Otázka pro pamětníky:

Jak jste prožívali dobu "komunismu"?

22. 1. 2011

Alena Borůvková Především komunismus tu nikdy nebyl, Sašo :-)

Saša Uhlová: mám to v uvozovkách, zrovna tak jako „zločinný“...

Tereza Konrádová: Hele, vzpomínka z dětství.... Mě jako dítě hrozně stresovalo, když jsme jeli k babičce přes Vysočany a tam všude visely ty rudý transparenty jako že se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak – nebyla jsem na to z centra moc zvyklá a přišlo mi to takový jako že nezvratný. Definitivní. Prostě na furt.

Viktor Elšík: Do toho nejdu, to je strašně složitý... v jedný rodině to každej vnímal jinak a tak

Saša Uhlová: Tak v tý Tvý? Prosím!!!

Saša Uhlová: Jde mi právě o tu různost, o konkrétní vzpomínky. Ne o obecný analýzy.

Tereza Konrádová: Naši furt doma prudili, prostě furt. Nebyli to žádný úplný disidenti, ale hodně obdivovali třeba strejdu, kterej se kamarádil s Němcovejma, Halíkem a tak. Super ta doba pro mě byla v tom, že se člověk měl vůči čemu parádně vymezovat. Jsem poslouchala po nocích Hlas Ameriky a vnitřně jsem zuřila. Chacha, bylo mi 11: D

Zdeněk Hájek: V ČSSR byl jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. To co si dovolili u nás neměli šanci dělat v Polsku nebo v Maďarsku. Je pravda, že más všechny držely u krku a sebemenší vybočení bylo tvdě potrestáno. Demokracie dnešního typu je dobrá, ale pro obyčejné lidi se mnoho nezměnilo, nemají práci a tím pádem z čeho žít. To se za komunistů stát nemohlo. Co bylo lepší?

Karel Goldmann: Dnešní demokracie stojí za hovno, protože není demokracií.

Alena Borůvková: Mohu mluvit jen za sebe: Mně bylo jasné v momentě, kdy mi bylo 7 a sestra mámy emigrovala do SRN, a naši se s ní nesměli stýkat, i když to neyli žádní nepřátelé režimu, měli popotahovačky s STB a následně vždy měli „kariérní strop“, že ten režim je něco umělého a nenormálního. A co je umělé, dlouho nevydrží. Ten dojem ve mě zesílil ještě více, když jsme se po několikaletém úsilí a žádání o výjezdní doložku, dostali na pár dní do kapitalistické ciziny. Viděla jsem to jako skanzen a umělou realitu.

Slávek Kaplan: Co chceš k tomu říct? Většina držela hubu a krok. V práci si nakradli co potřebovali, dělali melouchy, na víkend na chatu a měli klid. Žádné starosti s prací....

Daniel Veselý: Taky mě to zajímá a ptal jsem se x ruzných lidí. Ti, co pamatovali první polovinu 50. let,, tak říkali, ze to bylo fakt dost blbý, ale drtivá většina lidí o normalizaci řekla, ze pokud se člověk neplet do politiky, tak to šlo.

Klára Posekaná: Já jsem věděla, že by to takhle být nemělo, věděla jsem, co se nesmí říkat. Manžel si nevzpomíná na nic, co by naznačovalo, že je něco špatně a tvrdí mi, že to je tím, že jsme bydleli v Praze. U nich že nikdo nikomu neškodil:-)

Saša Uhlová: Budu konkrétní. Třeba dnes se říká, že pionýr byl povinnej. Ale to není pravda. Já jsem do pionýra nechodila. Jak to tehdy vnímali lidi? Jako povinnost? Věděli, že nemusejí?

Daniel Veselý: Já jsem do Pionýru taky přestal chodit a vůbec nic se nedělo... Je fakt, že to bylo někdy v roce 88, 89...

Slávek Kaplan: nebyl povinej, ani ROH nebylo povinný. Jen tě tam šoupli a bylo ... Pak jsem vždycky musel chodit při přestupu zaměstnání, ať mi nestrhávaj na členství, že tam nejsem...

Zdeněk Hájek: Byl jsem jiskřička, ale pro nedělnický původ mně do pionýra nevzali, ani jsem o to nestál.

Alena Borůvková: Pionýr povinný nebyl, ale lidi jsou u nás oportunisté odjakživa. Já jsem zas už pak ani nechodila do SSM. Sice mě tam převedli z pionýra, ale byla jsem tak nesnesitelně protivná, že mě vyhodili. A nic se nestalo... Kdoví, ale možná bych pak zas měla problémy dostat se na VŠ, nevím.

Jindřich Šídlo: Špinavý otlučený baráky, prázdný obchody, paranoidní atmosféra doublespeaku, znělka Mikrofóra, směšně senilní sestava politbyra, Štěpán, ze kterýho šel strach a červený židle na Chmelnici, když měl člověk veliký štěstí a sehnal lístek na Garáž.

Saša Uhlová: Jindřichu, a není to jen zpětná interpretace? Já si to takhle nepamatuju a vzpomínek mám dost a dost... Mně to totiž víc připomíná Orwella, než to, co si pamamtuju...

Štěpán Kotrba: Já se do pionýra přihlásil sám a dobrovolně už v 3. třídě. A bavilo mě to...:-) Ale to byla extra škola s fajn učitelema i vedoucíma (francouzsko-německá experimentální ZDŠ).

Zdeněk Hájek: Všechno bylo vzhůru nohama – byl to Absurdistán.

