New York Review of Books:

Britské univerzity v ohrožení

19. 1. 2011

V Británii vzniká tento systém už dvacet let, což vysvětluje, proč se proti němu britští univerzitní učitelé nikdy nevzbouřili. Významně se proti nezávislosti britských univerzit postavila už Margaret Thatcherová (které proto Oxfordská univerzita odmítla udělit čestný doktorát). Thatcherová posílila státní byrokratickou kontrolu a začala provádět přísnější finanční kontrolu nad univerzitami.

Od osmdesátých let šíří jak labouristické, tak konzervativní vlády přesvědčení, že vzhledem k tomu, že jsou univerzity financovány z kapes daňových poplatníků, musejí produkovat své výzkumné "výstupy" rychle a spolehlivě, tak, jak to dělá podnikatelský svět. A výzkumné "výstupy" z univerzit musejí být užitečné britskému veřejnému i soukromému sektoru. Univerzitní výzkum musí být zacílen tak, aby posiloval roli Británie na světových trzích.

Univerzity tak přišly o právo určovat si vlastní výzkumné priority.

Málokdo v Británii vlastně ví, kde se vzala drsná podnikatelsko-managerská kultura, která nyní určuje na britských univerzitách všechno. Nejvlivnější tento systém vznikl na MIT na Harvard Business School koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let. Do Británie ho přinesly poradenské firmy jako McKinsey and Accenture. Celý žargon a množství podnikatelských konceptů ("Business Process Reengineering," "Total Quality Management," "Benchmarking," "Management by Objective") pronikly i do britských univerzit. Největší dopad na britské univerzity má podnikatelský koncept tzv. "Balanced Scoreboard" (BSC), "vyvážené hodnotitelské tabulky".

BSC využívá intenzivně vytváření, zacílení a měření statistických Key Performance Indicators, Klíčových indexů výkonu (KPI). Jejich autory jsou Robert Kaplan, akademický účetní na Harvard Business School a bostonský poradenský odborník David Norton. O systému oba publikovali články v Harvard Business Review v letech 1992-1996. Systém obsahuje i indexy "inovací a vzdělávání". Kaplan a Norton argumentovali, že je záhodno používat těchto systémů i mimo podnikatelskou sféru.

V lednu 2010 si britští akademičtí pracovníci stěžovali, že jim byla vnucena podivná novořeč o "indikátorech výkonu" " metriky", "indikátorech prestiže", "jednotek hodnocení", "společenského dopadu" a "faktorů společenského dopadu". Hodnotí se také množství a kvalita "předložených jednotek" "výzkumných výstupů".

Hledisko "faktorů společenského dopadu" je v britském kontextu zvlášť nebezpečné. Jediným významnějším sektorem britské ekonomiky, který dosahuje světové úrovně a zároveň silně závisí na výsledcích univerzitního výzkumu, je farmaceutický průmysl. Vzhledem k tomu, že britská vláda nutí britské univerzity, aby přizpůsobovaly svůj výzkum "potřebám ekonomické sféry", rovná se to v podstatě podřízení vědeckého výzkumu na britských univerzitách potřebám soukromých farmaceutických společností.

Je to nesmírně znepokojující, vzhledem k tomu, že farmaceutický průmysl má dlouhou historii zneužívání integrity výzkumu tak, aby na něm co nejvíc vydělával. Čelná britská farmaceutická společnost GlaxoSmithKlein například tajně platila úplatky jednomu akademickému psychiatrovi, aby psal oslavné články o jejím léku Paxil. Zaplatila za tento podvod pokudu ve výši 2,5 milionu dolarů.

Svěrací kazajka státu, uvalená na britské univerzity, se ovšem týká všech oborů, filozofie, staré řečtiny, čínské historie, stejně jako fyziky, chemie a akademického lékařství. O financování britských univerzit a o směru jejich výzkumu rozhoduje nyní vláda prostřednictvím ministerstva financí.

Britská vláda si k tomu vytvořila pomocnou byrokracii, která prosazuje její zájmy na univerzitách a celý systém spravuje. V Anglii se tato byrokracie jmenuje Higher Education Funding Council (HEFCE), ve Skotsku SHEFCE.

HEFCE/SHEFCE vytvořila tzv. Research Assessment Exercise (RAE), hodnocení akademických publikací, které HEFCE provádí každých šest či sedm let. Podle toho pak jsou katedrám a univerzitám rozdělovány finance. Podle předpisů HEFCE musí univerzitní katedry sesbírat a předložit publikace vědců, které na katedrách pracují.

Této kontroly se r. 2008 účastnilo v Británii 52 409 univerzitních učitelů. Každý z nich měl povinnost předložit čtyři "vědecké výstupy", tedy své publikace. Celkem bylo shromážděno více než 200 000 publikací či článků. Bylo to tak obrovské množství, že se na to musel najmout nepoužívaný letecký hangár nedaleko Bristolu. Publikace pak hodnotily odborné panely, skládající se každý až z deseti profesorů. Ti předložené publikace známkují od 1 do 4.

