Strach a odvaha k životu

16. 8. 2010 / Jindřich Kalous

Třídě vlastníků a servisní části elity, které mají dostatečný přístup k informacím, musí být jasnější než většině tzv. obyčejných lidí toto: V současnosti mají pravděpodobně historicky poslední šanci, aby ze svých majetků a/nebo moci zachránili, co se dá. Tváří se sice sebevědomě a haraší celým arzenálem, který mají k dispozici, od mediálních prádelen mozků přes silové aparáty ministerstev strachu až po zbraně hromadného ničení, ale v praktické politice i v hospodářství dělají jednu hovadinu za druhou. Nedělám si iluze o jejich vzdělání v dějepisu, přinejmenším jejich poradcům by však mělo být jasné, že kopance tohoto druhu už nejednu říši zničily. Jestliže tohoto varování přesto nedbají, těžko si vysvětlit takovou míru iracionality jejich chování něčím jiným než strachem. Zkrátka kdo hodně vlastní, hodně se bojí, že může o hodně přijít, ať už je to moc nebo majetek nebo obojí. A jestli budou dnešní systémoví pohůnci dostatečně zabednění, možná dojde i na vidle a baseballové pálky v rukou těch, kteří co ztratit nemají.

S většinou střední třídy je to trochu složitější. Někteří se už-už vidí "za vodou" a oprávněně se bojí, že ten poslední krok do řad servisní elity nebudou schopni udělat, jiní nemají nic než pár statusových znaků napodobujících ty nad nimi a k tomu pořízených na dluh, takže se bojí exekutorů, a ještě další mají obyčejný lidský strach o to, zda budou pod nastupující vládou velkopanské koalice schopni nakrmit rodinu. Tato zřejmě nejpočetnější část populace je zároveň nejvíce zasažena postupující indoktrinací ze strany hlásných trub třídy vlastníků, takže její strach je snadné odvést do směrů, které věrchušce nejsou nebezpečné. Třeba do "dělnických" politických stran. (Nenechme se mýlit jejich soudními zákazy -- to je jen komedie pro veřejnost, vlastníkům takové strany ve skutečnosti nevadí, a kdyby se dostaly k podílu na moci, velice snadno a rychle se s nimi dohodnou. Koneckonců mít k ruce takové struktury na špinavou práci není tak úplně od věci. Třeba se budou hodit k nasazení proti občanským protirežimním nepokojům.) Nebo do kapitálem kontrolovaných globálních nevládních organizací (NGO). Je velká škoda veškerého úsilí, které se touto cestou snaží "systém" opravit, zachránit, prodloužit jeho život. Většina střední třídy zatím neví, že podílem na jeho podpoře páchá kolektivní sebevraždu.

Nutná delší odbočka, s tématem přímo souvisící: Dost lidí u nás (kvůli neznalosti jazyků, nedostatečné orientaci v globálních souvislostech a chybějící zkušenosti s tím, jak se vyvíjel kapitalismus a v důsledku tohoto vývoje i názory "obyčejných" lidí v zemích, kde fungoval bez přerušení déle než u nás) považuje oficiální (tj. mocenskými strukturami trpěnou a nadnárodními nadacemi financovanou) část nevládního sektoru za jediného možného iniciátora žádoucích společenských změn. Přehlédli, že jinde už je posměšně nazýván "neziskovým průmyslovým komplexem" a prostřednictvím nadačního financování odvádí sociální energii původně nasměrovanou proti systému někam, kde mu nemůže uškodit.

Navíc ti z nás, kdo to prostředí aspoň trochu známe zevnitř, víme, že 2/3 aktivit většiny neprivilegovaných NGO spočívá ve shánění peněz. Takhle to má věrchuška pojištěno hned dvakrát: Úsilí se místo na deklarovaný předmět činnosti vynakládá na boj o přežití a kdyby NGO jen naznačila, že jí jde o podvracení systému, penězovod okamžitě vyschne. (Když takovou nadaci žádáte o prachy a ona vám je nedá, myslíte, že vám zdůvodní proč?)

Skutečná revoluce nebude financována nadacemi. Stejně tak jako žádné nadace nepotřebovali naši předci bojující za zaměstnanecká, občanská a jiná práva dnes považovaná za přirozená a automatická do té míry, že pokusy o jejich likvidaci shora vyvolávají pocity blížícího se konce světa, i my bychom měli přijmout za svou ambici obejít se bez nadačních peněz.