Štěpán Kotrba: Nikdo nemusel nic, co nechtěl. Ani pionýra, ani SSM, ani partaj, ani ROH či SČSP. Ale oni to skoro všichni brali jako kariérní krok...

Simon Kalousek: Hodně složitá otázka – pochopitelně režim stál za hovno, nicméně já (o revoluci mi bylo 16) pamatuju hlavně 80. léta, a ty už rozhodně nebyly asi taková hrůza, jak jsem znal z vyprávění rodičů ohledně sedmdesátých, natož padesátých. Vzhledem k tomu, že rodina patřila k takový tý „mlčící většině“ (čili ani disidenti, ani rudý prominenti), tak jsem žádnou extra diskriminaci ani výhody nepociťoval. Tudíž vzhledem k věku mě asi nejvíc srala nemožnost svobodně cestovat a koupit si běžně to samý, co na Západě. Rozhodně si ale myslím, že i za komunistů mohl člověk žít jakžtakž kvalitním životem v rámci možností.

Daniel Veselý hlavne se u nas v Hradci Králové v Pionýru skoro nic ideologickýho přes koleno nelámalo, kromě semo tamo Puškinovych pamatniků atd... Šlo vesměs o nepolitický akce.

Alena Borůvková ŠK: ALE TAKÉ NESMĚL, CO BY CHTĚL. Běžné normální demokratické věci. Když umřel děda, teta mu nesměla přijet ani na pohřeb! A to je ten problém bylo to omezování základních lidských svobod, elementárních. Za kus žvance a jistot.

Jindřich Šídlo: Sašo, já nevim, vždycky je to zpětná interpretace. Ale takhle si to vybavuju, ten režim nebyl – pro nás – strašidelnej, jen takovej upatlaně hnusnej.

Zdeněk Hájek: Sašo, to ses krásně trefila do tématu. Gratuluji.

Štěpán Kotrba: Mě sháněl „zakázanou“ literaturu z Toronta šéf katedry marxismu... a já mu za to půjčoval „zakázaný“ divadelní hry ze zelené edice Dilie. Kirkegaarda jsem v češtině četl díky překladům z VŠP ÚV KSČ, oxeroxovanejm na černo na MV SSM:-))

Michal Polák: Naše pionierske schôdzky vyzerali v posledných rokoch väčšinou tak, že chalani hrali na školskom dvore futbal a dievčatá skákali gumu. Pričom komu sa nechcelo, ten neprišiel. Pioniersky vedúci bol taký vcelku sympatický mladý chalan, o ktorého politických názoroch som sa nikdy nič nedozvedel.

Sylva Ficová: pamatuju si tu schizofrenii – jinak se mluvilo doma, jinak ve škole. Mamka měla doma noviny z '68 ve starým kufru, nesměla jsem je vytahovat a už vůbec ne číst. Když jsem objevila ve skříni LP Kryla, byl oheň na střeše. Pamatuju si pubertální podiv nad tím, že nemůžu číst knížky, který chci (kamarádka zase našla doma Mňačka), že nemůžu poslouchat co chci (pamatuju si ty noci s ruským rádiem, vyladěným na Luxemburg s jedním sluchátkem u ucha), že nemůžu nosit, co chci (ponížení puberťačky, která chtěla rifle a neměla bony), že nemůžu chodit, kam chci (vojenský prostor v lesích) a hlavně si pamatuju ruský obchoďák GUM a ruský uniformy se sapíkama v Olomouci. To jsem nechápala vůbec. Pionýr... chodili jsme všichni jakoby, na schůzky tak půlka třídy, co si pamatuju – ale to byl přelom 70. -80. let.

Štěpán Kotrba: Aleno, vám někdo omezoval svobodu? Mě teda ne. Já si cestoval po celé Evropě.

Zdeněk Hájek: Taky jsem sháněl literaturu, která se u nás nevydávala, četl jsem oxeroxované Černé barony, bylo to príma.

Simon Kalousek ano, občas to bylo groteskní – v pionýrské organizaci při naší ZŠ (kam jsem nechodil, leč znám z vyprávění) se vždy na konci schůzky hráli s kytarou písně Karla Kryla:-)

Viktor Elšík: No, ale to já taky myslím: v rodině – a teď myslím tu nejužší (rodiče a prarodiče) – se režim vnímal skrze různý věci: tátovo členství ve straně (instituce), přestože byl dál praktikující katolík (víra), dědovi vzali komunisti baráky (majetek), udávali ho sousedi, že jako (už jen) správce domu nevyvěšuje vlaječky (vztahy v komunitě). Ředitelka na základce mi zabavila řetízek s křížkem a rodiče to nedovedli moc vysvětlit (postojovej zmatek).

Máma mi nechce vysvětlit svojí poznámku o rozstříleným muzeu a nechává to na tátu, kterej se k tomu odhodlává až při dlouhý, „iniciační“ procházce kolem Štrbskýho plesa. Trapnost učitele dějepisu, když vykládal o pětiletkách; postupně vnímaná floskulovitost a prázdnost oficiálního jazyka. Prostě mělo to – to moje vnímání – strašně moc aspektů, vázanejch na jednotlivý a jen postupně se propojující události. Já osobně jsem ten režim (a jeho alternativy) začal nějak politicky vnímat až v létě 1989, to mi bylo 14 a půl. O disentu a jeho pronásledování jsem nic netušil až do listopadu.

Můžu ale přispět anekdotou: měli jsme strašně slabej proud vody v koupelně, nedalo se v tom skoro sprchovat. A já od toho léta 89 strašně nadával na „zasraný komunisty“, že v tom státě jako nic nefunguje. Po roce se ukázalo, že táta ve sklepě zapomněl utáhnout nějakej kohoutek, voda pak zas normálně tekla. Takže jsem vlastně měl pravdu, moh za to komunista...

