Česko je klientelistický, ne demokratický stát

20. 1. 2011 / Michael Kroh

Historie

Jacques Rupnik na zmíněné semináři správně poukázal na skutečnost, že sociální stát nezaváděli jen sociální demokraté, ale již německý kancléř Bismarck či křesťanští demokraté Adenauerovy éry. Již tak výrazně nezaznělo, že tak činili pod tlakem organizujícího se dělnického hnutí a dalších pokrokových skupin obyvatelstva, včetně dnes tak proklínaných komunistů. Je to určitá forma řešení rozporu mezi prací a kapitálem, se kterou například Karel Marx vůbec nepočítal. Jedním z významných impulsů pro sociální opatření v rámci kapitalismu byl strach z revoluce, který se postupně přenesl i na střední vrstvy obyvatelstva.

Za spolutvůrce evropského sociálního státu lze proto považovat v přeneseném slova smyslu i poválečné východoevropské lidově demokratické režimy. Soutěž mezi dvěma společenskými systémy neprobíhal pouze ve sféře zbrojení, ale i v oblasti kvality života, kde úroveň sociálního zabezpečení hraje klíčovou úlohu. Poválečná konjunktura umožnila v hospodářsky vyspělých zemích dosáhnout relativně vysokou životní úroveň a využívat rozsáhlých sociálních jistot i u dříve utlačovaných neprivilegovaných vrstev obyvatelstva. V zemích tehdejší "lidové demokracie" si lidé tak dobře zdaleka nežili, i když zde byla odstraněna masová nezaměstnanost. V některých periferních zemích socialistického bloku (Čína, Vietnam atd.) sociální stát dokonce nevznikl vůbec nebo jen ve velmi omezené podobě. V té době tomu nikdo nevěnoval pozornost, ale dnes je to jeden z faktorů globální konkurenceschopnosti těchto zemí i jejich relativně dobrého finančního zdraví.

Paradoxně v době, kdy západní sociální stát triumfoval nad neefektivním systémem sdílené relativní chudoby východního bloku, se objevily první problémy s jeho financováním. Nebyly demografického charakteru, ale souvisely s ropným šokem, se strukturální přestavbou hospodářských systémů a přesouváním výrobních kapacit do zemí s levnější pracovní silou. Po pravdě řečeno, demografický problém má na situaci veřejných financí marginální vliv a představuje pouze určitou latentní hrozbu směrem ke vzdálené budoucnosti. Rozhodující příčinou chudnutí vyspělých států je globalizace světové ekonomiky, která nabyla nové podoby informační revolucí. V jejím důsledku lze bez problémů přesouvat sídla firem do daňových rájů, kapitál, technologii a koneckonců i pracovní sílu mezi kontinenty -- tam, kde se nejrychleji a nejvíce zhodnotí.

Nepovažuji však v souladu s panelisty semináře bouřlivý rozvoj Číny a dalších asijských tygrů za něco zhoubného z hlediska světového pokroku. Prostě k tomu jednou muselo dojít, pomyslné nůžky mezi vyspělým a rozvojovým světem se nemohly rozevírat donekonečna. Stýskat si, že kvůli levným "asociálním" Číňanům nemůžeme ufinancovat sociální stát, bychom proto neměli. Nevíme také, co bouřlivý růst s Čínou v delší časové perspektivě udělá. Diktátorský pseudokomunistický režim tam dříve nebo později padne (nebo se alespoň vnitřně promění po vzoru Ruska), již dnes se stále hlasitěji ozývají odbory, množí se stávky za lepší platy a sociální podmínky. Nevylučuji ani budoucí rozpad čínského impéria, složeného z mnoha hospodářsky, kulturně i etnicky rozdílných regionů. Na semináři také zazněl správný postřeh, že sama čínská vláda přijímá opatření pro zvýšení vnitřní spotřeby, protože chronické přebytky obchodní a platební bilance jsou z dlouhodobého hlediska podobně škodlivé jako deficity.

Typologie sociálního státu

Britský sociolog Richard Titmuss (1907-73) se pokusil na základě systematického popisu tehdejší společnosti vytvořit typologii různých typů sociálního státu. Podle něj existovaly již v době před rokem 1970 tři typy sociálního státu: reziduální sociální stát, pracovně-výkonový sociální stát, institucionální sociální stát. S jistou mírou nepřesnosti můžeme první typ považovat za politicky liberální, druhý konzervativní a třetí sociálně-demokratický.