Ale vraťme se zpět k tématu.

Deklasovaní mají samozřejmě taky dost důvodů ke strachu. Tyto nejvíce postižené oběti "systému" se brzy stanou obětními beránky, na které servisní elita nasměruje vztek a nenávist početných vrstev především nižší střední třídy, které se taktak brání pádu do "podtřídy". Důsledkem této snahy však bude právě to, co k podrytí "systému" přispěje nejvíc: Boj všech proti všem, který nakonec smete i tu věrchušku. A deklasovaní v podmínkách, které nastanou po jeho skončení, nakonec možná budou mít lepší vyhlídky na přežití než ti, kteří ve svých ambicích hledí nahoru. Co mě k této domněnce opravňuje? Nechci příliš přeceňovat význam internetových diskusí, ale zarazilo mě jedno zjištění. Pod článkem o zamýšlených změnách ve vyplácení podpor nezaměstnaným bylo v době, kdy jsem tyto řádky psal, skoro 1200 diskusních příspěvků.

To už je množství, které sociologové při výzkumech veřejného mínění obvykle považují za dostatečně reprezentativní vzorek respondentů. Zkuste v nich sami najít něco jiného než strach, beznaděj a vztek ohrožených, nebo z druhé strany záplavu nenávisti a vulgarit na adresu tzv. socek. A to, co by bylo potřeba nejvíc - názory o nutnosti solidarity, organizace a svépomoci těch, kdo by realizací idiotských představ nového ministra asociálních věcí byli postiženi nejvíc - to tam prostě není. Ta část střední třídy, která na tyto diskuse chodí, se už zřejmě většinou stala intelektuální i mentální obětí prorežimních prádelen mozků. Na druhé straně deklasovaní, kteří potřebu internetové komunikace ani prostředky na ni nemají, se už dnes aspoň v některých situacích solidárně chovají, aniž by tento pojem znali. Oni totiž už dnes často žijí v podmínkách, do nichž se většina střední třídy tak zoufale bojí upadnout, že si podvědomě zakázala vůbec přemýšlet o tom, jak jim čelit, kdyby to nedejbože bylo potřeba. Navíc pro tu "progresivní" část střední třídy, která si saturuje potřebu sociálních kontaktů skoro výhradně přes internet, co na Síti není, zkrátka neexistuje, takže nemá šanci možné vzory z tohoto prostředí vůbec vnímat, natož z nich čerpat použitelné zkušenosti.

Kde však hledat tu odvahu? Jak ten všudypřítomný strach překonat? Kde bychom mohli najít potřebnou dávku životního optimismu?

Pár věcí je přece jen zřejmých.

Společnost je třídně rozdělená, i když samo používání pojmu "společenská třída" hraničí (aspoň tady U Nás) se zákonem. I kdyby se třída vlastníků sebevíc snažila, všechny nevlastníky nikdy nezavře, nezabije, nezotročí. I kdyby se o to pokusila, svého cíle -- světa, kde si bude žít po svém bez rizika ztráty moci a majetku -- touto cestou nedosáhne. (Způsoby, jak by se to dalo provést, najdete nejsnáze na některých internetových stránkách publikujících různé paranoidní teorie o světovém spiknutí apod. Záměrně necituji, nehodlám jim dělat reklamu. Superbohatí jsou možná schopní všeho, ale úplně blbí přece jen ve své většině nejspíš nejsou, takže jim je určitě jasné, že ve světě zničeném jadernou válkou nebo biologickými zbraněmi by možná přežili pár měsíců nebo let, ale nakonec by stejně následovali osud těch chudáků. O světě, kde by 80% lidí žilo v lágrech nucených prací a vězeních pro dlužníky, platí přiměřeně totéž. Fundovaný názor na možnost nebo nemožnost separátního míru pro bohaté najdete ZDE.) Oni to samozřejmě vědí, proto se všemi prostředky snaží zabránit nám v tom, v čem jedině můžeme hledat svou sílu: V solidaritě, v organizaci. A to jsou věci, kterých se bojí nejvíce ze všeho.

