Pohled ekonomického diletanta:

Není žádný státní dluh!

16. 8. 2010 / Martin Škabraha

Jak si vůbec někdo může myslet, že částky, které dnešní západní státy takzvaně dluží, budou někdy "splaceny" (a komu vlastně?), a navíc tím, že se začne šetřit na státních výdajích? Zkuste si jen zhruba zvážit reálné škrty (tedy takové, které ještě zachovají stát funkční bez větších sociálních otřesů) a postavit vedle nich výši dluhů, jež mají být údajně vyrovnány. Zdá se mi být evidentní, že je to nesplnitelný úkol. Jenom se kolem toho hraje taková hra mající za účel zachování existujících poměrů, než se bude muset připustit, že je to právě jen hra a žádné "vracení dluhu" se konat nebude, dluhy se prostě škrtnou, protože vlastně nikdy nebyly. Je to jediná proveditelná a legitimní možnost.

Následující text vychází z normativního tvrzení, že z běžného hospodaření státu sice může vznikat rozpočtový schodek, schodek ale není dluh a je mírně řečeno zavádějící o něm mluvit jako o dluhu, naznačovat, že ho budeme muset splácet, a ještě ke všemu posílat občanům složenky.

Jak se tedy věc má z pohledu ekonomického dilentanta? Především musím předeslat, že modelově uvažuji o situaci, kdy takzvaný dluh vzniká vlastním hospodařením státu a tedy ze schodkového rozpočtu. Stranou nechávám pro tuto chvíli takovou situaci, kdy si stát půjčil peníze od nějakého jiného státu nebo od mezinárodní instituce. Předpokládám, že peníze, které ve společnosti kolují, pochází od národní centrální banky, která má to specifikum, že při dostatečném politickém konsenzu (třeba ústavní většině) poskytuje vládě jakýkoliv obnos na veřejné výdaje, aniž by tato transakce nabývala statusu klasické půjčky banky klientovi (která je zúročená a právně vymahatelná).

Představme si nyní malý stát, jehož ekonomické bohatství pochází v rozhodující míře z práce jeho obyvatel, ne tedy z nějakého zázračného přírodního zdroje (ale má dost těch přírodních zdrojů, které jeho ekonomika potřebuje k základnímu provozu). Tento stát vybere od svých občanů nějakou částku na daních, řekněme miliardu. Pak si u svých zaměstnanců nebo smluvních partnerů zadá prostřednictvím jednotlivých ministerstev služby, které považuje za veřejně potřebné a jejichž celkový objem bude činit 1,2 miliardy. Tedy o 200 miliónů víc, než vybral na daních. Co to znamená? Stalo se něco špatného?

Řekněme, že peníze, které formou daní stát vybírá od svých občanů, jsou kryty reálnou prací -- občané je původně dostali jako odměnu za své pracovní výkony, ať již v dělnických nebo všelijakých manažerských (řídících) funkcích. Oněch 200 miliónů, které stát na veřejných výdajích utratil nad původně vyinkasovanou, reálným ekonomickým výkonem krytou miliardu, jsou peníze, které si jaksi vymyslel; může je pak "vypustit" v čistě virtuální formě (prohlásí, že leží na nějakých účtech, z nichž je lze převádět), nebo je třeba i natiskne ve fyzické podobě. Je to problém? Může být, ale nemusí.

Vezměme si nejprve ty, kterým stát za jejich výkon v různých veřejných službách vyplatil tu neproblémovou miliardu. Lidé, kteří tyto prostředky za svoji práci pro stát dostali, získali tím i možnost nakoupit za ně produkty, které odpovídají právě té miliardě -- je to stejná miliarda, kterou nemohou utratit ti občané, co o ni v úhrnu přišli na daních. Místo svých, státem odebraných peněz dostanou daňoví poplatníci k dispozici ony státem zadané, veřejně prospěšné služby. Všechno je tedy v rovnováze.