Jindřich Šídlo >ŠK: No tos měl ale fakt kliku, vzhledem k tomu, že tady spousta lidí ani neměla pas. Ještě si vlastně vždycky vybavím lešení všude a takový ty tupý hesla „Se Sovětskym svazem na věčné časy“ ve výloze nebo na DP na Vltavský.
...A samozřejmě ruský vojska, co nám pochopodovali v Turnově pod oknama.

Michal Polák: Sylvo, to je sranda... Moja mama priniesla z práce zväzok novín zo 68. -eho a práve tak som sa k nejakej znalosti toho obdobia dostal (a úžasne to na mňa zapôsobilo).

Sylva Ficová > Michal: Já jsem ty noviny samozřejmě četla, máti nakonec podlehla a jala se vysvětlovat (ale ať to nikdo neví!). Ale celkově mně celá ta doba přišla taková připosraná, jinak se to nazvat nedá. A když uvážíme, že její děti dnes vládnou a volí, není divu, že to vypadá, jak to vypadá...

Štěpán Kotrba: Toho Kryla jsme si pouštěli i na fakultě. A přednášel jsem beat generation básníky v klubu 007 na Strahově. A hovno se stalo. Akorát si šéf partajní organizace na mě stěžoval a šéfka školského oddělení OV KSČ mu vysvětlovala, že má bejt tolerantnější a ať se jede podívat do Ruska na perestrojku:-))

Sylva Ficová > Štěpán: Hmmm... zvláštní... Čím to, že jiní nemohli? Měli blbý kecy?

Kryštof Valdman: Je nad slunce jasný, že komančové nás drželi v šachu. Vzpomínám, že když jsem byl dítě, na schůzi KSČ hlasovali o nějaké dvacetiletce, a aby byli všichni pro, jistil to tam šedej mor s kalašnikovem. A večer v hospodě, když se o tom někdo zmínil, cestou domů ho komunisti zavraždili a zahrabali do silážní jámy. A takhle to milé děti za těch komunistů bylo na dennim pořádku...

Zdeněk Hájek: S kolegem jsem chodil do hospody a vykládali jsme si vtipy na komunisty. Např. jsme koukali z okna a říkali „Dneska je krásný den, dneska by to šlo“. Ti co seděli s námi, se divili, co že by to šlo a my jsme odpovídali: „Jednoho krásného dne půjdou kumunisti do prdele, dneska je krásný den. Dneska by to šlo!!“ Nikdo nás nikdy neudal. Stávaly se malé zázraky.

Štěpán Kotrba: Jindřichu, byl jsem v Finsku, Řecku, Francii, Belgii, Jugoslávii, Německu, Rakousku. A představ si, že jsem po návštěvě Mnichova ani zdrhnout nechtěl. Ale senilní partajní geronti mě srali. Jako nestraníka i později jako straníka. Možná tehdy ještě víc.

Ivo Novotný: Jindřich Šídlo píše o tom, co zná on. Respektive o tom, jak to vidí teď. Otlučené baráky – pravda, už na Václaváku nejsou. Jinde ale ano a to i nově otlučené. Prázdné regály byly často i problémem líných obchodníků, ano vídal jsem prázdné regály (v Praze). U nás se to zboží tolik neschovávalo známým, jako tam. Znělku Mikrofóra jsem nevnímal jako nebezpečí, a Štepána [vedoucí tajemník MV KSČ v Praze těsně před rokem 1989 – pozn. ed. ] jsem neznal, natož abych z něj měl strach. Na mne to někdy působí tak, že český národ v potřebě prokázat vlastní hrdinství, dokáže vymýšlet i neskutečné draky.

Alena Borůvková: To, že se rodina nesmí setkat ani u rakve zemřelého otce. To, že každý pořád donášel a práskal. To, že naši měli skandál před celým školským shromážděním v ruské škole za to, že jsem se demonstrativně odmítla učit Lenina nazpaměť. To, že si tátu pak předvolal velvyslanec na koberec. To, že můj děda nemohl dostat profesorský titul – dostal ho až na smrtelné posteli, protože ho někdo lživě udal, že ho v USA na kongresu naverbovala CIA. Ta fantasmagorie, ve které jsme žili, ačkoliv jsme vůbec nebyli nekonformní vůči režimu!

Štěpán Kotrba: Já neumím Lenina nazpaměť ani dnes. Nepráskne to na mě někdo?

Alena Borůvková: Já nepráskám.

Simon Kalousek: Řekl bych, že specielně v druhý polovině 80s už v nějakej komunismus nevěřil nikdo, včetně mnohejch lidí z vedení KSČ. Spíš to bylo takový divadlo v rudejch kulisách. Pamatuju si, jak můj děda (člen KSČ od roku 1945) už cca od roku 85 říkal, že to co nevidět půjde celý do prdele:-)

Štěpán Kotrba: I mně celá ta doba přišla „taková připosraná“, ale u kumštýřů to bylo daleko více svobodnější. Do socalistickýho realismu mě nikdy nikdo nenutil, ale figuru jsem musel umět nakreslit i vymodelovat. Anatomie už se dnes na škole neučí... I u křesťanů se říká, že každej má takový peklo, jaký si ho udělá.

Daniel Veselý: Komunisti každej den (41 let?) někoho vraždili? To jste si splet asi režimy, které podporovaly v LA nebo jihovýchodní Asii US..

