Avatar je dosud rudý

17. 8. 2010 / Josef Mikovec

„Svět si toho poprvé všiml za dramatického povstání hnutí neozapatistů v mexickém státě Chiapas roku 1994. Méně si už ale uvědomoval, že se podobná hnutí objevují po celé Latinské Americe a ze svých místních organizačních struktur postupně vytvářejí meziamerickou síť“., píše Wallerstein ve svém článku. Významu tohoto, ne-jihoamerickými akademiky dlouho nedoceňovaného hnutí, však bylo povšimnuto v neakademických kruzích záhy. CIA charakterizovala mnohokrát a upřímně sociální hnutí původních obyvatel („the native people”, los pueblos originários) jako hlavní výzvu tj. nebezpečí pro „US hegemony”.

Slovo, Josef Mikovec: Návraty do budoucnosti aneb tak to zase vyhrál Evo čili latinskoamerická renesance a autopoiesis ZDE

To znamená, jako nejdůležitější pro latinskoamerickou renesanci a autopoiesis, která značně přesahuje pouhé ekonomické a politické faktory. Wallerstein vidí problém „v tom, že tyto dva druhy levice – strany, které v různých státech získaly moc a hnutí indigenista v těchto státech – nemají totožné cíle a používají hodně odlišný ideologický jazyk.

Strany vyhlásily za svůj hlavní cíl hospodářský rozvoj a snaží se ho přinejmenším zčásti dosahovat posilováním kontroly nad vlastními zdroji země a vyjednáváním lepších dohod s podniky z jiných zemí, vládami a mezivládními institucemi. Usilují o ekonomický růst se zdůvodněním, že pouze tímto způsobem bude zvýšena životní úroveň občanů jejich zemí a dosažena větší rovnost ve světovém měřítku. Hnutí indigenista usilují o větší kontrolu nad vlastními zdroji a lepší dohody nejenom se zahraničními aktéry, ale také se svými národními vládami. Obecně říkají, že jejich cílem není hospodářský růst, ale dosažení shody s PachaMama neboli matkou zemí. Říkají, že jim nejde o větší využívání zdrojů země, ale o rozumnější přístup k nim, který by respektoval ekologickou rovnováhu. Chtějí buen vivir, dobře žít“

A zde se Wallerstein jednak vyjadřuje příliš stručně, zjednodušuje, nerozlišuje dostatečně a především sám zůstává na pozici uzavřeného hodnotícího systému a nedalekého civilizačního horizontu. Politické strany přirozeně zůstávají stále více méně stranami, které musí přijmout pravidla hry a přehledný, vymezený prostor. Mohou se snažit o větší rozsah působnosti, nežli vynucuje politické zápasiště, uhýbat před požadavky všeobecné prodejnosti a být spíše předvojem nového života nežli pouhou parlamentní frakci, přesto však nenahradí politicky a dobově neomezitelné hnutí nejživotnějšího společenství původnosti. Pokud politické strany dokážou zaštítit tato hnutí a případné spory o směr a tempo vývoje nevedou k místním střetům civilizací, (jako tomu bylo ukázkově v případě nelevicového Peru, pokud získají čas pro vytváření a rozvoj participativní demokracie a ekonomiky, realizaci „utopie”, gramsciánský „pochod napříč institucemi„, budování ekonomických předstupňů, posilování morálních předpokladů socialismu a rozšíření prostoru pro hnutí Ameríndios a současně zabrání tomu, co postihlo „západní dělnické hnutí, které se změnilo v epifenomén industriální společnosti a zcela podlehlo její logice“ a které „v sobě samo neskrývá žádné kulturní potenciály”. Pak dokázaly hodně. Právě proto, že „žijeme v kulturním prostředí, kde se (nejen) marxistické myšlení téměř identifikovalo s logikou industrialismu„ ..., jde o více nežli „hodně odlišný ideologický jazyk“. Co světové levici schází, je především nová „kosmovize“ a většinou nemůže jít jako celek dále než k zastavení „ekocidy“. Z klasiků všech západních politických monismů pozůstali jen kostrouni.

Logika a hodnoty industrialismu, které jsou pro 3. svět neukončenou minulostí a ohrožením, nemožnost přeskočit etapu a nutnost posílení v rámci Systému vedou ke konfliktům, které nejsou zásadní, ale tíživým momentem vývoje. Wallerstein, zdá se, podstatnost těchto současných konfliktů poněkud přeceňuje.

„Není žádným překvapením, že se hnutí indigenista dostala do konfliktu s několika nejkonzervativnějšími vládami Latinské Ameriky –jak je tomu v Mexiku, Peru a Kolumbii. Stále více a zcela otevřeně se dostávají do konfliktu také se středolevými vládami, jak je tomu v Brazílii, Venezuele, Ekvádoru a dokonce i Bolívii. Říkám dokonce i v Bolívii, protože jde o zemi, která si zvolila indigenista prezidenta za masové podpory indigenista obyvatelstva země. Přesto došlo ke konfliktu. Otázkou v Bolívii i jinde je, jak využívat přírodní bohatství země, kdo o tom rozhoduje a kdo má kontrolu nad příjmy.“.

Pokud jde o Brazílii je to příklad selhání a bezohledného vniřního kolonialismu.

„Brazilský prezident Lula se rozhodl postavit se proti vlastnímu dědictví a vybudovat přímo na amazonské řece Xingu třetí největší přehradu na světě, navzdory desetiletím protestů od místních domorodých kmenů a ekologů z celého světa. Přehrada Belo Monte bude 11 000 megawattovou hydroelektrárnou, bude stát asi 15 miliard euro a o přístřeší přijde asi 30 000 místních lidí“

Fabiano Golgo: Proč chce Lula elektřinu v amazonském dešťovém pralese? ZDE

Pokud jde o Bolívii, Ekvádor a Venezuelu, konstituce těchto zemí představují, po právní stránce příklad hodný následování, ale jejich realizace, aktualizace a dodržování nejsou pouze otázkou osvědčení levice. Rozvrh moci a působení mocenských elit kapitálu, vniřní i vnější ohrožení i dosažená úroveň kulturního a politického vývoje znemožňují některá rozhodnutí odpovídající principům Nové latinskoamerické levice. Nejde jen o rozdělování, ale „o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot... Jde o charakter onoho „jiného světa, který je možný“.

Vytisknout