Aktivity nevlastníků, chudáků a deklasovaných všeho druhu by neměly směřovat k "záchraně světa". "Svět" se ve společnost, organizovanou a řízenou způsobem přijatelným a přežitelným pro většinu, změní jedině součtem velkého množství malých aktivit, provozovaných v zájmu a vlastními silami skupin, obcí, komunit. Vykašleme se na snahy o opravy "systému" a uspořádejme si sami pro sebe životy způsobem, který si představujeme. Až nás bude víc vidět a slyšet, až naše množství přesáhne určitou kritickou mez (vůbec to nemusí být většina), náš příklad se stane "nakažlivým" i bez mediální podpory nebo navzdory negativní publicitě. Výsledná podoba "systému" nakonec bude "vektorovým součtem" všech těch malých dílčích snah a úsilí. Jedné rodové osadě se budou smát nebo ji ignorovat, až jich budou stovky, budou je muset brát vážně. Jedna fabrika převzatá dělníky neznamená nic. V ČR máme asi 2000 brownfields, opuštěných chátrajících průmyslových objektů, kde se ještě celkem nedávno něco vyrábělo. Většina z nich zanikla po r. 1989. Nevzpomínám si na to, že by některý z těch zkrachovalých podniků obsadili dělníci a pokusili se ho zachránit převzetím do své režie. Až se tento jev rozšíří, bude ho muset podobně jako třeba v Argentině legalizovat i justice a vláda. A kdyby se v tomto smyslu aspoň někdy angažovaly odbory, možná by to přispělo k nápravě jejich mizející autority ve společnosti. Příležitostí bude přibývat. (Na jeden -- jediný? - podobný příklad jsem si přece jen vzpomněl -- Moravské sklárny Květná. ] Tam odboráři sice zachráněnou fabriku po roce prodali dál, ale i tak - díky za zachráněnou moravskou fabriku.)

Takže: Kdo usiluje o záchranu svých bližních, přispěje k záchraně světa. (Rozpracování definice "bližních" i "světa" přenechám povolanějším. Snad z kontextu doposud napsaného vyplývá, že tím nemíním jen vlastní rodinu a zeměkouli jako vesmírné těleso.) Tohle už zní skoro jako heslo použitelné pro nějaké společenské hnutí.

V tomto ohledu mohou být bližními třeba všichni čeští a moravští důchodci. Z více než dvou miliónů jich je údajně asi půl miliónu organizováno ve několika desítkách organizací. Snad brzy poznají, že nastává čas, aby svou činnost radikalizovali. Doufám, že je jen otázkou času, kdy úsilím zdola vznikne podobná organizace sdružující a hájící zájmy půl miliónu českých nezaměstnaných. Nebo něco jako americké Common Security Clubs) - svépomocná sdružení lidí ohrožených ekonomickými a environmentálními faktory.

Už teď je osobním problémem pro spoustu lidí a brzy se stane i velkým společenským problémem bydlení -- co třeba organizace nebydlících, vzniklá např. rozšířením aktivit Sdružení nájemníků? (Nebydlící nejsou nutně jen bezdomovci. Skutečnou příčinou pádu do bezdomovectví může být navíc často psychiatrická diagnóza -- uvádí se, že až 2/3 z nich jsou duševně nemocní. Pro ně musí pomoc vypadat úplně jinak než nesoustavná charita, natož všelijaké formy persekuce ze strany některých měst a obcí, a především takovou pomoc nelze poskytovat svépomocně.) Správným směrem působí někteří stavitelé hliněných, slaměných, dřevěných a podobných domů z tradičních materiálů), kteří nabízejí každému možnost postavit si pod jejich vedením svépomocí obyvatelný domek za zlomek obvyklé ceny a angažují se i při pokusech o zakládání pozemkových družstev v oblastech, kde je nadbytek levné půdy, která se zatím nestala předmětem spekulací.

I pražské intelektuální iniciativy typu ProAlt se mohou stát základem významnějších hnutí, jestliže se dokážou zbavit svých obvyklých nectností, tj. mocenských ambicí, snah o záchranu světa pod jejich vedením, přezíráním lidí z venkova a z neintelektuálního prostředí a také časté vzájemné rivality vůdčích osobností jednotlivých iniciativ.

A pořád ještě zbývá metoda v našich končinách zatím vzácně používaná: Přímá akce. Od pokojných demonstrací a občanské neposlušnosti přes stávkové hnutí až po obsazené fabriky a dlažební kostky v oknech pracoven některých VIP. Možná se brzy může stát výhodou, že - na rozdíl od středomořských zemí -- v české kotlině zatím k jejich inflaci nedošlo, takže o to větší bude šok pro věrchušku, až třeba odbory vyhlásí generální stávku proti změnám Zákoníku práce.

