Naši antikomunisté se z "komunismu" vůbec nepoučili

6. 2. 2013 / Boris Cvek

Patřil jsem k nadšeným posluchačům Příběhů 20. století, které jsem poslouchal na Radiožurnálu a u nichž jsem obdivoval vyváženost a smysl pro nahodilost a nejednoznačnost života. Pořad vznikl ve spolupráci Českého rozhlasu s občanským sdružením Post Bellum, autory jsou pak Mikuláš Kroupa a Adam Drda. O to více mi vadilo, jak jednostranně, vyhraněně a vlastně vulgárně Adam Drda viděl prezidentskou volbu. Volba mezi Schwarzenbergem a Zemanem pouze odvádí pozornost od důležitých problémů této země a západního světa vůbec, které mohou vést k návratu nějaké formy komunistické nebo nacistické totality. Pokud si člověk představí frustrovanou zemi, kde lidé již přestali věřit, že za obrovskou ekonomickou kriminalitu přichází trest, kde mafiánské společenství parlamentních stran vysává z lidí peníze a žene je do bídy a kde už dávno neplatí žádná zásluhovost, nýbrž za poctivost se odplácí útrapami a ponížením, pak nějaký komunistický puč ve stylu 25. února představuje zcela pochopitelný ventil.

V dějinách se to stalo víckrát a právě zrovna komunisté a nacisté líčili liberální demokracii jako kleptokracii, vládu tučných zlodějů, zotročujících lid. Jedinou obranou proti jejich nástupu je politika společenské soudržnosti, prosperující střední třída, kultivovaná elita, která upozorňuje na to podstatné a která si dokáže získat důvěru široké veřejnosti a poradit si se zloději ve vlastních řadách. Miloš Zeman nebyl můj prezidentský kandidát (asi bych raději volil Schwarzenberga, kdybych volil), jeho opoziční smlouvu, která možná byla v dané chvíli racionální tah (jak říká V. Žák), nicméně také byla obrovským zklamáním pro ty voliče (jako já), kdo volili Zemana, aby napravil zločiny Klausovy éry, a která zejména nastolila systém, v němž už není relevantní politická síla na straně boje proti korupci a ekonomické kriminalitě, mu nemohu zapomenout. Dokonce si myslím, že v realitě opoziční smlouvy žijeme stále a že její pokračování bylo vlastně nastolení Klause na Hrad za pomocí poslanců ČSSD a KSČM, nástup Grosse do čela ČSSD, toskánská aféra atd. Nicméně způsob, jakým se "osobnosti" a novináři nechali uhranout Schwarzenbergem a jak nenáviděli Zemana, mi přijde odporný a dětinský právě proto, že ani jeden z nich nepředstavuje ani naději pro tuto zemi, ale ani žádnou katastrofu. Mnohem důležitější než celá prezidentská volba je právě to, zda máme zemi, kde lidé vnímají naději na vládu práva, kde existuje zájem o chudé a vyloučené a pomoc jim, kde je silná a nezpitomělá střední třída, kde se bojuje proti hydrám hazardu, anonymních akcií, korupce, lichvářů atd. Ani Schwarzenberg, ani Zeman nepředstavují v tomto smyslu nějakou cestu vpřed, a přece se kvůli nim i ty údajně vzdělané a osvícené hlavy málem zbláznily. Pak se nemůžeme divit, když ignorujeme to zásadní a řádíme kvůli nepodstatnému rozdílu mezi dvěma starci, že tu jednou v budoucnosti budou vládnout nacisté nebo komunisté. Z Příběhů 20. století se vlastně tento národ, a zejména jeho "elity", které by to měly mít v popisu práce, vůbec nepoučily.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 6.2. 2013