O reálném pesimismu

16. 8. 2010 / Ilja Herold

Socialismus

Socialismus můžeme především analyzovat jako reálný historický jev a všímat si jeho podoby, kladů i záporů, jeho dílčích úspěchů i neúspěchů,- i jeho konečného vyhasnutí v evropském bloku. Mezi významné podotázky zde patří zda a jak náš reálný socialismus naplnil marxovské ideje a ideály a co bylo hlavními (snad až i transcendentními) příčinami jeho pádu. Druhou neméně významnou podotázkou pak je, zda a jak reálný socialismus ovlivnil a dodnes ovlivňuje myšlení i jednání svých vítězných odpůrců, a jak tedy předurčuje ex post další vývoj světa.

Socialismus má ovšem také svou současnost a zcela reálně existuje a se vyvíjí, i když příslušné země bývají stupidně označovány jako "komunistické". Jde však o země mnohde tvrdě stíhané a o otázky obecně nejen tabuizované, ale i záměrně zkreslované, takže není snadné o současném socialismu něco podstatnějšího se dovědět: Čímž vzniká druhá řada témat k přemýšlení, a to o současných podobách socialismu, o jejich perspektivách, o silách usilujících o jejich zničení a o možných dalších konfliktech z toho hrozících.

A pak jde o budoucnost. Má socialismus vůbec nějakou budoucnost, nadto pak reálnou naději stát se určující dějinnou fází společenského vývoje ... a co víc, určující fází v cestě za racionálně- etickou, mírovou, bezkonfliktní, rovnou, svobodnou, tvůrčí a humánní společností,- jak si to představoval Marx a jak v to doufalo několik generací komunistů- socialistů?

Nechci na tomto místě podrobněji hovořit o minulosti. V podstatě setrvávám na svých názorech, které jsem vyjádřil v roce 1991 na "Volksuni" na Humboldtově univerzitě v Berlíně ve své přednášce o omylech reálného socialismu, která tehdy značně zaujala a byla i opakovaně překládána do několika jazyků. Proti tehdejšímu svému názoru bych jen zdůraznil, že náš reálný socialismus byl možná příliš sociální na úkor socialistického,- že jej podlomila protahovaná existence dvojího lidu,- a že politicky, ideologicky a odborně zlenivěl.

Nemohu na tomto místě hovořit ani o socialistické světové současnosti, protože o ní téměř nic nevím a nemám možnosti se s ní seznámit.

Přes některá rizika z toho plynoucí chci se však odvážit hovořit o sporné socialistické budoucnosti a o budoucnosti vůbec, protože lehkomyslnost a lehkomravnost, se kterou je budoucnost lidstva nazírána či spíše přezírána, mne děsí. Domnívám se však, že socialismus jako obecná kladná dějinná fáze světového vývoje už budoucnost bohužel nemá, a že jeho jedinou reálnou alternativou je buď fašismus nebo totální zmar toho, co nazýváme civilizací.

Socialismus již nemá budoucnost

Socialismus neměl být cílovou fází společenského vývoje. Ale aktivním článkem mezi revolucí a komunismem, článkem, který odbourá zotročující struktury individuálního i společenského násilí, naučí lidi pracovat prostřednictvím společnosti samy pro sebe, vybuduje materiální základnu smysluplného bohatství a vytvoří metody a formy reálné samosprávy. Vše pro následné zatím spíše jen tušené období, označované jako komunismus.

Marx odvodil ze svých analýz společenského rozvoje, že čas pro socialismus přichází s bouřlivými úspěchy kapitalismu, kterými kapitalismus současně překračuje hranice svých možností; revoluční úlohu přiřkl pak proletariátu, to jest třídě těch, kteří mají na revoluci eminentní zájem, jejichž síla je v jejich nepostradatelnosti, a kteří se organizují a politizují, v čemž je jejich moc. Ta se pak měla uplatnit především cestou internacionalizace národních revolucí. Hospodářský princip socialismu vyjadřovala zásada "každému podle množství a kvality odvedené práce", cestu pak heslo "proletáři všech zemí spojte se!"

