Vzpomínky nejsou historie

23. 1. 2011 / Boris Cvek

Chtěl bych učinit jenom krátkou poznámku ke vzpomínkám pamětníků na vládu KSČ v Československu mezi lety 1948 a 1989. Vždy jsem se o té věci přel s mým dědou, který vycházel z vlastních vzpomínek a myslel si, že právě kvůli tomu, že ty vzpomínky má, té době rozumí. Když se však bavili s mým otcem (jeho zetěm) o první republice (jeden ročník 1917 z nejchudších vrstev a komunista, druhý ročník 1926 ze středně bohatých vrstev z antikomunistické rodiny), každý na ni vzpomínal diametrálně jinak a děda otcovy vzpomínky nezpochybňoval, stejně jako otec dědovy.

Vzpomínky prostě nejsou historie. Dovedete si představit, jak vzpomínali na Francouzskou revoluci řekněme v roce 1830 royalisté, voltairiáni, jakobínští republikáni, nebo bonapartisté? Velmi odlišné příběhy!

A řekl bych, že dodnes stále ještě hodně záleží na tom, kde vaše srdce bije, když hodnotíte Revoluci, která začala v roce 1789.

Ale už to aspoň není "historie pamětníků", ale historie poměrně objektivních analýz a širokých kontextů s určitým hodnotovým příklonem. Historie bez hodnot by totiž také byla nesmyslem, jak tvrdil už Nietzsche (proti pozitivismu).

Možná bychom měli, abychom pochopili, co se to vlastně ve 20. století stalo, začít s tím, jak 20. století rozumělo předchozí době a svému vlastnímu vyplývání z ní. To má s historií mnohem více společného než vzpomínky na to, co se nám osobně stalo v důsledku různých náhod před několika desítkami let (je to ovšem i mnohem náročnější).

Vzpomínky na dobu komunismu jsou součástí našich biografií a našich postojů, z těch biografií plynoucích. Tato debata podle mne nemá ani tak vést k nějaké historické syntéze, nýbrž je sama součástí historického pohybu, jenž přivedl komunismus k moci, pak ho smetl a dnes směřuje dál kamsi do neznáma...

Proto dává pocit, že historie neexistuje.

A ten pocit je vlastně správný: lidské vzpomínky a postoje jsou totiž pouhá zrnka písku nesená obrovským ledovcem "slepé evoluce" odnikud nikam. Historie je pouze jeden z rituálů, forma sebereflexe, jímž organizovanější lidské společnosti udržují svou integritu, dokud ji nevyhnutelně neztratí (několik civilizací už skončilo v ruinách, což je součást zase naší historie - ta jejich ale dávno přestala existovat s pádem způsobu, jimž se samy chápaly).

A zde bych někdy v budoucnosti navázal na Rortyho pojem ironie a mou víru v biblického Boha.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.1. 2011