Michal Polák > Simon: Možno u Vás, ale na Slovensku to bolo inak. Síce 95% ľudí nadávalo a bolo nespokojných, ale na socializmus nebol problém veriť. Máme rodinného známeho, ktorý sa v 68. -om prihlásil do strany, ešte nemal osemnásť, a po invázii ho vyhodili. On sa ten človek ďalších dvadsať rokov snažil zase do nej dostať – pričom svoje názory nezmenil, nebolo to z karieristických dôvodov. Stále bol taký idealista, chcel veci meniť zvnútra. Nikdy ho ale samozrejme už nepustili (čo bolo po novembri zase šťastie).

Štěpán Kotrba > Sylva Ficová: Nemuseli mít blbý kecy. Stačilo, aby měli předposranýho idiota v okolí. Já neměl.

Iveta Vilímková: Mamka nikdy v KSČ nebyla, taťka tam byl pouhý rok (v 18 vstoupil a o rok později byl vyhozen – 1968, protože po příjezdu Rusů propašoval mamku na náměstí, aby si pročetla protiruské nápisy). Od té doby se otcova rodina od nás zcela distancovala. Jeho bráchové mu dělali různé srandy, jako např. když v roce 1987 měli s mamkou koupený zájezd do Jugoslávie, tak „bráška“, který pracoval na pasovce, zablokoval otci vydání víza (že prý chce jeho bratr zdrhnout).

Když se u otce v práci něco semlelo, hned ho vyšetřovali a dělali z komára velblouda, taky si něco i odseděl... Mamka zase pro své nestranictví měla neustálé problémy (byla vychovatelkou ve zvláštní škole). To jsme jako děti zažívali hodně, protože byla pořád pod nějakým tlakem. Když jsem se hlásila na gympl, tak ve stejné době se na střední školu hlásila i má sestřenka (se čtyřkami chtěla na střední školu) od hodného otcova „brášky“ z pasovky, tak to milý strýček zkoušel se záměnou jmen (mojí maličkost nepřijmout a sestřenku – blbou jak punštok – na střední propašovat). A měla bych řadu dalších historek.
Přesto rodiče i já po všech negativních zkušenostech tvrdím, že dnešní doba je daleko horší a nikdo mne nepřesvědčí, že teď máme demokracii a můžeme, co tehdy nešlo. Dnes jsou na různých místech lidé, kteří profitovali tehdy a profitují i dnes. Přesně v duchu vtipu o babičce, která přijde po válce na úřad řešit nějakou situaci a oslovuje pana úředníka „grupenfuhrere“ a on jí na to říká, že si trochu popletla dobu. A babička na to, že dobu si možná popletla, ale jeho ne, protože ho zná už od mala ...

Sylva Ficová ‎> Štěpán: Každý soudí podle své zkušenosti. Ta moje mi říká, že za hranice se dostal ten, kdo uměl leštit kliky, lepit známky nebo udávat. A ten, koho tam vyšoupli, protože už fakt moc prudil.

Štěpán Kotrba: Nebo ten, kterej měl hromadu známejch všude možně. Ale ono to fakt bylo různý. Šílenej Mamula v Ostravě byl jiný kafe, než senilní Kapek v Praze.

Chodil jsem si půjčovat knihy o kumštu na americkou nebo britskou ambasádu, Chodil jsem si tam pro Spektrum. Půjčoval jsem ho potom spolužákům. A nic... Ti zelení čumáci tam naproti vchodu očumovali, ale líně. Nikdy mě ale neperlustrovali...

Markéta Hrbková: Já si to také tak pamatuji, do jisté míry jsme skutečně žili odporem a recitovali bezmoc shora i zdola, užívali si vymezování se, ale když přišlo na věc, poslušně stáhli krovky s tím, že „se nic nedá dělat“ a živili dál ten bezejmenný hněv na „ně“. Pocházela jsem z disidentské rodiny, takže to mělo sofistikovanější podobu, než u většiny národa, takže melouchů a nakrádání u toho tolik nebylo, ale zajímala by mně právě ta „povinnost – nepovinnost“. To „braní u krku“ (hlavně mládeže), které, jak se mi zdá, se nenápadně vrací a zdárně se usazuje, jak v tom umíme chodit.

Simon Kalousek: Zhruba od roku 87 už se ale jakžtakž cestovat dalo – sice za cenu výjezdní doložky a víza (nicméně kdo nebyl extra problémovej, tak je dycky dostal – tedy skoro každej). Osobně jsem takhle stih do revoluce Německo, Rakousko, Švýcarsko a Nizozemsko.

Sylva Ficová: To je možný (i když z okolí takový případ neznám), jenže v té době já už byla trapně z rodiny samoživitelky, a ty se nedostanou nikam v jakýmkoli režimu...

Štěpán Kotrba: Prostě ta doba byla schizofrenní. Chodili jsme do Rubínu nebo do Jazzové sekce. Koukali na domácích projekcích u Saši Berkový a jejich kamarádek na „trezorový“ filmy, načerno na Barrandově zkopírovaný na 16mm. A ty samý filmy pak byly na projekcích, které pořádalo SSM na Ústřední půjčovně filmů.

Kryštof Valdman: To že to tady takhle revidujeme o něčem svědčí...

Simon Kalousek: Ano, takový absurdní případy se děly... jako když organizace SSM při našem gymplu uspořádala v roce 1988 zájezd do Budapešti na Black Sabbath...

Petr Jedlička: Děda teď na Vánoce dopsal takovou amatérskou sbírku příběhů ze svýho života (jakože pro vnoučata), ze který je zajímavě vidět, jak to vnímali lidi na venkově, konkrétně ve vesnicích kolem Pálavy (děda byl učitel, tak po sedmi letech je střídal).

