Reformovat výuku?

21. 1. 2011 / Miloš Dokulil

Říkává se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími. Takže bychom asi měli předběžně -- "bianco" -- pochválit paní učitelku, která si předsevzala, že žáčkům výuku čtení bude inovovat. Že se její děti nebudou učit znát písmenka pouze mechanicky.

Tato paní učitelka dospěla k závěru, že spojí hlásky s určitými barvami. A už tady začne problém. Dejme tomu, že bychom hlásku "a" spojili s červenou barvou. (Jen v tom přidělování jednotlivých barev není ten můj příběh autentický.) Paní učitelka nějak měla ve svém inovačním zápalu za to, že se dětem počátky čtení usnadní tím, že si budou pamatovat jednotlivá písmenka s jim přidělenými barvami.

Anebo jinak: co lze dělat jednoduše, uděláme -- v dobré víře -- složitě! V spontánním rozpoznávání tvarů písmen je automaticky v mozku žáků implantována hned další překážka. Proboha, má to dané písmeno tu přidělenou barvu? Která barva to vůbec je? Jinak řečeno: výchozí daný úkol rozpoznat tvar písmena je spřažen s dalším úkolem, který pochopitelně cestu k automatizaci rozpoznávání jednotlivých písmen brzdí!

Jako kdyby neexistovala žádná citlivá zpětná vazba přímo ve výuce. Nebo mezi kolegyněmi a kolegy vzájemná výměna zkušeností s neprověřenými postupy. Případně zohledněné vzájemné ohlasy mezi školou a rodinami žáčků...

Vytisknout