Ekonomická krize a její řešení

1. 2. 2010 / Ilona Švihlíková

Zároveň se objevila razantní kritika neoliberálních pilířů: MMF, Světové banky, ale i OECD a jejich receptů, které se dlouhodobě řídily tzv. Washingtonským konsenzem a zároveň aplikovaly politiku "one size fit for all", tedy že jeden recept (a nadto zcela hloupý) se bude hodit na všechny země, bez ohledu na jejich velikost, ekonomickou strukturu a samozřejmě také přání jejich obyvatel.

Řada věcí se změnila a změny stále probíhají, ale nejsou zdaleka dostatečné. MMF pořád slouží jako hlavní strašák dle hesla: "když stát neprovede drastickou (jakou jinou, že), odtučňovací kúru, přijde MMF a to bude jinej sekáč." Stejně tak ratingové agentury, které jsou přímo zodpovědné za propuknutí dnešní krize, vyhrožují zemím snížením ratingu a ztrátou důvěryhodnosti neomylných finanční trhů, které před nedávnem zachraňovaly stovkami miliard z kapes daňových poplatníků. Drzost těchto aktérů je neuvěřitelná, ale je potřeba přijít i s pozitivními řešeními, nejen s kritikou, ke které už bylo napsáno mnoho.

Velmi významným dokumentem, který nejen zhodnocuje děsivé dopady neoliberální doktríny minulých desetiletí, ale také nabízí řadu návrhů ke změně se stala tzv. Stiglitzova zpráva v rámci OSN.

Jedná se o komplexní a provázaný dokument s nadmíru ambiciózním cílem -- změnou světového ekonomického pořádku. Netýká se jen praktické politiky, ale jde k hlouběji k ideologickému zakotvení, k hodnotám.

Krize je v tomto dokumentu odmítána jako náhoda či nevyhnutelný osud. Zpráva jasně uvádí, že krize vznikla v důsledku souhrnu chyb soukromého sektoru a špatných veřejných politik. Celou 140-tistránkovou zprávou se jako červená nit táhne kritika tzv. tržního fundamentalismu -- tj. přesvědčení, že trh jako mechanismus je schopen plnit úlohu jakéhosi Mesiáše a vyřešit všechny ekonomické a také sociální (!) problémy. Selhání je zde chápáno komplexně: na úrovni teorie a filozofie, institucí, politiky, etiky. Není překvapivé, že proti zprávě vystupovaly některé země Severu (jak zpráva diplomaticky uvádí) a především MMF, který byl nepříjemně překvapen tím, že si nějaký jiný subjekt "dovoluje" dávat rady, mimo něj samotného. Zpráva navíc obsahuje přímý odkaz na Světové sociální fórum: Jiný svět je možný.

Jak je ve Stiglizově zprávě hodnocena krize? Krize sice začala ve finančnictví, ale její reálné příčiny byly dlouhodobé a hluboké globální nerovnováhy. To bylo signalizováno již delší dobu -- minimálně, když ničím jiným, tak častým výskytem krizí, často započatých jako bubliny. Takováto frekvence opakování jasně naznačuje, že ve světovém hospodářství "není něco v pořádku." Ustanovení klubu G20 je chápáno jako přínosný, ale nedostačující krok. Ti kdo jsou ekonomickou politikou ovlivněni musejí mít možnost se vyjádřit a věci ovlivnit, nikoliv jen pasivně přihlížet. Proto Stiglitzova zpráva preferuje zcela inkluzivní instituci zahrnující všechny členy OSN. Jako zásadní zdroj krize je chápána rostoucí nerovnost jak v měřítku jednotlivých států, tak mezi státy.

Na čem dnes stavět? Obecné návrhy se týkají:

• Nastavení rovnováhy mezi vládou a trhem (návrat ke keynesianismu, otázka je, do jaké míry je to dnes v globálně provázaném světě možné, předpokládá to nutně vytvoření globálních institucí, což ale klade zásadní otázku jejich legitimity). Hlavním cílem tohoto opatření je vrátit státu ekonomickou suverenitu
• Zavést (v globálním měřítku, které rovněž předpokládá minimálně globální standardy, nebo spíše globální kontrolní orgány) větší transparentnost, zodpovědnost a demokratické principy (zde jsou kritizovány např. "nezávislé" centrální banky)
• Vyvarovat se globálních asymetrií a nerovnováh (jen rozbor tohoto bodu by mohl zabrat několik stovek stran, týká se nejen zvyšující se nerovnosti, ale také dopadů z mezinárodního obchodu, vztahů USA -- Čína a samozřejmě postavení dolaru)
• Nutnost intelektuální pestrosti, v minulých letech (a v ČR to víceméně platí pořád) je jedinou správnou teorií neoliberalismus (nejen v mainstreamu, ale i v akademické rovině).

Race to the bottom (závod ke dnu), tj. ke snížení daní, sociálních standardů a obecně většímu prohlubování nerovnosti, zdůraznil asymetrickou podobu globalizace: kapitál se rozhodně pohybuje snadněji než práce. Jaká praktická opatření jsou navrhována?