Oxfordský antropolog John Davis varoval, že kontroly, jako je toto RAE, jsou naprosto povrchní. Nikdo nevěří, že hodnotitelské panely špatně placených a přepracovaných profesorů dokáží skutečně najít onu "minimální menšinu světově vynikajících vědeckých prací". Ale tato kritika nechápe, co je účelem takovýchto hodnocení.

Jejich podstata nemá nic společného s univerzitami. Jejich podstata je manažerská. Jde o metodu ovládání unierzit státem, kterou univerzitním odborníkům vnutili politikové. Známky, udělené vědcům za jejich publikace při RAE, jsou teprve surovinou pro KPIs, Key Performance Indicators, Klíčové indexy individuálního výkonu, podle nichž se pak univerzitní učitelé "komplexně hodnotí". Těmi mohou politikové a byrokraté pak manipulovat a dokazovat, zda univerzitní učitelé odvádějí za peníze daňových poplatníků dostatečně "společensky uspokojivou" práci. Známky jsou v nejlepším případě měřítkem určité kompetentnosti, v žádném případě vynikající úrovně. (Pozn. redakce Britských listů: Alarmující je, že v malých oborech, jako jsou třeba obory zabývající se studiem středovýchodní Evropy, chybí v Británii profesionální kompetence a hodnocení publikací v malých oborech je diletantské.)

Nicméně univerzitní učitelé se na systému sami podílejí, protože je jejich školám vyhrožováno, že když se v systému umístí špatně, budou jim sníženy státní finance. A systém je opravdu nebezpečný, protože se univerzity nikdy předem nedovědí, o kolik budou ty dotace sníženy. Předem blíže neurčené finanční tresty však mají tak přímou vazbu na "výkon" jednotlivých výzkumníků na jednotlivých katedrách. Tlak na univerzitní učitele před lhůtou, do níž musejí předložit publikace, je obrovský. Manažeři před lhůtou často vyhrožují výzkumníkům, že finanční dopady pro jejich katedru budou katastrofální, pokud výzkum nebude publikován včas, aby byl zahrnut do RAE.

V důsledku vzniku tohoto systému tedy přešla na britských univerzitách moc od akademických odborníků k byrokratickým manažerům.

Toto napsal jeden nadaný mladý historik, který pracuje na univerzitě nedaleko Londýna:

"Byrokratizace vědecké práce v humanitních oborech je nyní prostě zdrcující. Ničí lidského ducha. Napsal jsem článek o extremismu, což je vědecký obor, jímž se zabývám, a poslal jsem ho do vědeckého časopisu. Můj šéf, který organizuje RAE, se okamžitě začal ptát, zda je časopis, kam jsem článek poslal, dostatečně vlivný, kolikrát byl můj text citován, kolik jsem napsal stránek, kdo je vydavatelem časopisu. Zásahy těchto akademických manažerů jsou vžudypřítomné a drtivé. To, zda je můj článek dobrý, zda přináší v oboru něco nového, se stalo naprosto podružným. Možná se tím zlepšuje 'produktivita' výzkumníků, ale stojí zato se takovémuto systému zaprodat?"

Už studie z r. 2000 zjistila, že mezi britskými univerzitními pracovníky je silně rozšířená v důsledku tohoto systému demoralizace a frustrace. Britští univerzitní učitelé kritizovali "vysoké pracovní úvazky, dlouhou pracovní dobu, rozhodnutí, která se dělají pouze na základě finančních faktorů, odtažitý vysoký management, a sílící tlak interních i externích kontrol".

Richard Baggaley, evropský ředitel nakladatelství Princeton University Press, který dlouhodobě sleduje úroveň britské výzkumné práce, varoval, že tato úroveň klesá.

V článku vydaném r. 2007 Baggley litoval, že britští univerzitní učitelé nyní pracují pod tlakem krátkodobé výzkumné perspektivy - protože musejí svou vědeckou práci zaměřovat na RAE - a že se zužuje tematicky oblast jejich výzkumu. V přírodních a sociálních vědách se to projevuje intenzivním tlakem publikovat časopisecké články. Akademici jsou varováni, aby nepublikovali knihy, zejména knihy s převratnými myšlenkami, které by mohly vést k radikálním změnám v daném oboru. Je to podle Baggaleyho přímým důsledkem kontrol RAE. Psát časopisecké články se totiž dá zvládnout ve lhůtě, určované pravidelným hodnocením RAE. Důležité je, aby vyšly v časopise, který se považuje za prestižní.

Ve snaze prosadit se v "prestižních" časopisech podle Baggaleyho sílí

"tendence přizpůsobovat se tomu, co se danému časopisu líbí, neohrožovat v dané disciplíně status quo, vyhýbat se rizikům a inovacím, soustřeďovat se na malé krůčky a vyhýbat se významné práci přes několik disciplín."

V humanitních oborech dává kontrola RAE přednost 180 - 200 stránkovým monografiím, které musejí být hyperspecializované, opatrné a nesmějí přinášet nic moc nového. Tyto knihy jsou v podstatě neprodejné a oxfordské akademické knihkupectví Blackwells uvedlo, že se děsí vlny těchto knih, když se blíží lhůta k podání "výstupů" pro hodnocení RAE.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout