Spravedlivé penze

20. 1. 2011 / Jiří Šejnoha

Z robotů se neodvádí sociální ani zdravotní pojištění, stroje jsou jednoduše na odpis. Strojům se nevyplácí penze. Jen výjimečně je někdo pojistí proti krádeži. Ale jen v takovém případě, kdy si člověk ke svému miláčkovi vytvoří citový vztah.

Horší už je to s citovými vztahy k druhým lidem. Vůbec nejsmutnější je to se vztahy mezi ženami a muži. Samci a samičky jsou tak psychicky a tělesně odlišní, že u nich snad ani nelze vytvořit dlouhodobý citový vztah. Vžilo se staré rčení: tak tedy s tebou bych nechtěl mít ani dvojdomek. Postupem času se vytvořila taková obecná nechuť k plození vlastních dětí, že už ani homosexuální páry nežádají o náhradní matku nebo otce.

Ve výrobě a výzkumu pracují jen ti skutečně dobří. Pro ostatní občany je tu program postupného vzdělávání, doplněný o program uvolnění těla a duše. Mezi tím je spánek a třikrát denně teplá strava. Nikde není vidět žádný nedostatek, jenom v okolí měst se vrší hory z odpadků, což při nepříznivém směru větru zanáší do ulic příšerný zápach.

To si pak všichni berou pilulky na otupení čichových buněk. Místo pušince má člověk hned v nose vůni mořského pobřeží. Nově vyvinuté medikamenty mají takovou schopnost, že se přitom v mozku slyší mořský příboj a cikády. Někteří jedinci pilulky neberou a hledají v tom zápachu vzrušení a pokoušejí se identifikovat převažující éterické chemikálie.

Občas se pořádají soutěže, kdo má nejdokonalejší nos. Už se ví, že za dvacet let se Země srazí s malou planetkou, která vynuluje dosažený pokrok a resetuje život na planetě Zemi pro nový biologický cyklus. Vědci se nyní přou, jestli to bude v Pacifiku, nebo v Indickém oceánu. Je to tak asi 50/50.

Hop a návrat zpět do roku 2050. Tehdy bylo ve Velké komisi OSN rozhodnuto, že je čas změnit způsob vyplácení penzí. Dosavadní systém průběžného financování nebylo možné udržet, neboť zhruba 25% práceschopného obyvatelstva bylo nezaměstnaných a dalších 20% obyvatelstva byli lidé částečně nebo plně invalidní.

Invalidita nebyla nijak předstíraná, byl to normální důsledek plánovaného rodičovství, navíc odsouvaného z důvodu maximálního pracovního výkonu někam k závěru středního věku. Na zdraví populace se podepisovaly i jiné faktory, jako zhoršování genofondu, ztráta množství a pohyblivosti spermií, které u některých mužů byly tak líné, že je občas nebylo ani možné dostat ven ze zkumavky.

Ženy se vyhýbaly pohlavnímu styku, neboť tvrdily, že si tím svoje útroby zanáší infekcí. Většinu z nich už ani nebavilo nanášet si před každým milováním down-up na klínové partie, navíc byl v módě Labias-Locking, jimž se štěrbina vaginálního vchodu upravovala pouze pro močení a menzes. Úprava vedla k vyšší odolnosti žen vůči zánětům močových cest.

Po malém chirurgickém zákroku pak hrdě nosily na klopě odznáčky s nápisem "I am LL positive". Některým mužům se to líbilo a takové ženy je svým způsobem přitahovaly. Muži většinou podobné zákroky nepodstupovali, bylo to zbytečné, jejich pohlavní orgány stejně nebyly schopné shromáždit a udržet krev v houbovitých tkáních. Už tehdy se totiž vědělo, že za 120 let se naše země nevyhnutelně srazí s malou planetkou. Vědci na celém světě se přeli, jestli to bude v lednu, nebo v únoru. Bylo to tak 50/50.

Vědomí srážky s planetkou za necelých pět lidských generací bylo totálně kontraproduktivní po stránce lidského rozmnožování. Nikdo neměl chuť dostat své potomky do situace, kdyby měli při katastrofě umírat mladí lidé, což citlivě vnímali především lidé v civilizovaných zemích. Byly tu ještě určité etnické skupiny, v nichž lidé žili postaru se vším všudy.