Podle toho, co píše, vstoupili v dané lokalitě do stranickýho života v drtivé většině lidé, kteří byli po válce aktivní v Sokole – chtěli dál organizovat divadlo nebo sportovní akce, a tak prostě jen přešli.

Nějaká reflexe politickýho vývoje se v těch příbězích objevuje až těsně před rokem 1968, kdy popisuje, jak se začalo v Dunajovicích proslýchat, že ne všichni z procesů v padesátých letech byli viní. U nich ve straně to prý nikdo nevěděl ... V roce 1969 dědu vyškrtli a on líčí, jak ho to příšerně urazilo, že si nikdo neváží toho, že dvacet let organizoval brigády, zábavy, výlety, sběry všeho možného atd ... a si řekl – výslovně to přiznává – že už nic pro ostatní dělat nebude, jenom pro rodinu ... Dál už je to jak z normalizační šablony: zahrada, chata, autovýlety, psi.

Mě na tom jeho líčení nejvíc překvapilo, že bylo v padesátých letech normální po práci za výdělek chodit pracovat pro obec – člověk si řekne brigády ... jenomže z toho, co popisuje, to bylo každý den něco ... včetně takových věcí, jako že šla celá ves sbírat petrklíče nebo březový listí ... Nemá tam ale, s jakým to lidi dělali nadšením.

Já osobně pamatuju jen osmdesátý léta a to zhruba tak, jak popisuje pan Šídlo: všechno rozbité, na všechno fronty, ohromná arogance prodavačů v samoobsluhách, úředníků a vrátných, všude hovniska od psů ... vcelku nic kladného

Štěpán Kotrba: Zažil jsem okresního tajemníka KSČ v Břeclavi, kterej se jezdil zpovídat farářovi do Znojma... A měl jsem známýho středočeskýho krajskýho partajního tajemníka, kterej na mou žádost pomáhal na školu dceři Ivana Klímy Hance, protože to byla moje spolužačka ze střední a nějakej blb ji kvůli tátovi nechtěl přijmout na DAMU.

Jitka Cl: Když já jsem chtěla vystoupit z Pionýra, tak z toho byla hrozná kovbojka. Soudruh třídní učitel si usmyslel, že z Pionýra se nevystupuje, ale že mne ostatní musí vyloučit. Na schůzce po vyučování pak každý musel vstát a říct mi, proč už dál... se mnou nechce být v PO.
Jinak tatínek to měl od okupace u rudocha polepený, šel k lopatě. Doma se toho řeklo tím pádem víc, než v jiných rodinách, ale i tak jsem tehdy měla naivní představy, že komunismus by mohl fungovat, kdyby ho nedělali soudruzi prospěcháři. Tatínek byl exkomunista a tak se to nějak muselo projevit.
Mimochodem něco o bandě prospěchářů jsem taky řekla náborářům do KSČ. Několik hodin hulákali a pak jsem od nich měla pokoj. Ani se mně za to nikdo nemstil.

Ivo Novotný: Ti slabší říkali, že se musela držet huba a krok. Jak rádi to dodržovali a dnes tvrdí, že trpěli. Při vší úctě k těm co tehdy trpěli, či museli trpět víc, než druzí.
Když se dnes někdo do něčeho obuje, nasnadě je za blbce. Tehdy nesměl studovat a nebo šel topit. Dnes to není, jsou li peníze. Neříkejte mi nikdo, že teď máme víc jistot, než tehdy. I na pravdu se dnes kašle víc než dřív. Protože dnes je to za prachy!

Štěpán Kotrba: No vidíš Jitko... a já, kterej bydlel tehdy v Kroměříži, jsem tam chodil na svazarmovský letiště a naučili mě tam jako malýho kluka skákat s padákem a řídit větorně. Chodil jsem i do letecomodelářskýho kroužku naproti autobusovýmu nádraží na Miličáku, kde jsem stavěl modýlky. A pak, po skoro pětatřiceti letech, už po sametu, jako novinář, jsem tehdejšího vedoucího z kroužku potkal na sjezdu KSČM. Dělal okresního tajemníka.:-))

Ondřej Mrázek: Co já si pamatuju a rád na to vzpomínám, byla větší solidarita mezi lidmi. Ve smyslu: nevěříš komunistům, to znamená, že jsi jeden z nás, máme společnýho nepřítele – normální bylo nechat přespat cizího člověka, vzít stopem autem, zaplatit pivo tomu, kdo na něj zrovna neměl.
Rád vzpomínám na divadla, Majakovského Sprchu v Disku, Nedivadlo Ivana Vyskočila ve Futuru – to byly svátky ducha a svého druhu oáza odporu proti tuposti a křupanství komunistů.
Dnes tupost a křupanství bohužel do značné míry zůstalo na podobné úrovni, jen je těžší se vůči němu vymezit a ten odpor s někým sdílet.

Iveta Vilímková: Taky si pamatuji nadšení na brigádách, pár fiflen (dnes by to byli dcerunky těch největších snobů, které by se štítili vzít do ruky i hrábě) se ofrňovalo a snažilo ulejvat, ale ti ostatní si to užívali ve srandě a ještě se něco udělalo.

A akce Z ...? Kdyby jich nebylo, tak dneska řada obcí nemá dodneška vodovod či kanalizaci, protože to byli typické brigády. Tragédií je, že dnes jsou tam takové byrokratické kličky, které znemožňují obcím si tyto vodovody sami spravovat a tak se to zprivatizovalo do vlastnictví vodárenských společností, které aniž by nějak ta zařízení modernizovala, tak si jen účtují zlodějské vodné-stočné (sranda je, že to stočné účtují i tam, kde nemají tu druhou část zařízení, tj. kanalizaci ...).

