Dělení na standardní a nestandardní lékařskou péči je neetické, je jako selekce vězňů v nacistických táborech

19. 1. 2011 / Jiří Baťa

Je jich mnoho a bylo by to na dlouho. Chci se dotknout jediného závažného problému - a tím je určení rozsahu standardní a nestandardní péče a problémy z toho plynoucí.

Především bych položil jednu zásadní otázku: proč má být ve zdravotnictví, nota bene ve formě způsobu léčení, něco standardní a něco nadstandardní? Tento určující, respektive rozlišující element, nebyl v našem zdravotnictví znám cca do konce 90. let minulého století. To proto, že k tomu nebyly důvody. Jaké důvody? Ekonomické, samozřejmě, přestože do sametové revoluce bylo na tom naše zdravotnictví z celkového či obecného pohledu zcela jednoznačně lépe, než je tomu dnes. Stejně tak s důchodovým a sociálním zabezpečením. Ale zpět ke zdravotnictví. Od počátku 90. let se naše (a nejenom) zdravotnictví ubíralo zcela nežádoucím směrem. Pro upřesnění: nežádoucím pro občany, protože naopak to co se dělo, bylo záměrné a plánované drancování a rozkrádání všeho, co šlo přes politiky a podnikatele realizovat v rámci kroků "demokratických změn ke kapitalistickému řídícímu systému ve státě".

Zpočátku zcela nevinně, bezbolestně a bez zjevných následků se do zdravotnického molochu načali nabalovat různé pijavice, které parazitovaly na veřejném zdravotním sektoru. A to tak dlouho, až se na počátku nového století zjistilo, že se nedostává na financování zdravotnictví, a tedy že je potřeba tento sektor reformovat. Což ovšem neznamenalo, že by se vysávání finančních prostředků na zdravotnictví zastavilo, nebo zpomalilo. O co bylo méně k rozkrádání, o to více bobtnal rozpočet na zdravotnictví.

Přišel rok 2008, nafukovaný balónek rozpočtu na zdravotnictví prasknul a politická garnitura zjistila, že není z čeho dávat (a tedy ani krást), a že zdravotnictví je churavé více, než pacienti z řad veřejnosti. Nastalo horlivé řešení, které vyústilo nástupem Topolánkovy vlády a jeho excelentním ministrem Julínkem v podobě návrhu, ale i snaze prosadit reformu zdravotnictví ve stylu "Julínek & Company". Ono tady totiž ani tak nešlo o zdravotnictví jako takové, jako spíše udržet a zachovat všechny již dobře našlápnuté cestičky k nemalým tokům financí do vlastních kapes. I když navenek se tato reforma presentovala jako spása a záchrana českého zdravotnictví a jeho péče o nemocné. Dnes už zdravotnictví bojuje o samotné přežití, a tak se hledají spásné způsoby, jak je udržet na potřebné úrovni a přitom na to mít dostatek financí. Za tím účelem se hledají až extrémní důvody, jak a kde získat peníze. A zde se mj. dostáváme k poskytování oné standardní a nestandardní zdravotní péče. Opět opakuji otázku: Proč standardní nebo nadstandardní?

Nemoc má sice tisíce podob, které se postupem doby z hlediska pokroku v oblasti léků a technologie léčí jinak, než před dvaceti, padesáti či sto lety. Což ovšem neznamená, že se péče o nemocné musí zákonitě zdražovat. Tady totiž není otázka zajišťování financování výzkumu a výroby pokrokových a moderních přístrojů, léků a zařízení, tady jde již o nelidské vydírání potřebných, tedy nemocných, neboť zájem o léčení se mění v zákon zisku. A ten nezná hranice dostatečnosti. Nejen výrobci, ale různí dodavatelé, servisní a jiné firmy, všichni se chtějí na zdravotnictví přiživit a také se jim to do dnešních dnů daří, nebo dařilo. K tomu je ještě zapotřebí připočítat lobbyisty, zprostředkovatele, různé mezičlánky a nakonec ty, kteří to všechno zastřešují -- politiky. Ti všichni z toho mají tu větší tu menší "malou domů", což se suma sumárum projeví v řádu několika miliard ročně, vyplacených ze zdravotního pojištění. Z formálního hlediska je však všechno OK, z neformálního hlediska pak potřeba naplňovat kasu pro potřeby zajištění fungování zdravotnictví a péče o pacienty způsobem ber kde ber.