Současná politická situace ve světě však ukazuje, že kapitalismus:

• dokázal oklamat proletariát dočasnou výkladní skříní sociálního státu,
• ovládl metody komplexní propagandy,
• zvládl procesy nadnárodní integrace (=ekonomické globalizace) tam, kde se proletariáty rozhádaly,
• naučil se plánovitě řídit,
• prostřednictvím automatizace a kybernetizace průmyslových činností zlomil mocenské postavení proletariátu,
• získal na svou stranu střední vrstvy a jejich ideology.

Sám princip "podle množství a kvality odvedené práce" nefunguje a nemůže fungovat tam, kde (již) není práce pro všechny a kde stále více lidí je odkazováno do kategorie nejen zbytečných a nepotřebných, ale i překážejících a “parazitujících“.

Komunismus

Komunismus jakožto hospodaření podle principu "každý podle svých možností (schopností?) a každému podle jeho potřeb" je nejobecnějším principem hospodaření lidské společnosti na úrovni rodiny, takže rodinu by bylo možno tímto principem až i zdůvodnit a definovat: Nelze si zde obecně představit hospodářský řád jiný.

Na hladině základního přirozeného společenství řídí se pak komunistickými zásadami přirozeně i mnohé jiné přírodní druhy: Rozhodně ptáci a savci,- nevím zda i jiní. Někteří savci (například prý vlci a divocí psi) vypracovali si i komunismus klanový,- a možná že kmenový komunismus dodržovali i lidé v dobách kmenového společenství: Značně autentické ilustrace k tomu podávají například i klasické biblické příběhy ze života tak zvaných praotců.

Komunismus si nelze ovšem představovat jako kouzelnou samoobsluhu kde se jenom bere,- ovšem ani naopak (a to zbytečně zlomyslně a poněkud slabomyslně) ani jako mechanizovanou postrkovnu, ve které by lidé měli být zbaveni jakékoliv iniciativy a životem pouze posunování. I komunismus musí mít své historické formy vyžadující určité limity a řád, - své rozhodování, plánování a řízení,- své mechanismy,- i své pracovní nasazení. Je obdivuhodné, jak to i naše matky zvládávaly a dodnes zvládávají, a to i v rodinách, pro které by se jakékoliv "komoušování" mělo zdát být nemyslitelným.

I nad-rodinná společenství obsahují ovšem již odedávna komunistické prvky. Dokazuje to domobrana, dobrovolní hasiči, obecné školství, zdravotní první pomoc.., a patří sem nejen Kampeličky, ale i veškeré pojištění, veřejné silnice a cesty ... atd. Dokonce i naše církve se často chovají komunisticky: Mše, kázání i jiná shromáždění bývají volně přístupná, a vztahy mezi dáváním a braním nebývají přímé a pevné. Soupeření pak, konkurence a trh se zde zatím systémově nevyvinuly.

Problém je dvojí: Předně se komunismus jeví jako jediný humánní princip hospodaření nastávající společnosti, která se vymaňuje z fáze všeobecné závislosti na individuální lidské práci. Současný kapitalismus nepotřebuje dělníka, dělnictvo, nezaměstnané, proletariát. Ti všichni se stávají "nepotřebnými", ztrácejí své systémové oprávnění, a "nezasluhují" si žít. A nepomohl by tu ani socialismus: Jak odměňovat podle množství a kvality odvedené práce, když práce je málo a nestačí pro všechny? Ovšem ani pseudokapitalismus s umělými profesemi a hierarchií vzájemných služeb není řešením, protože už i sama jeho idea je výrazem humanity.

Druhý problém je v tom, že naše společnost není na komunismus připravena a to ani ideologicky, věcně nebo mocensky. Nelze předpokládat, že by současná globální oligarchie byla schopna i ochotna se svého postavení zříci, - a nezdá se existovat síla, která by ji k tomu mohla a uměla donutit.

Žít, živit a nechat žít ... všechny ... i "zbytečné a nepotřebné" ... jako reálný, racionální, plánovitý, humánní a humanitní systém ... to je jedna cesta. S heslem "každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb". Cesta bohužel mnohými hříchy i mnohou záměrnou zlobou, chtivostí a nenávistí zasutá, přeoraná a pokálená.

Pseudokapitalismus

Řešením by mohla být umělá zaměstnanost vzájemnými službami služby: Nabob by měl zástup komorníků tak dobře placených, že ti by si mohli vydržovat sluhy a posluhy vlastní ... a tak dál, ve složité antihierarachii služeb. Svět by obsadila ne již výroba, ale služby. Jako se to vytváří již dnes ve velkém měřítku pravý ve vztahu USA a Číny.