Co ale těch 200 miliónů navíc, které nejsou kryty ekonomickým výkonem zdaněných občanů? Za prvé, stát je evidentně nikomu nevzal, tady problém není. Jeho zaměstanci (nebo smluvní partneři) za ně odvedou nějakou práci, takže tady také problém není. Jediný problém je v tom, že v ekonomice je teď víc peněz, než bylo původně (riziko inflace). To ale může mít pro ekonomiku pozitivní efekt, protože ti, kdo tyto "peníze navíc" vlastní, je budou potřebovat utratit -- jejich poptávka by pak zákonitě měla vyvolat nabídku, tedy zvýšený ekonomický výkon, více práce, která bude zdaněna; efektem může (ale nemusí) být i zvýšený příjem na daních. Pokud tedy zvýšení produkce není mimo možnosti dotyčné ekonomiky (všechny zdroje jsou pochopitelně konečné, od surovin po samotnou lidskou práci, jež je absolutně limitována časem). Tento princip každopádně funguje i v případě, kdy stát vydá peníze lidem, kteří za ně bezprostředně neodvedou žádný pracovní výkon -- což jsou různé platby nepracujícím. (Námitka zde může být vznesena proti tomu, že existence sociální pomoci oslabuje motivaci pro uplatňování na pracovním trhu a vede ke snížení produktivity. To je ale jen jedna strana mince. Málo se dnes zdůrazňuje, že existence různých sociálních dávek může být společensky výhodná nejen z hlediska udržování sociálního smíru, ale má i motivující stránku -- umožňuje totiž opustit zaměstnání bez strachu z toho, že zůstanu zcela bez příjmu; celek ekonomiky se tak stává snesitelnějším, jakoby lidštějším, což zvětšuje míru jeho důvěryhodnosti a možnost svobodného pohybu a vlastní iniciativy jednotlivce).

Ať ale nastane jakýkoliv vývoj, to, co stát provedl, není správné nazývat zadlužením. Je to prostě rozdíl mezi příjmy z daní a veřejnými výdaji. Když se v běžné mluvě hovoří o dluhu a zadlužení, hned se nám vybaví třeba situace, kdy jsme si půjčili peníze od banky (či dokonce lichváře), a tato půjčka je navíc zatížena úroky, rostoucími v čase. Nebo situace, kdy nám chodí účty za různé domácí výdaje, a my je nejednou máme problém zaplatit. V pozadí pak visí temný stín exekuce. Jenže stát -- tedy aspoň v tom modelovém případě, o kterém je tu řeč -- si v tomto smyslu žádné peníze nepůjčil a představa exekutorů není namístě. Pokud ovšem nemá sloužit k zastrašování občanů a tím vynucení poslušnosti vůči establishmentu, jehož "rozumná" rozpočtová politika nás prý před těmi exekutory ochrání. (Ale i když si stát ty peníze opravdu půjčuje, tak pokud je věřitelem jeho vlastní centrální banka, dluží stát v posledku sám sobě, protože centrální banka je v prvé řadě politickým nástrojem, jehož fungování lze přizpůsobovat okolnostem. Zákonem nařízené anulování dosavadního "státního dluhu" by bylo legitimním politickým aktem, protože nikdo takto nebude okraden).

Jakýkoliv dluh může vzniknout -- a růst a být případně vynucován zpět -- pouze uvnitř nějakého ekonomického systému. Stát je ale součástí ekonomického systému jen jednou nohou, a to navíc tou, která může být v případě nouze amputována. Navzdory tomu, co nám plíživě vnutila neoliberální ideologie, stát totiž primárně není ekonomický aktér či podnikatelský subjekt; primární funkce státu je politická a spočívá v hájení zájmů jeho obyvatel, tj. v regulování mocenských vztahů uvnitř společnosti. Koneckonců, samotný ekonomický systém potřebuje nějakou mimoekonomickou garanci, což nejsou jen zákony a aparát k jejich vymáhání, ale i celkový legitimizační rámec, v němž mohou být tyto zákony respektovány. Tyto garance nemohou být jiného než politického původu, jsou jaksi nad ekonomikou -- a proto je nad ekonomikou i stát, který ve veřejném zájmu posílá na individuální dlužníky exekutory -- a tentýž stát může ve veřejném zájmu za jiné politické konstelace učinit objektem exekuce naopak věřitele.