I přesto, že v prvních letech po pádu komunismu vládly u nás pravicové koalice, vytvořil se v České republice i v důsledku přetrvávání relativně vysoké míry sociálních jistot z předlistopadového období model blízký tomu sociálně-demokratickému. Paradoxem bylo, že jeho vytvoření bylo doprovázeno liberální rétorikou vytvářející ideologické podhoubí pro pozdější přechod na reziduální sociální stát ve chvíli, kdy se v nastupující generaci prosadí individualismus, pohrdání neschopnými "sockami" a hédonistická hodnotová orientace. Období vlád pod vedením ČSSD (1998 -- 2006) tuto tendenci poněkud časově posunulo, pravice však dokonale využila neschopnost Zemanových nástupců udržet vývoj veřejných financí v rozumných mezích. Staronový ministr financí Miroslav Kalousek jasně orientaci na reziduální sociální stát vyjádřil slovy, že podpora je jen pro "sociálně potřebné" a počet příjemců dávek je nutno podstatně snížit.

Výše uvedená typologie se týká především obsahu sociálního státu. Důležitá je však i jeho forma. Ve vyspělých západoevropských zemích se zejména po druhé světové válce vytvořil co do formy převážně demokratický sociální stát založený na širokém zapojení občanské společnosti. U nás však je tato forma zatím nesplněným cílem a náš systém vykazuje mnohé rysy klientelistického, na korupčních vazbách vzájemné závislosti založeného sociálního státu. Ten je založen na hierarchickém systému osobních vazeb, v jejichž rámci je většina společnosti "přisáta" k veřejným rozpočtům a čerpá z něho legálně i nelegálně zdroje pro zvýšení životní úrovně. Rozdělování kontroluje formalizovaná či zvykově akceptovaná "nomenklatura" složená z "kmotrů", tj. osob, "které v tom umějí chodit" a vyznačují se schopností ovládat určitý okruh formálních i neformálních vazeb v systému veřejné správy a v jejím vztahu k podnikatelské sféře. Tyto vazby pak využívají ve prospěch svůj i podobně smýšlejících "zapojených" (kamarádů, známých, obchodních partnerů ...). Že to silně připomíná manýry nomenklatury předlistopadového režimu (stejně jako organizaci mafiánských gangů či feudální vazalství), není vůbec náhoda. Jen roli dnešních kmotrů tehdy plnili straničtí tajemníci a další nomenklaturní kádry. I oni čerpali ze systému v zásadě nelegální, ale všeobecně tolerované výhody (nedostatkové zboží a služby, lepší zdravotní péči atd.), které si navzájem směňovali. Na rozdíl od dnešních kmotrů však dopřávali podobných výhod i "nezapojeným" občanům (například tolerovali drobné rozkrádání materiálu a dalšího zboží, melouchaření apod.).

V klientelistickém sociálním státu dochází paradoxně přes masivní sociální transfery k růstu odcizení občanů, charakterizovanému příznačným rozdělováním na "my" a "oni". Katastrofální vliv má tento zmutovaný společenský systém na pokles občanské aktivity a angažovanosti. Lidé na jedné straně na stát (dnes i na EU) nadávají, ale očekávají od něj současně, že jim vyřeší všechny problémy. To je přímo živná půda pro populisty a mesiáše všeho druhu. Na vzniklé situaci se ovšem také významně přiživují stoupenci krajního individualismu a sociálního darwinismu (lidé se musejí postarat sami o sebe, stát je lupič, který jim krade peníze atd.). Ve výsledku dochází k oslabení demokracie, volání po systému tvrdé ruky a otevírá se cesta ke skryté či otevřené diktatuře.

Nelze tvrdit, že v demokratickém sociálním státu nejsou problémy s korupcí a klientelismem. Na rozdíl od poměrů u nás tam však již pevněji zakořenily obranné mechanismy v podobě nižší míry tolerance k morálně neobhajitelným činům i vyšší efektivity práce policie a soudů.

Obávám se, že nemalé části české levice rozdíl mezi demokratickým a klientelistickým sociálním státem nedochází a svým postojem nahrává kritikům zprava, kteří by s vaničkou korupce nejraději vylili i dítě -- dnešní institucionální sociální stát. Zápas o podobu sociálního státu se redukuje na "účetní" spory, zda výše té či oné sociální dávky představuje ještě sociální stát nebo je už za jeho hranicí. Trefně to na semináři vystihl Jacques Rupnik poznámkou o "konzervativním" (historicky neobvyklém) postoji levice.