Obdobně by se mohly rozšířit (jako již ledaskde fungují) parazitické hierarchie lichvy a rent: Mezi vlastníkem kapitálu a konečným jeho reálným zužitkovatelem se rozšíří složitá mnohovrstvá hierarchie prostředníků, kteří se postupně podílejí na skutečně vytvořeném produktu.

Jednodušší řešení nabízí kapitálové zajištění: Nově narozený jedinec dostane do vínku kapitál případně akcie, se kterým by celý život hospodařil a jehož prostřednictvím by čerpal ze světové "samoprodukce". A život z kapitálu se přeci považuje za oprávněný.

Těžko říci, které z takovýchto řešení by bylo stupidnější: I tak by ovšem to vše vyžadovalo základní humanistický přístup, ke kterému je nutno lidi vést a vychovávat,- od kterého se však současný kapitalismus vědomě a záměrně distancuje.

Retreat

Mnohé hlasy volají po návratu v čase, technice i procesech: Od globalizace zpět k individualizaci, od výrobní specializace k autarkii, od plánu k samosprávě, svépomoci a izolaci. Výraznou představitelkou tohoto směru je u nás například Naďa Johanisová.

Zapomíná se především, že bezpodmínečným předpokladem obživy dnešního světa je právě obrovská koncentrace a specializace kapitálu i výrobních procesů, a že určující produkce světa nemohou nemít (zatím?) velkovýrobní charakter. Kdo nám v malém vyrobí elektřinu, dodá vodu a zemní plyn a dopraví nás z města k našemu 20km vzdálenému hektaru, na kterém si budeme s motykou v ruce pěstovat svou obživu?

Ani změna organizačně-právní formy ovšem nepomůže: Rozdrobením, rozptýlením ani rozhojněním správních funkcí se produkce nezvýší, a ochotu dělit se o chudý výsledek ani demokratizace nezvedne. Rozhojněním tržních partnerů a zjednodušením i snížením produkce se pouze posílí a přiostří tržní vztahy a sníží naděje na humánní vyřešení ústředního problému, kterým se stává vztah k nepotřebným.

Fašismus

Základním znakem fašismu není krutost a násilí. Kruté a násilné dovedly a dodnes dovedou být a jsou i jiné společenské režimy. Monarchie, oligarchie, demokracie i theokracie. 100 dolarů za skalp Indiána-muže a po 50 dolarech za skalp ženy a dítěte začali platit křesťané- poutníci, kteří emigrovali do Ameriky za vlastní svobodou. Pochody smrti a koncentrační tábory pro Indiány vymysleli Seveřané po vyhrané válce za svobodu a po vyhlášeném zrušení otroctví. My levičáci se těžko vypořádáváme se stalinismem i deviacemi našich padesátých let. Všichni demokraté by měli vážně přemýšlet o zvratech Francouzské revoluce. A o koncentračních táborech stejně jako o upálení 40.000 německých uprchlíků v Drážďanech těsně před koncem války. A o Hirošimě a o i vojensky zcela zbytečné Nagasaki. A katolíci o svaté inkvizici a o "křížových (!)" výpravách, a naši o výpravách proti Husitům a do Čech. A pražský pan arcibiskup by se mohl například podívat na Ferdinanda I. nejen z katolické, ale i z křesťanské strany.

Fašismus totiž není jen v excesech krutosti a pomsty ani v libidnosti násilí. Fašismus je především v jejich zcivilnění, od-emočnění, racionalizaci a zevšeobecnění. Které dovedou krutost a násilí využit, zkomercializovat a zevšeobecnit,- a smířit je s ethosem, individuálními ctnostmi i společenským blahem. Heydrich byl prý dobrým manželem i otcem a velice miloval psy.

V tom vidím jeden (ale ne jediný) ze závažných rozdílů i mezi historickým socialismem a nacismem: Socialismus (včetně Stalina) lhal: Něco jiného sliboval a něco jiného dělal. Kdežto nacismus (včetně Hitlera), mluvil pravdu: Krutými, nehumánními a nemilosrdnými němečtí fašisté být chtěli ... a byli.

