Blázen, či prorok

7. 2. 2013 / Antonín Líman

Značná část velkých světových textů není tímto způsobem psána, rozvíjí své myšlenky metaforou, podobenstvím, básnickým obrazem či symbolem. Tak jsou psány zenové texty, velké buddhistické sútry, tak jsou komponovány i dochované orální texty starých indiánských kultur, například slavná řeč náčelníka Seattla. S podobenstvím a metaforou konečně pracuje i Ježíš Kristus, na kterého se Hájek často odvolává.

Nevadí mi ani jeho skalní víra v duchovní vertikálu kříže, bez níž nemůže být smysluplného života, i když ji vidím spíš jako metaforu a neomezil bych ji výhradně jen na křesťanskou kulturu. Pan Hájek chybuje tím, že jako protipól křesťanské duchovnosti vidí výhradně zhýralý a degenerovaný Řím, který žije jen a jen v poživačné a cynické horizontále, zcela bez významnější vertikály duchovní. Řím mu tedy představuje pohanství ve své nejhorší podobě, zapomíná však zcela na starší "čistší" pohanské kultury, které měly svou výraznou duchovní dimenzi: staří Japonci, Keltové, severoameričtí Indiáni a mnozí jiní. Ve svém jasnozřivém proslovu z roku 1854 řekl náčelník Seattle:

Jednu věc víme, a možná že ji jednou pochopí i bílý muž. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá, a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. I bílí lidé pominou, a možná ještě dřív než ostatní kmeny. Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu.

Indiánská duchovnost se nenapájí z biblických zdrojů, ale má stejnou platnost jako ta křesťanská. Tvrzení, že křesťanství jako první uznalo nesmrtelnost lidské duše také není zcela pravdivé, protože staré pohanské kultury rovněž pevně věřily v trvání nesmrtelných duší.

Pan Hájek argumentuje, že Janova apokalypsa není jen zjevením budoucností, ale probíhá dnes a denně před našima očima. Opět, s malou výhradou, že bych apokalypsu bral přesně ve smyslu biblickém, bych s ním stoprocentně souhlasil. Jako metafora zániku našeho známého světa je apokalypsa dokonalý obraz. V posledních deseti letech jsem říkal studentům: "Nečekejte, že na konci světa se otevře klenba nebeská, andělé zatroubí na trumpety, hrobové se otevřou atd. Bude to spíš nenápadné, jako to zakňourání, o němž mluví T.S. Elliot v Dutých mužích." Konec světa může znamenat nenápadnou likvidaci stávajících lidských hodnot a vytvoření světa, který už nám nepatří. Stejně tak peklo a ďábel, i to jsou dokonalé metafory, které nemusíme nutně brát doslova. Ještě nikdo nevymyslel přesnější, stručnější a praktičtější definici zla než katolická církev. Že je satan v našem světě každodenní realita, to je opravdu, jak říká pan Hájek, samozřejmost. Můj japonský přítel Ken říkával: "The gates of Hell are open twenty four hours a day. Brány pekla jsou otevřeny čtyřiadvacet hodin denně." Proti peklu, které způsobuje člověk člověku, je pohádková verze pekla s vroucímu kotly oleje a síry ladovskou idylkou.

Zajímavé jsou i Hájkovy návraty k ruským mystikům a idealistům devatenáctého století, především k Vladimíru Solovjovovi a jeho spisu Legenda o Antikristu. Konec světa popisuje v křesťanské ikonografii především svatý Jan v Janově zjevení. Solovjovův popis, či spíš proroctví z roku 1900 je až neuvěřitelně pravděpodobné: Děj Legendy o Antikristu se odehrává na počátku 21. století. V Berlíně právě zasedá velké ústavodárné shromáždění Evropské unie. Elity unie se rozhodnou centralizovat moc a prostřednictvím uměle vyvolané krize vytvořit federální stát s prezidentským systémem. A k tomu se brzy připojí i Spojené státy a další země a evropský prezident se tak stane i šéfem Světové vlády. Tento mírotvorce, který tvrdě potře jakékoli narušení světového míru, je Antikristem. Solovjov popsal důvod, proč se shromáždění sešlo: "Hlavní předáci evropské politiky, členové mohutného bratrstva svobodných zednářů, pociťovali nedostatek společné výkonné moci. S takovou námahou dosažená evropská jednota hrozila zhroucením."

Zástupci katolické, pravoslavné i protestantských církví pak přijmou pozvání na "světový ekumenický kongres" všech církví v Jeruzalémě a přísahají Antikristu věrnost. (Z článku "Čteme z knihy Petra Hájka: Václav Havel byl prý služebníkem Satana", Parlamentní listy)

Ve Věčném polštáři z trávy jsem mluvil o nové, a tentokrát zřejmě úspěšné inkarnaci Velkoněmecké říše v Evropské unii, tutéž myšlenku rozvíjí Petr Hájek ve Smrti v sametu. S inkarnací Václava Havle jako Antikrista či služebníka Satana mám ovšem značné potíže, stejně jako se spikleneckou teorií o dalekosáhlém plánu iluminátů--zednářů na vytvoření Nového světového pořádku (NWO). Že si tento Nový světový pořádek nevymyslel nikdo jiný než Adolf Hitler, to je ovšem pravda. Václav Havel udělal řadu katastrofálních chyb, ale byly to chyby literáta na postu, který rozhodně neměl tak dlouho zastávat, spíše než cynické machinace Antikrista.

Myslím si, že nekritický důraz na nedoložené spiklenecké teorie (například útok na Světové obchodní centrum 9. 11. 2001) jinak zajímavou knihu diskredituje. Že je Brusel plný zhoubných iluminátů, kteří chtějí zničit demokracii, je líbivá konspirační teorie pro masy, ale nelze ji nijak doložit, protože ilumináti pracují v zákulisí a jsou prakticky neviditelní. To, co však o bruselských superúřednících bezpečně víme, stačí docela k tomu, aby nás jejich diktát nad našimi životy děsil. Ať už je nazveme iluminátskými spiklenci či prostě mezinárodními (potažmo nadnárodními) byrokraty, jejich dlouhodobý projekt je pro lidskou identitu neskonale zhoubný. Postupně odbourají všechno, co naši předkové s takovými obětmi a láskou vytvořili a to nejen prkotiny jako jsou utopenci či kozí sýry, ale bohaté národní jazyky a jejich nádherné dialekty, specifické a nenapodobitelné národní artefakty v oblasti hudby, literatury, umění či architektury, jedinečné kulturní krajiny, které v zemích s jistou tradicí a minulostí dosud zázrakem trvají. Jinými slovy, změní Život na živoření, smysluplnou existenci na potupné ukájení materiálních potřeb.

Tato kniha má co říct a měl by ji -- s jistou rezervou -- číst každý.

Vytisknout