Krize je brána jako možnost (a částečně i nutnost, pokud se nemá opakovat), jak provést hluboké reformy, týkající se např.:

• Zavedení progresivního zdanění tam, kde bylo odbouráno jako opatření ke snížení výkyvů cyklu a samozřejmě i opatření redistribučního. Stejně tak úvahy o daňové harmonizaci, které by zabránily zhoubnému daňovému dumpingu mezi státy. (Pokud to např. ČSSD myslí s obnovením progrese v ČR vážně, je nutné (a už dloho!), aby toto téma nastolila v rámci EU a pokusila se první kroky alespoň k zavedení minimální daně z příjmů v rámci EU.)
• Globální regulace finančního trhu, zavedení Tobinovy daně
• Radikální reforma institucí MMF a Světové banky, změny hlasování, která dává USA právo veta, nechybí ani úvahy o zrušení těchto institucí a nahrazení jinou, postavenou na bázi OSN
• Koncentrace státní podpory na reálnou ekonomiku, nikoliv na finanční virtuální
• Odbourání pomoci státu soukromým firmám (neudržitelnost investičních pobídek, např.)

Shrneme-li hrubě návrhy tzv. Stiglitzovy zprávy, vidíme, že se jedná o opatření na "zkrocení" kapitalismu, o keynesiánismus v globálním měřítku.

Existují ale samozřejmě i radikálnější pohledy na krizi. Podle těchto názorů, které můžeme najít např. v knize Velká finanční krize (Foster, Magdoff, vydal Grimmus) má krize příčiny v systému samém. Některé prvky jsou sice shodné se Stiglitzem, ale nabízejí se jiná řešení.

Základní zlom pro pochopení současné krize jsou 70. léta. V této době se mění struktura ekonomiky směrem ke službám, které jsou svou podstatou izolovanější než průmyslové výroby. To má nejen dopady na odborovou angažovanost, ale také na statut obyvatel -- jakýsi pouze zdánlivý ústup od dělnických profesí, od proletariátu. Velmi důležitou složkou sektoru služeb se stává finanční sektor, protože "dokáže" dosahovat vyšších měr zisku než "tradiční" ekonomika. To je dáno pravděpodobně plným dokončením poválečné obnovy. Začíná tedy klesat míra zisku. Na to firmy reagují snahami o úspory nákladů, ve velké míře právě od 70. let nastává přesouvání poboček nadnárodních korporací do levnějších zemí. Typickým příkladem jsou USA, které v následujících desetiletích provedly téměř plnou deindustrializaci -- s výjimkami ve vojensko-průmyslovém sektoru.

Logicky spolu s tím jde pokles tzv. wage share, neboli poměru mezd k HDP -- právě v70. letech (dle údajů International Labour Organization) dosahuje vrcholu a od té doby klesá, samozřejmě na úkor zisku. Zároveň se začíná rozpojovat vazba mezi ekonomickým růstem a tvorbou nových pracovních míst. Jinak řečeno, ekonomický růst tvoří méně pracovních míst než v letech 50. či 60. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se projevují vlivy technologie (méně pracovně náročný ekonomický růst), vlivy mezinárodního obchodu či odbourávání sociálního státu. Pokles podílu mezd na HDP ale signalizuje pokles efektivní poptávky. Vzniká začarovaný kruh: přesouvání výrob do levnějších zemí vede k nárůstu nezaměstnanosti a poklesu (stagnaci) mezd v určitých zemích, což znovu tlačí na další zlevňování výroby a tak pořád dokola. Pokud pak vyspělé země, které preferovaly strategii této mzdové deflace, chtějí "zachránit" utlumenou domácí poptávku, zbývá jediné -- podporovat dluhy domácností, které problém pouze odsunou, ale rozhodně nevyřeší.

Není divu, že politika tohoto typu vedla k různým formám nerovnosti, ať už k tzv. destrukci dna (collapsing bottom), tj. zchudnutí nejnižších vrstev, případně k typu "flying top", tj. enormnímu zbohatnutí nejbohatších (USA, Velká Británie); pokud se projeví oba typy najednou, hovoříme o polarizaci společnosti (často v zemích postižených krizí -- ať již mexickou, asijskou, ruskou či argentinskou).

Jaké alternativní návrhy jsou předkládány?

Jednou z možností je Parecon, který detailně rozebírá ve svých knihách např. Michael Albert. Participativní demokracie a ekonomika je založena na spolupráci, nikoliv na soutěžení. Podobným návrh pochází např. od W. Bella a jeho úvahách o deglobalizaci. Základem obou přístupů je komunitní participativní systém, spolupráce výroby a spotřeby, která nutně vyžaduje decentralizaci a silnou demokratickou participaci. Předvoj tohoto vývoje můžeme pozorovat v Jižní Americe.

K Pareconu stručně např. ZDE

Vytisknout