Druhým rozdílem je fašistická a to až náboženská a metafyzická představa o apriorní nadřazenosti některých ras. Tuto pověru marxismus nesdílí. Pokud se pak sovětští komunisté interně sami utkali se svými židy, šlo právě o sionismus a to ať již v jeho obecném pojetí, nebo o jeho konkrétní podporu krátce po skončení války ze strany ČSR.

Obrovskou morální i logistickou podporu dostal fašismus v ideologii ekonomického neoliberalismu a filosofického postmodernizmu. Hayek i Friedmann káží úspěšně své evangelium amorality, nezávaznosti, neodpovědnosti a rozvolnění. Neznají slovo humanita, a vysmívají se nejen všem představám o transcendenci, ctnostech a existencialitě, ale i o jakékoliv společenské i prostě lidské odpovědnosti. A co víc, nediskutují. Ale jakékoliv jiné myšlení prostě dusí načechranými frázemi o svobodě, individualitě a kosmickém řádu.

Svět se přelidňuje, ničí a vyčerpává. Naivní představy o trhu a tržní ekonomice patří minulosti. O Hayekovi a Friedmannovi slušní ekonomové již ani nehovoří. Socialismus minul svou příležitost, a v etapě automatizace a kybernetizace má jen místní a dočasnou šanci ve světě utlačených a vydřených národů, které hledají své místo na slunci.

Komunismus jako jediné racionálně- humanistické řešení zůstal pouhou ideou bez reálných předetap a zakotvení. Představy o starých dobrých časech a o rodinné ekonomice a svépomocném hospodaření jsou zcela nereálné: Snad kdyby lidstvo muselo znovu začínat, pak co jiného,- ale větší hrůzu si lze těžko představit.

Před nedávnem vystoupil Bill Gates, jeden z nejbohatších mužů světa v oboru počítačových systémů, s šokujícím návrhem. (Bill Gates vystupuje jako lidumil, investující obrovské částky do vývoje vakcíny proti AIDS). Hlavní problém světa, totiž přelidnění, je dle něho vyřešen: Podařilo se vyvinout vakcínu, která za jedenkrát definitivně zruší plodnost kteréhokoliv muže či ženy.

Reakce byla mimořádná,- ale zcela zkratkovitá: okamžitě se ji podařilo potlačit. Nikde se již neobjevila a nezachytil jsem ani žádné další reakce či komentáře. Sen mnohého koncentráčnického výzkumu se splnil. Jak krásná bude liduprázdná Afrika, jak krásná by byla ovšem i česká kotlina.

Zdá se, že jedině fašismus je dostatečně silný k tomu, aby mravně i věcně takto řešil světový problém, pakliže komunismus toho není hoden. Fašismus logický, mravně připravený, věcně silný... co na tom, že retardační, defektní, blbý a zlý.

Výhledy

Proletáři všech zemí se nespojili, ale rozhádali. Spojili se kapitalisté, aby v procesu, který nazýváme (ekonomickou) globalizací, vytvořili nejsilnější zatím v dějinách lidstva moc, ovládající svět. Moc, která ale sama v sobě již dnes nese prvky svého rozkladu, protože popřela a popírá zásady, z nichž vyrostla a na kterých byla vybudována. Moc, ve které pohádky o individuu, svobodě a sebeuplatnění,- stejně jako o soutěži, trhu, konkurenci a úspěchu nejlepšího ... (pomineme-li o tom, jak se v něm i největší svinstva údajně podle Adama Smitha mění v prospěch (=blahobyt) všech) ... již dávno neplatí: Lenin zde hovořil o "koncernech" a o "imperializmu jako zahnívající fází kapitalismu", když tuto etapu předvídal.

Otázek vzniká několik:

• Jaký možný hospodářský řád chce globální kapitál prosadit,
• jaké metody má k dispozici
• kdo je jeho možným konkurentem, protože má své vlastní možnosti i zájmy ... a tím globalizovaný kapitál sotva pár desítek let po jeho upevnění ohrožuje.

Revoluční síly

Moc národních kapitálů zajišťovaly a zčásti dosud zajišťují svou výkonnou silou národní státy. Světový kapitál nemá (zatím?) takového globálního ručitele,- přičemž zbytky státních mocí ve svém boji proti národním kapitálům vědomě likviduje. Opírá se tedy především o nadstátní moc jedinečného národního státu,- konkrétně USA. Protože však i světový kapitál se vnitřně restrukturalizuje podle mnohých společných i konkurenčních zájmů, vznikají, přeměňují, vyvíjejí se a rostou i mocenská centra, o která se opírá. K tomu si pak tato centra budují výkonnou moc vojenskou.