Alena Borůvková: Jo a taky jsme s mámou nesměly chodit na Josefov! Od té doby, co teta utekla, jsme nesměly ani do Pařížské. Táta byl bez sebe strachy. Z nějakého důvodu nechal překreslit i strom života:-) -) TAKŽE: ODPUDIVÝ ATISEMITISMUS! Každý pořád každého kádroval jestli je, nebo není ŽID, až do padesátého kolene:-) Hlavně soudruzi na ÚV to neměli rádi:-) No, na poblití. My jsme žili taky relativě normálně. I přesto, že otec matky byl vyhozený v roce 1968. I přesto, že jedna babička byla dcera kulaka, pradědeček nesměl do 70. let do SSSR jako emigrant a „vrag naroda“ a tisíc dalších škraloupů. Nějak se to vždy vyvážilo jinými „vzornými“. Ale jen do okamžiku té emigrace sestry matky. Pak začalo totální peklo. Naši se z toho hádání o kádrovou závadnost málem rozvedli. Tož tak.

Simon Kalousek: Zajímavý je mimochodem, že v západních zemích byla propaganda ohledně života v komunismu daleko silnější resp. efektivnější než propaganda u nás o Západě... Vzpomínám, jak jsem byl poprvý v SRN a vůbec nemohli věřit, že znám všechny tehdejší kapely, mnohý knihy, že se u nás promítaj západní filmy a známe Coca-Colu nebo Marlborky. Asi čekali, že za nima přijedou Křováci...

Jiří Krákora: Já pamatuji okrajově konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta. Když to dneska zrekapituluju, tak celé to období všichni lidé okolo:

1. dávali si pozor na pusu – přísloví co se doma upeče, to se také sní – bylo všudypřítomné
2. všichni kradli ... – okrádali zaměstnavatele, sebe navzájem – heslo kdo neokrádá stát, okrádá rodinu – bylo taktéž všudypřítomné
3. čekali na konec režimu – tedy až se režim položí a budeme mít svobodu slova a možnost svobodně vycestovat kam budeme chtít – mluvili o tom zpravidla v soukromí, ale o to častěji – téma komunisti padnou do dvou, tří let bylo taktéž všudypřítomné
4. všichni čuměli na debilní seriály – Dietl, major Zeman, Profesionálové (cizina vole) – a žili jimi; byly také všudypřítomné
5. kdekoho zajímalo „luxusní zboží ze Západu“ – kdo mohl, vozil to zvenku, kupoval bony a slintal před tuzexem – kdo měl ve škole něco z Esa, byl king, kdo měl něco ze západu byl velkej šéf – pocit luxusu z druhořadého západního zboží byl všudypřítomný
6. všichni se bavili na účet politické elity – vtipy na papaláše byly všudypřítomné

Z toho všeho mi vyplývá, že tak strašné to v době normalizace nebylo, ale lidi už o tu krávovinu prostě nestáli. Pocit „strčte si ten komunismus do prdele“ byl prostě všudypřítomný.

Štěpán Kotrba: „Dnes tupost a křupanství bohužel do značné míry zůstalo na podobné úrovni, jen je těžší se vůči němu vymezit a ten odpor s někým sdílet“ – to je krásná věta. Nebylo to totiž křupanství komunistů, ale křupanství. Profesor Kočandrle, kterej tátovi operoval bypass, byl vzdělanej moudrej pán a taky to byl komunista...

Štěpán Kotrba: Aleno, vidíš... a já chodil do Maislovky s kamarádama na oběd.

Ivo Novotný > Štěpán: To je přesně – blb se nepoznal podle partajní knížky. Blb se i tehdy poznal, protože to holt bylo poznat. Akorát je pro dnešek spousta evidentních blbů a darebáku „čistých“. Někdy i proto, že je kdysi pro blbost ani komunisti nechtěli!

Štěpán Kotrba: A o antisemitismu nic nevím. Hebrejsky mě tehdy učil šéf grafické sbírky Národní galerie... Moje výuka měla nakonec pointu při studiu, když jsem dělal u Solpery jednu abecedu včetně hebrejskejch znaků...

Alena Borůvková: O tom se nám ani nezdálo. Je možné, že to bylo z důvodu, že táta byl moc bojácný, pořád měl strach z průšvihu, ale taky možná ne.

Štěpán Kotrba: hmmm, asi tak.

Jiří Krákora: Pionýr sice povinný nebyl, ale byl tak nějak společensky povinný. Tedy v osmdesátkách už asi ne, ale předpokládám, že kdo nechodil do pionýra, nebyl v SSM, KSČ, prostě nešel s proudem, tak šel proti proudu a měl problémy. Buď karierního rázu, nebo jenom prostě šmouhu v posudku, která mu komplikovala život.

Kryštof Valdman: zkusme vyzdvihnout klady dnešního systému. Načančaný fasády většinou pořízený na dluh a obchoďáky nacpaný předraženýma lacinýma svinstvama vynechme...

Alena Borůvková Kryštof: Třeba facebook! Každý si tu může plkat jak chce:-) To by kdysi nešlo, na druhé straně by seděl cenzor.

Štěpán Kotrba: A na druhý straně... jsem chodil na víno s rozvědčíkama z 1. správy od Křížovníků, kam chodili i kantoři od nás ze školy a z Právnické fakulty, a taky nebyl žádný průser... Jo, a mimochodem – byli to fakt chytrý a vzdělaný lidi. To byl takovej vinárneskej seminář ze zahraniční politiky. Mimochodem, udržt s nima nit hovoru znamenalo drsnou přípravu z politický geografie, dějin diplomacie a politickýho dějepisu.

