Jeden paradox uznávání třetího odboje

19. 1. 2011 / Stanislav A. Hošek

Kdybych svůj odpor proti nadvládě KSČ "nereguloval", čili záměrně neubíral na jeho intenzitě, byl bych, podle tehdejšího vyjádření náčelníka StB, za tu dobu dvakrát uvězněn, což jsem si nemohl dovolit. Jako zodpovědný živitel čtyř dětí jsem se nemohl chovat stejně jako ti, co děti vůbec neměli. Jelikož jsem tedy vězněn nebyl, nemohu být -- chválabohu -- považován "ze zákona" za odbojáře proti komunismu. Pokud se přesto zamýšlím nad zákonem o třetím odboji, uvědomuji si, že tehdy stačilo opravdu málo a byl bych dneska protikomunistickým odbojářem. V takovém případě bych ale musel s pravdou ven, čili minimálně vydat alespoň prohlášení, že jsem sice byl proti praktikám nadvlády KSČ, ale jen a jenom proto, že jsem si dokázal představit a také jsem chtěl realizovat komunismus mnohem lepší, demokratičtější, spravedlivější a celkově humánnější.

Paradoxnost zákona o třetím odboji proto vidím mimo jiné i v tom, že současná moc antikomunistického revanše může nakonec, coby hrdiny antikomunistického odboje, odměňovat i ty, kdo chtěli naopak ještě dokonalejší komunismus. Přiznám se, že mne v té souvislosti docela zajímá, jak udělovatelé ocenění za antikomunistické zásluhy budou zjišťovat ony nejniternější motivy každého jedince "protikomunistického odboje". Jak poznají, čeho každý jednotlivý "odbojář" chtěl ve skutečnosti dosáhnout? Jak se dostanou do jejich hlav?

Průzkumy ukazují, že v převratových dnech si sice skoro všichni přáli konec nadvlády KSČ, leč víc jak čtyři pětiny si nepřáli zničení socialismu. Z čehož pro mne rezultuje, že ani mezi "protikomunistickými bojovníky" nebyl asi poměr podstatně odlišný. Mnozí z těch, kdo dneska říkají něco jiného, jsou v mých očích nedůvěryhodní. Za opravdové antikomunisty považuji od počátku především ty, kdo měli sílu dobrovolně emigrovat, a tedy ani ty, kteří odešli teprve po nátlaku komunistické moci, když podepsali Chartu 77.

Vytisknout