Ještě nikdy v dějinách se tak intenzivně, zoufale i lehkomyslně nezbrojilo.

Frakce světového kapitálu se ovšem naivně domnívají, že až o tom ony rozhodnou, začnou se sofistikované, technizované, automatizované, chemizované a biologizované armády (v podstatě ovšem redukované na techniku a profesionální štáby) navzájem vybíjet, aby pak, po konečném vítězství, zbytky těch, kdo přežijí poslušně, předali ovládnutý svět opět do rukou ukrytým oligarchům.

Oč snadnější ovšem je a bude, aby se generální štáby celého světa vzájemně domluvily a spojily, převzaly světovou moc bez boje a vzájemného ohrožování a přímou správu světa si ponechaly. Nemusí k tomu padnout ani jediný výstřel, stačila by prostá věta oznamovací.

Otázky hospodářského řádu i metod řízení tím ovšem nevymizí, naopak se dále přiostří.

Demokracie

Ideál demokracie u nás zřejmě dovršil TGM, kterému se překrýval s ideálem humanitním, jehož měla být demokracie společenským rozpracováním. V praktické aplikaci však demokracie fakticky selhala: ideály se snadno opustily a pragmatické zbytečky omezené na mašinérii voleb a hlasování narážejí na potíže, které se zdají být neřešitelnými.

Při přímém hlasování je i dnes zvládnutí velkých objemů hlasů nesnadné a náročné. Stejně tak je ovšem nesnadné vyhnout se profesionálně expertnímu ovlivňování občanstva: Jakými finančními i společenskými prostředky musí například vládnout americký kandidát- president, chce-li kandidovat ... a k čemu je potřebuje ... a kdo a za jaké naděje a sliby mu je poskytne? Proto podle některých studií jedinou skutečnou přímou demokracii v dějinách měli karibští piráti: na jedné lodi bývalo ovšem nejvýše nějakých 40 lidí.

Zastupitelská demokracie je pak sama sobě výsměchem: Vede k vládě jedné i titěrné menšiny nad převahou menšin jiných, ... k vládě slibů, výmluv a kompromisů ... ke kupčení s politickými programy ... k uplácení voličů, volených i zvolených, ... k matení slov i pojmů ... k zastírání omylů, klamů i podvodů a ke všemu tomu ostatnímu ... jak to lze číst (ale zpravidla již jen pro pochybenou zábavu) denně v našich novinách.

Demokracie si navíc nikdy nevypracovala vlastní hospodářský řád a to ani jeho ideál, a místo toho kolaborovala vždy s tím společenským řádem, který byl: Demokracie otrokářská, feudální, královská, fašistická, církevní, socialistická, - demokracie pirátů, církevních řádů i pravicových extremistů .... všichni nakonec tu i onde sáhli k volbám a hlasování.

Demokracie se proto občas začíná ztotožňovat se svobodou slova. Kterou máme (a i já ji využívám a měla by se využívat hojněji), byť i kompenzovanou se svobodou censury ... a s poněkud zlehčujícím ortelem: Piš si, stařečku, piš. Stejně to nikdo nečte, nikoho nezajímáš, a stejně nic nezmůžeš. Piš si stařečku, piš .... !

Přesto,- a nebo právě proto vytýkám našemu reálnému socialismu potlačování svobody slova. Myslím, že vnitrostranických diskusí bylo dost (nevím, nikdy jsem nebyl v žádné politické straně, a to ani kvůli penězům a kariéře, jako předchozí pan premiér). Ale čtyřicet let protahovaná kletba dvojího lidu s právem většiny jenom mlčet byla jedním z největších omylů socialismu. Kéž by současná (zatím?) tolerance mluvit vedla k odhalení rozporů, omylů a zhovadilostí současných režimů kapitalistických, a pomohla tak nastolit řád lepší, slitovnější a perspektivnější...

Autor je levicově orientovaný ekonom a laický kazatel, vydavatel Křesťanského Dialogu a důchodce

Vytisknout