Simon Kalousek > Jiří: já měl asi kliku, ale nebyl jsem ani v PO, ani v SSM a nikdy jsem absolutně žádný problémy neměl

Jiří Krákora ‎ Jasně, říkal jsem, že v osmdesátkách už to nebylo nijak zvlášť tragický.

Ivo Novotný Klaus prý pionýrem byl. A dnes problémy má! Nečas prý zase byl v SSM a také má problémy. Vlado Mečiar svého času veškeré své materiály dostal v obálce pode dveřmi a teď už problémy nemá.:-)
Tož tak!

Jitka Cl > Štěpán Kotrba: Vedoucího leteckomodelářského kroužku tam jeden čas dělal taky Krab, ten ale s KSČ neměl určitě nic společného:-) No a teď správcuje na tom letišti... Z letiště mám pár fotek, kdybys chtěl osvěžit paměť.

Štěpán Kotrba: Tohle bylo v roce 1968-72. Bylo mi pět a o dva roky později jsem tam jedno pololetí chodil do druhý třídy... Pak jsem se přestěhoval do Prahy. Dodnes si pamatuju Kroměříže krávu češtinářku, co mě učila v DRUHÉ třídě recitovat „A hrdý buď, žes vytrval... a neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí.. Takový byl můj lid. S kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil. Úrodu novou sklidí sám, sám se svými. Jděte mu z cesty. Staví chrám bratrské doby...“ (S. K. Neumann) Bleee. Zkazila mi svým fanatismem i Wolkera, kterýmu jsem přišel na chuť až někdy kolem 15 let.

Dagmar Daňková: Vybavuji si všudypřítomnou obavu, že člověka může „sejmout“ nějaká hloupá baba z uličního výboru kvůli úplné ptákovině – to byly takové ty „zátahy na chuligány“ – což jsme byli třeba my, co jsme se úplně normálně poflakovali po sídlišti, hr... áli na kytaru a kouřili, ale je fakt, že nám esenbáci na konci 80. let už maximálně tak jenom vynadali, pár mých kámošů možná napráskali do školy, škola rodičům – tak byl průser, ale ne nezhojitelný:-). A náš strach nebyl zas tak velký, abychom se příště nesetkali znovu, byl to vlastně takový adrenalinový sport. A navíc, pokud to srovnávám s dnešní generací (a mám kolem sebe opravdu reprezentativní vzorek dospívajícího syna, přítelových dcer, všech jejich kamarádů plus svoje studenty a studentky) – my jsme tehdy asi nebyli tak strašně zaměření na úspěch, přestože naše šance dostat se na výšku byly oproti dnešním možnostem mnohem nižší (de facto jedna přihláška a šlus, málokdo to vydržel zkoušet v dalších letech znovu, kluci vojna, holky mimino a šmytec, že), ale člověk to nevnímal tak fatálně – pro mne představa, že půjdu pracovat někam do kanceláře, nebyla vůbec děsivá. Dnes je pro mladé ÚSPĚCH otázkou života nebo smrti, opravdu mnohem mnohem víc než za nás. Někdy je to až smutné, vlastně si říkám, jestli jsme my nakonec nebyli vnitřně svobodnější... Nevím. Zobrazit více

Alena Borůvková: Ivo Novotný má ale jednu velkou pravdu: kdo si nechal v 89 zmizet kádrové materiály, dnes většinou s velkou chutí perlustruje druhé...

Markéta Hrbková: Po solidaritě a hladu po kultuře se mi stýská také, o to víc, že vidím na svých dětech, že oni už si to moc nedovedou představit, ale fakt je, že ta solidarita byla anti. Pro mé děti je kultura samozřejmost, ale občas mám dojem, že jaksi něvědí co s ní.

Simon Kalousek: Jojo, ono už v 70. letech občas docházelo k zajímavým výjevům – třeba když syn premiéra Štrougala jezdil po Hanspaulce (kde jsme tehdy bydleli) na motorce v tričku s americkou vlajkou...

Štěpán Kotrba: Lubek byl pak můj spolužák na vysoký... O pár ročníků vejš. Byl fakt úpně normální, ale sralo ho, že mu spousta lidí včetně kantorů lezla do prdele.

Simon Kalousek Jojo, já ho osobně poznal až pár let po revoluci a byl to fajn chlap se smyslem pro humor.

Jiří Krákora: Já tehdy v pionýru byl, protože jediné kroužky pro malé smrady pořádaly organizace jako pionýr a SSM.

Saša Uhlová Jiří: já chodila do kroužků leckams i bez pionýra.

Štěpán Kotrba I Svaz turistů či včelaři měli kroužky... Dokonce i evangelická církev. Ale fakt je ten, že Pionýr byl nejlepší, s vynikajícím zázemím. Mimochodem jeden z důvodů, že přežil dodnes. A velmi dlouho se stejným šéfem – Bělohlávkem.

Alena Borůvková: Tihle hoši z Haspaulky měli sladký život. Dnes většinou jezdí v Jaguárech a vlastní půl ČR. Proto si myslím, že se zas tak moc neměnilo. Většinou jsou to pořád ty stejné rodiny, které hrají prim.

Simon Kalousek: Na Hanspaulce bydlelo hodně komančů, ale taky hodně ne zrovna s režimem kamarádících umělců a kvetl tam na tu dobu poměrně svobodnej kumštýřskej život. Možná dle hesla, že pod svícnem bejvá tma:-)

Hana Syslova: Mě se chce ještě dnes blejt při starejch týdenících a většina kolem tehdy byla mrtvej brouk.