Ti většinou společně pracovali na výrobě jednoduchých nástrojů, obdělávali svá políčka a starali se o své děti a rodiče, pokud tito již sami nemohli. Odmítali však přispívat do sociálních programů průběžného penzijního systému, natož do individuálního penzijního spoření, neboť jejich ekonomické činnosti nebyly založeny na peněžní směně. Světový soud při OSN to uznal za oprávněné a vynesl rozsudek, že kdyby se mělo máslo ukládat na dobu 100 let pro budoucí generace, jednak by nevydrželo v poživatelné formě a za druhé by nedošlo k potřebnému zvětšení máselné hmoty.

Už to bylo vlastně jednou řečeno. Do roku 2050 existoval dvou-pilířový penzijní systém průběžného financování důchodů v kombinaci s individuálními spořicími účty. Průběžný systém postupně ztrácel funkci, neboť s očekáváním apokalypsy se na Zemi přirozeným způsobem snižovala populace. Přešlo se tedy na individuální spořicí účty. Každý si za svůj život naspořil určitou částku a po odchodu do penze si mohl zvolit dobu, po kterou bude penzi využívat. Čím delší dobu si zvolil, tím menší byly měsíční výplaty penze.

Když lidé špatně odhadli svůj biologický konec, měli ještě šanci přihlásit se na Fondu předčasně zemřelých FPZ, v němž se pak centrálně shromažďovaly nevyčerpané penzijní prostředky NPP předčasně zemřelých penzistů. Mechanismus přidělování NPP byl jednoduchý. Na převod nevyčerpaných NPP měl přirozený nárok ten penzista, jehož kód DNA byl nejblíže kódu DNA předčasně zemřelého penzisty, přestože jste o takovém genetickém příbuzném nemuseli mít ani tušení.

Šlo o jakousi formu nepřímého dědického řízení. Pokud se pro penzistu do doby ukončení čerpání jeho penze nenašel vhodný dárce pro převod NPP, bylo rozhodnuto. Měl na vybranou. Buď milosrdně zemře na celkovou dehydrataci organismu ve státním odpočinkovém sanatoriu, kde bylo teplo a příjemná obsluha, ale nebyla žádná možnost dostat se k potravinám.

Na WC se splachovalo chladicí kapalinou. Sanatoriím se lidově říkalo nebeské domy, neboť Bohové v nebi také nic nekonzumují. Každý zde umístěný klient měl však malou naději, že se během hladovky ještě najde předčasně zemřelý penzista s příbuznou DNA.

Občas k takové náhodě došlo, takže nebeské domy měly se svým programem docela úspěch a byly slušně obsazené. Lidé v nich někdy soutěžili o nejnižší dvoudenní váhový úbytek. Být vítězem nebo poraženým nemělo žádný smysl, smysl byl jen ve snaze zachovat dobrou náladu a v přirozené soutěživosti lidí, která je hnacím motorem veškerého pokroku lidstva.

Druhý a rychlejší způsob odchodu ze světa byl možný přijmutím humanitární injekce ve vybraném kremačním ústavu. Injekce byla rychlá a tento způsob většinou volili ti, kteří chtěli skrze vlastní oběť prodloužit v budoucnosti život svým přímým potomkům.

Na tuto situaci pamatoval zákon o dědickém řízení. Člověk, který se dobrovolně rozhodl o převedení svých NPP ve prospěch přímého potomka, označil potomky ve své závěti, dokument podepsal u notáře a do tří dnů musel nastoupit na příjem humanitární injekce do kremačního ústavu. Pokud tak neučinil a zákon tím porušil, byl dohledán světovou Policií a injekci dostal na místě neodkladně v místě dostižení. Neměl nárok na pamětní desku a jeho nevyčerpané NPP byly převedeny do Fondu předčasně zemřelých.

Před vchodem do každého kremačního ústavu byl na informačním totemu zasazeném do živého trávníku umístěn slavný citát starověkého osvíceného filosofa a římského císaře Marka Aurelia: Není ve zvláštní výhodě ten, komu zbývá ještě dvacet let života, před člověkem, kterému zbývá pouhých dvacet dnů.

Vytisknout