Zde je ještě na místě připomenout existenci cca 10 zdravotních pojišťoven, které se starají o blaho svých klientů v řádu 10 milionů osob. Nebude od věci zmínit, že do roku 1989 na cca 15 milionů obyvatel stačila jedna dobře fungující státní pojišťovna, dnes na 10 milionů obyvatel se přiživuje celkem 10 takových pijavic. Pan ministr a s ním celá řada poradců hledají finanční zdroje, které by posílily rozpočet na zdravotnictví. Těch 10 pojišťoven by muselo asi stát jako deset pyramid kolem ministerstva zdravotnictví, aby si pan ministr a jeho rádcové ráčili povšimnout, že vůbec existují, a nota bene zvážit, zda jsou vůbec potřebné. Možná, že to ví, ale když i tam je tolik kamarádíčků, tolik možností...! Chytrému napověz, hloupého kopni se říká.

Proto se také přišlo na tuto zcestnou, až fašistickou myšlenku rozdělit péči o nemocné, respektive jejich léčení, na standardní a nestandardní. Je to neetický hyenismus, rovnající se selekci v nacistických táborech, kde se lidé dělili na několik kategorií a podle toho bylo s nimi zacházeno. I tam platilo, že kdo na to měl, mohl si zachránit život, i když jim to nakonec nebylo nic platné, o život stejně přišli. Tak se to dnes děje s naším zdravotnictvím.

Jedním ze zdůvodnění pro toto rozdělení je nákladovost léčení, včetně ekonomického zatížení investic do nových moderních zařízení. Dalo by se to pochopit, kdyby, jak jsem již výše naznačil, se nedostávalo financí v prvotní fázi na výzkum a výrobu. Ale na to je vždy peněz dostatek. Nedostává se ovšem těm, kteří se nechtějí zbavit snadného a zaručeného podílu na zisku z toho, že se podíleli (svým politickým či jiným) vlivem na realizaci uplatnění té které technologie či zařízení v síti zdravotnických pracovišť. To vyvolává potřebu různých finančních opatření, úspor, škrtů a výdajů ve zdravotnictví, což se v největší míře projevuje především na zatížení ve výdajích občanů: poplatky u lékařů, v lékárně, stejně jako nehorázné doplatky za léky, za pobyt v nemocnici atd. Korunu tomu všemu nasazuje ministr zdravotnictví (za podpory vlády a jiných), když požaduje ještě příplatky za péči o nemocné v podobě stanovení standardu a nadstandardu léčení.

V praxi by to znamenalo, že pacienti budou již předem, v závislosti na svých finančních možnostech, rozděleni na platby schopné a platby neschopné, jinými slovy na léčitelné a neléčitelné. Ti, co na to budou mít, budou zdravější, budou lépe léčeni, bude jim věnována větší péče. Ti ostatní, ti půjdou do suterénu, kde na ně nebude ani vidět, ani je slyšet, a kde budou pomalu, ale jistě umírat. Otázka je, k čemu budou sloužit nemocnice a lůžka, která budou jen skromně využita, protože ta větší část pacientů se bude rekrutovat z řad méně či vůbec ne movitých, kteří se do těchto lůžek nikdy nedostanou. Zvláště, mají-li si ještě zaplatit 100 korun pobytu za den. Nebudu daleko pravdy, že u těch méně mohovitých, tedy standardních pacientů, bude při pobytu v nemocnici i přiměřeně "kvalitní" strava. Už dnes je mnohdy takřka nestravitelná, co bude v rámci dalšího šetření a opatření v nemocnicích, můžeme si snadno domyslet. Co bychom chtěli za stovku, že?

Samozřejmě, že bohatí budou (oni už vlastně jsou) vysmátí. Budou zdraví a veselí, když bude potřeba, dostane se jim VIP péče, a ti co si dělají nároky na pašalíky za své snažení budou také spokojeni, neboť přísun financí bude i nadále zajištěn. U nich je tedy otázka standardu a nadstandardu dávno vyřešena. A ti ve standardu, no pardon, co je jim po nich!

Vytisknout