Každý, kdo se v úvahách dostane až sem, obvykle čelí otázkám oponentů: Kam se chceš dostat? Jak se tam chceš dostat? Domnívám se, že správné odpovědi budou velice podobné těm, které se pokouší dát Alex Knight na stránkách The end of capitalism v třídílném rozhovoru ZDE): Řešení a postupy hledané a nacházené způsoby a subjekty podobnými těm popsaným výše budou mít -- mají-li mít šanci na úspěch - celostní (holistický) charakter a nebylo by rozumné, aby kdokoli předepisoval komukoli, co má být jejich konečným cílem. Některé společné znaky jistě budou mít -- zřejmě mezi ně bude patřit svoboda, přímá demokracie, spravedlnost, udržitelnost, solidarita a radikální humanismus. Někdo místo humanismu bude hájit všeobecnou lásku k bližnímu, ale to je podle mého názoru pojem těžko definovatelný a kromě toho jako emocionální stav, který se nemůže dostavit na přání nebo na povel, i těžko slučitelný s požadavky na racionální způsoby řízení společnosti. V obecnější rovině zřejmě neudělá chybu nikdo, kdo je bude poměřovat s etickým minimem, společným všem světovým kulturně civilizačním okruhům, které získáme jako průnik všech těch pater, sedmer a desater vytvářených různými věroukami. Musíme je ovšem aplikovat padni komu padni -- i ti druzí, přestože mají jinou barvu kůže, mluví nesrozumitelným jazykem, věří na jiného (nebo na žádného) pánaboha, místo písmenek mají obrázky (nebo naopak), žerou kočky a psy (nebo krávy a prasata) a divně smrdí, jsou lidi a to minimum společných pravidel platí i pro ně. Případná absence výše uvedených znaků v praktické činnosti by měla sloužit jako varovné znamení, pokud jde o skutečné cíle kohokoli, kdo by se chtěl schovávat za jejich lživé deklarace. (To se může týkat např. neonacistických subjektů, jejichž volání po veřejném pořádku se může zdát sympatické, dokud nezjistíte, proti komu je ve skutečnosti namířeno.) Vymýšlet však nejdřív ideová schémata a pak se na ně snažit "napasovat" to, co vytváříme, se už mnohokrát ukázalo jako nefunkční a bylo by jen opakováním starých chyb.

Závěrem by snad bylo vhodné podotknout, že příliš nevěřím tomu, že zásadní společenská změna může přijít prostřednictvím standardních politických subjektů zastupitelské demokracie. Na druhé straně však nechci příliš polemizovat s názory volajícími po vzniku nové levicové politické strany zdola, které představuje např. Michael Hauser z Deníku Referendum ). Koneckonců sociální demokracie druhé poloviny 19. století vznikaly také zdola jako pokračování aktivit dělnického hnutí. Stačilo jim však jen necelé půlstoletí, aby se zcela zkompromitovaly parlamentní podporou 1. světové války, a od té doby v krizových dějinných okamžicích opakovaně a bez výjimek selhávaly, naposledy zcela nedávno, kdy v reakci na thatcherismus a reaganomiku nedokázaly vymyslet nic lepšího než tzv. 3. cestu, kterou se v praktické politice asi už definitivně historicky znemožnily. (O konečném vyústění pokusu zvaného "reálný socialismus" snad není nutno mluvit -- většina z nás si tuto karikaturu levicové politiky ještě živě pamatuje.) Bylo by naivní věřit, že jakákoli strana "nové levice" bude imunní vůči korupci mocí. I kdyby se dostala do většinových mocenských pozic (což aspoň v Evropě zatím zřejmě ve větším rozsahu nehrozí), veřejná občanská kontrola a ovlivňování její politiky zdola mimostranickými strukturami může být jedinou nadějí, jak ji donutit, aby se neopakovaly scénáře posledních 150 let.

Takže i když situace "obyčejných lidí" hrozí být nejvážnější od konce poslední světové války, nepropadejme panice. Ještě jsme zdaleka nevyužili všech sil, které máme. Teď jde o to být vynalézaví při jejich hledání, organizování a hlavně nasazení. Tenhle svět patří nám a když to budeme mít stále na mysli, nikdo nám ho nesebere.

Vytisknout