Ivo Novotný: Víte ono je to asi hodně i o změněném úhlu pohledu!
Když naše hokejky vymlely rusáky, prožíval to hokejový národ. Porazili jsme špičku. A dnes se to má brát tak, že se tehdejším odbojářům v hokejových dresech, podařilo pokořit Lenina i s Aurorou. Přitom ani ten chlapec ani ta oná nikdá nebruslili!
Nebudu podotýkat, že slavnými hokejovými vítězi byli i kluci s partajní legitimací, potažmo pozdější hrdinové socprc. To že tehdy šlo fakt hlavně o hokej je dnes pořád nějak krouceno a krouceno a krouceno.

Simon Kalousek: my si tehdy s kámošema založili klub podle starejch foglarovek a normálně fungoval i jako „kroužek“... tohle taky nikomu nevadilo...

Štěpán Kotrba Jo, vím o několika takovejch v Praze. Dokonce i na Hanspaulce. Ale bylo tam docela nemožný se dostat. Byla to uzavřená společnost... Já pak chodil do hvězdářskýho kroužku do Planetária a později do Grébovky a UKDŽ – do Klubu mladých autorů:-)).

Alena Borůvková: A poslední střípek: když zpravodaj ČTK Zdeněk Soukup skočil z okna, poté, co se dozvěděl, že mu emigrovala dcera. Měla jsem tehdy STRAŠNÝ STRACH o mámu. A když mámě týden poté v noci volala STB, že táta emigroval v Miláně po cestě z Japonska a četli jí údajný dopis na rozloučenou. Máma se zhroutila v kooupelně. A druhý den táta nedoletěl na Ruzyni. Objevil se až týden poté, vlakem z Budapešti. Nesnáším estbácký teror, tehdy, ani dnes. Tečka, konec. Jdu dělat večeři.

A ještě epilog. Po revoluci jsem našim jednou u oběda nadhodila: "Tak co, kdy už konečně vystoupíte, zbavte se toho!" A naši mi s úsměvem na rtech odpověděli jako jeden muž: "Teď, když jsme se těch všech kurev zbavili, jelikož utekli do OF, nemáme naprosto žádný důvod, vystupovat." Pokud vím, nikdy nevystoupili... Ani, když mě kvůli tomu koupali na zamini. NIKDY.

Ivo Novotný: Tehdy i těď je to vrtění psem! Akorát dnes je ten pes strašně dlouhý.

Drahomir Radek Horváth: Nevzali mě do pionýra, protože jsem měl dvojku z chování. Byl jsem strašně smutnej a děda byl na mě strašně pyšnej... vůbec jsem tomu nerozuměl. Teď školní fotografie z dob normalizace hyzdím nevhodnou károvanou košilí... vydávám se za uvědomělého disidenta.:-)

Štěpán Kotrba: To mě vzali i s třídní důtkou:-)) Byl jsem jeden z mála, kteří se hlásili dobrovolně...:-))

Dagmar Daňková: K tomu trávení volného času – pro mne je dospívání spojeno s aktivitami, které vycházely z Prázdninové školy Lipnice, tady u nás to organizoval ŠVAGR (Štáb víkendových akcí gottwaldovských rodáků – což bylo pak po revoluci poněkud blbé, ale... poradili si – GR – Greenpeace:-)), to bylo docela fajn, i když jsem při hře STALKER:-) [evokace stejnojmenného ruského survivalového sci-fi filmu vynikajícího režiséra Tarkovského na motivy povídky bratrů Strugackých „Piknik u cesty“ – pozn. ed.] odmítla plnit pokyny vedoucího, kluka jen o málo staršího, než jsme byli my, který na nás řval „Strč tu držku do těch kopřiv!“, to jsem se teda vzepřela, vzpomínám si dodnes úplně jasně, jak jsem se Mavericka:-) zeptala, jestli se náhodou neposral v kině – a odkráčela jsem z lesa zpátky do tábora – a za mnou, s velkou úlevou, i skupina kámošů, co na něco takového taky nebyli zvědaví, a pak jsme seděli u ohně, pili jsme čaj a pomlouvali jsme ty, co hráli dál... Bezva večer:-) – a určitě i dobrá hra, kdyby to ovšem nevedl blbec:-).

Jo, a samozřejmě tyhle akce probíhaly pod hlavičkou SSM, ale my jsme to asi tak nebrali či co – a když tam přijel na kontrolu někdo z okresu, v pionýrském kroji i se ŠÁTKEM, byl samozřejmě za úplného kokota (mluvím konkrétně o létu 1989 – to už třeba i naši kantoři z gymplu mluvili o režimu s despektem zcela nepokrytě, jeden z nich podepsal Několik vět – a bez obalu o tom s námi kdesi na brigádě mluvil...).

Nevím, taky na tu dobu jaksi teď pořád myslím, takže děkuji Sašce za tuto debatu, myslím, že je potřeba si to nějak zpracovat a vyhodnotit, že? Já se totiž bojím, že nám z toho vnímání minulosti vychází pořád jen takový podivný obrázek, netvrdím, že černobílý, spíš rozplizlý, rozostřený, potřebovala bych to (sama pro sebe) líp uchopit...

Pozn. ŠOK: Příspěvky nebyly nijak stylisticky upravovány ani kráceny. Pouze byly v některých případech přeuspořádány podle logiky větvení diskuze či doplněny háčky a čárky u těch diskutujících, kteří odpovídali z mobilních telefonů.

Vytisknout