To sladké slovo svoboda

17. 8. 2010 / Jiří Nezval

V souvislosti s posledními polemikami o bratrech Mašínech se kdesi někdo zmínil o civilizaci, v níž svoboda má vyšší hodnotu než život. Jedinou stručnou větou autor lehce a suverénně podřazuje zázračný div celého vesmíru (život) a dle některých náboženství, která významně formovala historii a kulturu člověka, jedinečnou a posvátnou bytost - jakési třpytivé sugesci. Autor musel mít nutně na mysli nějakou nejvyšší, nadpozemsky dokonalou civilizaci - skládající se jen a jen ze samých spokojených, šťastných občanů, těšících se ze své naprosto ničím a nikým nezkalené absolutní svobody. Určitě Eden. Existovala ale snad někdy někde na zemi taková civilizace ? Může v reálném světě taková společnost a taková svoboda vůbec někdy existovat ? Moje známá explicitně říká, že v uskutečnění něčeho podobného může věřit jenom malé dítě. Je to prostě krásná iluze. Chiméra.

A přesto a přece, idealistická, snová představa svobody má právě ve světě dospělých neuvěřitelnou, metafyzickou, přímo neskutečně zázračnou sílu. V ústech politiků, propagandistů a rétorů působí samotné slovo svoboda (ruku v ruce se slovy spravedlnost, rovnost, právo a pravda) již od věků jako nejbrizantnější třaskavina. Pomocí tohoto kouzelného, zápalného slova, této od nepaměti nejostřejší zbraně světa, byl zničen či rozvrácen nespočet světů, nejrůznějších říší a státních zřízení. Čas od času dokáže toto vzletné slovo proměnit dokonce i mírumilovného člověka v Pindara, válečného básníka.

Ve jménu svobody a osvobozování bylo od počátku světa vedeno nespočetné množství válek, zuřil nespočetný počet divokých revolucí, bylo prolito obrovské, nepředstavitelné množství krve. Řečeno klasikem již před více než sto lety, země prosákla krví a slzami až po svůj střed. A to vše se vždy dělo v naději, že vytoužená, vysněná svoboda je již na dosah ruky, že právo a spravedlnost konečně - po tisících let - konečně přichází. Téměř nekonečná a zcela jistě ještě neukončená řada těchto prudkých dějinných událostí však nepochybně svědčí o jediném. Že se to jaksi nikdy úplně nepovedlo. Potvrzuje to i skutečnost, že slovo svoboda nezevšednělo a vlastně nikdy svoje opojné kouzlo neztratilo a patrně - nikdy neztratí. Opojení bezpochyby odjakživa generované tvrdou a nemilosrdnou konfrontací snivé, pohádkové představy s každodenností reálného života. Quijotova zbožňovaná Dulcinea je důra. A snílek Don dostane vždy nakopáno. Snad jen proto, že si nenajal žádný think tank ? Určitě ne, protože nakopáno dostanou vždycky nakonec všichni.

Ale kupodivu. Každý společenský útvar, který kdy existoval či existuje o sobě tvrdil či tvrdí, že zajišťuje svým občanům svobodu. Určitě dnes na světě neexistuje jediný stát, který by svou ústavou svým občanům slavnostně nezajišťoval onen tlustý balík všech naprosto "nezcizitelných" svobod a práv. Všechny tyto útvary pak ještě s větším či menším úspěchem důsledně a systematicky napomáhají svým někdy ne zcela jistým občanům dobře a správně chápat, že žijí ve společnosti úplně nejsvobodnější. Že pak jeden každý z celé té množiny zmíněných společenských útvarů má na onu deklarovanou svobodu ostatních útvarů docela jiný názor, je naprosto běžné. I proto všechny ty věčné války. Momentální vítěz si svou silou potvrdí, že jeho názor je tím zaručeně nejsprávnějším názorem. Zde se nám ovšem pojem svobody velice nepříjemně relativizuje. Jde jen o subjektivně cítěnou větší či menší míru svobody ve srovnání se svobodou tam či tam.

Relativita ovšem vládne nejen z hlediska místa, ale rovněž i v čase. Existuje-li nějaký společenský útvar dostatečně dlouho, pak i sám tento útvar hledí zpětně sám na sebe v různých dobách velmi různě. Mnohdy se pak tyto pohledy od sebe liší přímo diametrálně. A navíc se tento vývoj hodnocení n i k d y nezastaví. Který pohled je tedy ten správný, spolehlivý a definitivní ? Ten současný - tj. ten zrovna poslední?

Nebylo by rozumné spíše tiše konstatovat, že si svoboda už vybrala dostatečný počet životů ? Snad už víc než dost. Nebylo by rozumné, dříve než horoucí srdce rychle k boji vytasit a vyběhnout za spravedlnost světa se bít, si věc pořádně rozvážit ? Není tedy z výše uvedeného hlediska - i jen jeden jediný život cennější než hora mnohdy prázdných, mnohdy nevědomých a mnohdy lživých, ale vždy vznešených, sladkých slov - o svobodě ?

Vytisknout