Rozpory uvnitř latinskoamerické levice

16. 8. 2010 / Immanuel Wallerstein

V Latinské Americe zaznamenala světová levice v první dekádě jedenadvacátého století výrazný úspěch, a to ve dvojím smyslu. Největší pozornost vyvolala skutečnost, že levicové nebo levostředové strany dosáhly v tomto desetiletí pozoruhodnou řadu volebních vítězství. Latinskoamerické vlády poprvé kolektivně zaujaly výraznější odstup od Spojených států. Na světové scéně se Latinská Amerika stala relativně autonomní geopolitickou silou.

Ale světová levice byla v Latinské Americe úspěšná ještě v jednom ohledu. Skoro všude se politicky prosadila hnutí původních obyvatel Latinské Ameriky požadujících právo na to, aby si mohli organizovat autonomním způsobem svůj politický a společenský život. Svět si toho poprvé všimnul za dramatického povstání hnutí neozapatistů v mexickém státě Chiapas roku 1994. Méně si už ale uvědomoval, že se podobná hnutí objevují po celé Latinské Americe a ze svých místních organizačních struktur postupně vytvářejí meziamerickou síť.

Problém je v tom, že tyto dva druhy levice -- strany, které v různých státech získaly moc a hnutí indigenista v těchto státech -- nemají totožné cíle a používají hodně odlišný ideologický jazyk.

Strany vyhlásily za svůj hlavní cíl hospodářský rozvoj a snaží se ho přinejmenším zčásti dosahovat posilováním kontroly nad vlastními zdroji země a vyjednáváním lepších dohod s podniky z jiných zemí, vládami a mezivládními institucemi. Usilují o ekonomický růst se zdůvodněním, že pouze tímto způsobem bude zvýšena životní úroveň občanů jejich zemí a dosažena větší rovnost ve světovém měřítku.

Hnutí indigenista usilují o větší kontrolu nad vlastními zdroji a lepší dohody nejenom se zahraničními aktéry, ale také se svými národními vládami. Obecně říkají, že jejich cílem není hospodářský růst, ale dosažení shody s PachaMama neboli matkou zemí. Říkají, že jim nejde o větší využívání zdrojů země, ale o rozumnější přístup k nim, který by respektoval ekologickou rovnováhu. Chtějí buen vivir, dobře žít.

Není žádným překvapením, že se hnutí indigenista dostala do konfliktu s několika nejkonzervativnějšími vládami Latinské Ameriky --jak je tomu v Mexiku,Peru a Kolumbii. Stále více a zcela otevřeně se dostávají do konfliktu také se středolevými vládami, jak je tomu v Brazílii, Venezuele, Ekvádoru a dokonce i Bolívii.

Říkám dokonce i v Bolívii, protože jde o zemi, která si zvolila indigenista prezidenta za masové podpory indigenista obyvatelstva země. Přesto došlo ke konfliktu. Otázkou v Bolívii i jinde je, jak využívat přírodní bohatství země, kdo o tom rozhoduje a kdo má kontrolu nad příjmy.

Levicové strany mají sklon k obviňování skupin indigenista, které se s nimi dostávají do konfliktů, že jsou vědomě nebo nevědomky figurkami (ne-li agenty) domácích pravicových stran a vnějších sil, zejména Spojených států. Skupiny indigenista, které se staví proti levicovým stranám, trvají na tom, že jednají pouze ve svém vlastním zájmu a ze své vlastní iniciativy, a obviňují levicové vlády, že jednají jako stará pravice bez ohledu na ekologické důsledky svých rozvojářských aktivit.

Nedávno se stala zajímavá věc v Ekvádoru. Tamější levicová vláda Rafaela Correy, která přišla k moci s pomoci různých hnutí indigenista, se vzápětí s nimi dostala do ostrého sporu. Největší neshody vyvolalo přání vlády těžit ropu v chráněné rezervaci Yasuni v povodí Amazonky.

Protesty původních obyvatel této oblasti vláda ze začátku ignorovala. Pak ale prezident Correa přišel na důmyslnou alternativu. Navrhnul vládám bohatého globálního Severu dohodu: Ekvádor se vzdá jakéhokoli využívání Yasuni, pokud tyto bohaté vlády vynahradí Ekvádoru jeho zdrženlivost vzhledem k tomu, že jde o příspěvek k celosvětovému boji proti změně klimatu.

Když tento návrh zazněl poprvé roku 2009 na světovém klimatickém summitu v Kodani, byl považován za fantazii. Po šesti dlouhých měsících jednání ale pět evropských vlád (Německo, Španělsko, Belgie, Francie a Švédsko) dalo souhlas s vytvořením fondu spravovaného Rozvojovým programem OSN (UNDP), z něhož by se Ekvádoru zaplatilo za nevyužívání Yasuni z titulu snížení emisí uhlíku. Mluví se o tom, že k označení podobných dohod vznikne nové sloveso "yasunizovat".

Kolik takových dohod se ale může uzavřít? V sázce je zásadnější problém. Jde o charakter onoho "jiného světa, který je možný", abychom použili heslo Světového sociálního fóra. Bude takový svět založen na neustálém hospodářském růstu, i když to bude růst "socialistický" a povede ke zvýšení reálných příjmů lidí na globálním Jihu? Nebo půjde o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot, o svět buen vivir ?

Najít v této debatě řešení nebude snadné. V současnosti probíhá diskuse mezi levicovými silami Latinské Ameriky. Ale analogické situace leží u kořenů mnoha vnitřních napětí v Asii, Africe, dokonce i v Evropě. Může se z toho vyvinout velká debata dvacátého prvního století.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 287, 15.8.2010, z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.8. 2010