V rámci férovosti je nutno poukazovat na to, že existovala v Československu doba, kdy si občané komunistů vážili

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Přijel jsem do Británie s čerstvou zkušeností téměř deseti let československé husákovské normalizace. Igor Hájek tuto zkušenost neměl, protože s manželkou emigrovali z Československa těsně po invazi. Během rozhovoru s ním jsem od plic nadával na komunisty - vysvětloval jsem mu, že jsou to největší svině v současné československé společnosti, podrazáci, kariéristé a sprosťáci. Vylíčil jsem mu obraz komunistů, který se příliš nelišil od obrazu, jak ho dnes opakovaně vykreslují česká bulvární ultrapravicová média jako IDnes. To je totiž obraz, který má původ v normalizaci.

Igor Hájek na mě zíral jako na blázna. On tuto zkušenost vůbec neměl. Pro něho byl pojem komunista pojmem z šedesátých let, byl to odvážný, obětavý reformista, který se snažil soustředěným liberalizačním úsilím osvobodit Československo od jha sovětského imperiálního systému. Hájek nedokázal přijmout představu, že komunista rovná se svině. Tu životní zkušenost prostě neměl. Byl to nestraník.

V důsledku dramaticky odlišného politického vývoje v Československu, kdy se situace radikálně mění skoro každých deset let existuje úplně jiné pojetí základních historických fakt či symbolů v různých generacích české společnosti.

Dám vám další příklad: Pro mě osobně byla vždycky československá vlajka zdrojem obrovské úcty. Byl jsem totiž svědkem jako patnáctiletý demonstrací proti sovětským okupantům v srpnu 1968 a viděl jsem československé vlajky, potřísněné krví československých obětí sovětského vpádu. Stál jsem na demonstracích, kdy se smrtelně vážně tváří v tvář ruským tankistům se samopaly v rukou zpívala československá hymna a lidé drželi v čele demonstrací tváří v tvář okupantům československou vlajku.

Před časem jsem s tímto svým postojem seznámil v Praze jednoho známého, který byl jen o pět let mladší, takže události kolem roku 1968 na vlastní kůži jako dítě nevnímal. Pro něho byla na rozdíl ode mne československá vlajka kus komunistického hadru, který se musel v době normalizace vystavovat vedle sovětských vlajek ve dny komunistických státních svátků a výročí. Hluboce jí pohrdal.

Myslím si, že bychom si měli uvědomovat, že různé generace v České republice mají diametrálně odlišné vnímání historických i politických faktů a interpretace, kterou společnosti vnucují nevzdělaní mladí lidé z prodejných komerčních médií (do nich počítám i tzv. "veřejnoprávní" média, která zjevně, jak ukázala nedávna kontroverze ohledně Adama Drdy, naprosto netuší, co jsou to principy veřejnoprávnosti) zdaleka není jedinou možnou interpretací.

Rozumím tomu, že starší lidé, kteří smrt Jana Palacha i jeho pohřeb a národní jednotu, kterou tato smrt dočasně vyvolala (i když lidi neopustili své poraženectví) jsou dnešní protigrebeníčkovskou kampaní hluboce uraženi.

Vězte, že existovala éra, kdy drtivá většina národa považovala většinu československých komunistů za slušné lidi, ano, za hrdiny. Byla to šedesátá léta.

Nemusím snad už opakovat, že Palach obětoval svůj život právě za zachování ideálů československého reformního komunismu - prostě proto, že žádná jiná debata v té době neprobíhala a žádná jiná alternativa nebyla. Samozřejmě, že už tyto ideály byly v lednu 1969 už asi ztraceny. Zdaleka to ale nebylo ještě jasné. A kromě toho, jak známo, Sovětům se Československo znormalizovat dlouho nedařilo, Brežněv vedení KSČ vyhrožoval novou invazí, pokud nedojde k žádaným změnám.

Palach se svou smrtí nemohl stát symbolem odporu proti totalitnímu komunismu, protože takový komunismus začátkem roku 1969 v Československu ještě neexistoval.

Je téměř stoprocentně pravděpodobné, že by Palach odsoudil husákovský normalizační režim, který vznikl po jeho smrti, a můžeme se hádat o tom, do jaké míry to bylo pod tlakem Sovětského svazu a do jaké míry tento režim vytvořili noví, počistkoví komunisté v KSČ od roku 1970 z vlastní iniciativy, protože jim svou konzumeristickou formou a nabídkou korupční moci nad druhými vyhovoval. Jenže to sakra bylo po jeho smrti, takže se to nikdy nedovíme na sto procent.

Vytisknout