Levici se také nedaří v dostatečné míře přesvědčit veřejnost o smyslu a cílech sociálního státu a namísto toho se nechává strhávat do populistických debat o "zneužívání sociálních dávek". Že v jakémkoli systému se vyskytnou "černí pasažéři", nelze absolutně zabránit. Někdy je dokonce lepší smířit se s málo četnými případy "zneužívání" (či přesněji využívání "děr" v zákonech a vyhláškách) než neefektivně a byrokraticky šikanovat i poctivé občany. Zvýšená míra kontroly je ovšem nutná tam, kde se z těchto nekalých praktik stal systém. Boj proti "zneužívání" dávek však nebude úspěšný, pokud nebude doprovázen účinnými opatřeními proti nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení.

Od klientelistického k demokratickému institucionálnímu sociálnímu státu

Chce-li levice trvale zápasit o hegemonii v rámci politického systému, nemůže pouze pasivně obhajovat status quo, který je hodně vzdálen původnímu ideálu a jak vtipně poznamenal ve své replice Ladislav Žák, stává se nepřítelem sám sobě. Také nelze po vzoru středověkých panovníků uvalit nové daně pokaždé, když vyschne státní pokladna. I na skromnější finanční základně lze však budovat hodnotný a vůči občanům přívětivý sociální stát, s minimem korupce a maximem demokracie. V takovém státě se nejen dobře žije, ale i podniká. Takoví Švédové žili před třiceti, čtyřiceti léty mnohem skromněji než my dnes, ale přesto tam existoval už tehdy funkční institucionální sociální stát.

Jenže dnes není praporečníkem boje proti korupci a klientelismu levice, nýbrž středové Věci veřejné. Proč až nyní a proč ne levice, musí být jasně pojmenováno a podrobeno kritické sebereflexi. Zatím je postoj ČSSD jako celku dosti rozpačitý, snad přítomnost stranických špiček na pondělním semináři a sympatické vystupování Bohuslava Sobotky předznamenává obrat k lepšímu. Právě nejsilnější levicová strana má největší intelektuální a materiální potenciál k tomu, aby vytýčila vybudování (skutečného, nikoli jen formálního) demokratického institucionálního sociálního státu jako strategický politický cíl. Musí tak ale učinit se znalostí potřeb občanů, nikoli rovnostářsky, ale s posílením rovnosti šancí a za širokého zapojení občanských iniciativ, neziskového sektoru, společenských a zájmových organizací. Tím se odliší od pravicových individualistických koncepcí reziduálního (zbytkového) sociálního státu pro "sociálně potřebné", přičemž tvorbu této handicapované skupiny ponechává co nejméně regulované tržní konkurenci. Jen levice může institucionální sociální stát rozvinout do té míry, že se stane sociální společností, ve které sociální stát plní klíčovou, rozhodující, zdaleka však nikoli vyčerpávající funkci. V takovém typu společnosti lze pomáhat všem, kdo trpí sociální nerovností, aby vlastním přispěním vyrovnal handicap. Může jít o děti z chudých rodin, kterým je třeba vytvořit stejné podmínky pro dosažení vzdělání, jaké mají děti bohatých rodičů. Může jít také o začínající podnikatele, kteří přicházejí s nabídkou potřebného zboží či služeb, ale nemají na vybavení ani na reklamu. Může jít o zdravotně postižené občany, kterým je třeba v rámci možností vytvořit podmínky pro pracovní uplatnění, aby nebyli jen závislí na sociálních dávkách. Může jít i o seniory, kterým je především třeba pomoci, aby mohli být déle pracovně aktivní, když už je nutné prodlužovat věk odchodu do důchodu. Takových příkladů bychom mohli konec konců nalézt bezpočet. Už se v praxi realizují, ale ne vždy koncepčně, provázaně a systémově a také bez korupčních aktivit různých podnikavců.

Pokud nově vzniklý think tank CESTA přispěje k tvorbě takovéto strategie, nevyzní úsilí renomovaných odborníků do prázdna, ale zanechá výraznou stopu v procesu vývoje společenského poznání a pokroku.

Vytisknout