Jak se chodí ke křížku

7. 2. 2013 / Lubomír Brožek

To jste se, medle, brzy probudili, že jste si nevšimli, že prostředky na živou kulturu klesají vytrvale a dlouhodobě a že se nejedná o náhodný výkyv, ale zcela zřetelný, jasný a čitelný proces, který v žádném případě nezačal včera.

Vzpomínám si, jak jsem krátce po převratu, ještě za páně Lukešova ministrování, seděl s vysokým představitelem ministerstva, který mi v chmurném žertu pravil: Někdy tu tak s panem ministrem večer sedíme a přemýšlíme, jestli by nebylo nejlepší to celé "bouchnout" Japoncům. Nu a tak to šlo a šlo, od ministra k ministrovi -- přes Pavla Tigrida, který se nechal slyšet, že kultura se má uživit sama (a ani se nezačervenal při vzpomínce na dotace, jichž se dostávalo za jeho šéfredaktorování magazínu Svědectví), až k Pavlu Dostálovi, jehož jsem měl osobně rád, ale fakt je, že pro zvrácení klesajícího trendu nehnul ani prstem.

A tak jsme došli až sem, ke křížku, my ukřivdění umělci, neboť jsme byli vždy více méně loajální a tohle máme za to, že nám bylo dost fuk, když jiným "rozpočtová (ne)odpovědnost" zatrhla tipec.

Co si teď počneme s tím křížkem po funuse a suplikou v ruce? Komu ji adresovat, když procesí už dávno odešlo a pastýři duší mají jiné starosti, neboť je čekají restituce. Možná by bylo dobré se pomodlit, ale kdo nás oslyší, kdo se nás zastane?

A koho jste se zastali vy, níže podepsaní? Kde byly vaše podpisy, když se začali ozývat senioři anebo zdravotně postižení spoluobčané, že nemohou vyjít se svými příjmy a jsou mnohdy nuceni volit -- ne mezi tím či oním kulturním projektem, ale zda si mohou odpustit některé léky, aby jim zbylo na základní potraviny? Problém je, že se svět změnil a vy jste si toho ani nevšimli.

Bůh vám pomáhej!

Vytisknout