Aby bylo ještě patrnější, oč mi jde, přenesu svůj příklad na ještě primitivnější rovinu. Ne stát, ale já jako individuální občan budu v situaci, že vydělám řekněme jeden tisíc, ale z různých důvodů budu mít výdaje za dvanáct set. Mohu si peníze odněkud půjčit, ale řekněme, že to nejde nebo to nechci; a nechci ani krást. Stát by si v takové situaci mohl peníze, jak se říká, natisknout; tuto možnost nemám. Jedna z možností, kterou naopak mám, je třeba tato: půjdu k pekaři a budu se ho snažit přesvědčit, aby mi tento týden dával pečivo zadarmo, protože nemám čím zaplatit; a to s tím, že mu přiznám, že peníze mu možná nebudu moci dát ani zpětně. Budu se tedy snažit přimět pekaře k tomu, aby "na mne" pracoval takříkajíc zadarmo. Toto je v nejelementárnější podobě situace, jež odpovídá situaci rozpočtového schodku -- ony peníze "navíc", nezískané z daní a tedy nekryté reálnou produkcí, vydané ještě ke všemu na dotacích pro nepracující nebo třeba na památky, by se v zájmu úplné ekonomické rovnováhy musely vyvážit odpovídajícím množstvím práce, kterou by obyvatelé státu vykonali bez nároku na plat někdy ve svém volnu, jaksi pro obecné blaho. Stejně jako pekař, který by pro mne pekl zadarmo. Různé dávky a dotace by se vlastně daly převést i na nepeněžní alternativu, kdy stát nutí pekaře a další producenty, aby zadarmo dodávali zboží těm, kdo si je sami nevyrobí a ani jim je nezaplatí.

Proč by pro mne onen pekař něco takového dělal? Třeba uzná, že moje finanční nouze -- můj schodek -- má dobré a pochopitelné důvody: např. jsem vydal všechen svůj plat za něco nesmírně krásného a vznešeného; anebo jsem prostě v nouzi a potřebuji pomoc. Pekař si zkrátka může na základě dobrých důvodů, pro které má pochopení, říct, že trocha pečiva navíc ho, jak se říká, nezabije, a pomůže mi, předpokládaje, že já v podobné situaci udělám totéž. V lidském životě je přece množství věcí, pro které je správné pracovat bez nároku na finanční odměnu -- jinak řečeno, jsou mimo ekonomický systém.

Nejsou např. mnohé kulturní hodnoty nebo přírodní bohatství takového charakteru? Nejsou z podstaty věci něčím, co je třeba financovat mimo logiku, v níž bude za tyto výdaje vyžadována nějaká "rozpočtová zodpovědnost"? Nejsou to věci, pro které je správné třeba i "tisknout peníze" a zajišťovat služby na jejich ochranu, pokud na to stačí pracovní a surovinové kapacity společnosti/státu?

Můžete namítnout: kdybychom přistoupili na tuto logiku, pak by si stát mohl sestavovat výdajovou stránku rozpočtu zcela libovolně, vlastně by ani nemusel vybírat daně, prostě by si politici řekli, co je zrovna potřeba zafinancovat a podle toho by natiskli peníze. V principu to tak je, resp. má být, s tím dodatkem, že potřebnost nějakých výdajů není jediným kritériem, podle kterého se lze rozhodovat. Existují i jiné důvody, jež je třeba vzít v úvahu. Opatření by mělo brát ohled třeba na stabilitu a důvěryhodnost finančního systému, jehož součástí jsou ostatně i úspory občanů (které jsou vlastně formou dluhu). Rozpočtový schodek má v tomto případě důležitou informační hodnotu -- zachycuje, jaký je asi poměr mezi ekonomickým provozem společnosti, plus mínus měřitelným skrze daně, a penězi, co stát vpustil do celého systému jaksi navíc a jejichž nadbytek by bez vazby na aktuální produkční schopnosti společnosti mohl ekonomiku pořádně "rozhasit".

Tato informační důležitost údaje o rozpočtovém schodku ale nikoho neopravňuje k tomu, aby o něm hovořil jako o dluhu a tím naznačoval, že stát snad může zkrachovat. Nemůže, pokud se chová jako stát, tedy: pokud jedná politicky. Dluh je něco, co je třeba vždy splácet, protože to někomu patří; dluh vždycky vadí. Schodek někdy vadí, někdy ne, někdy může ekonomice dokonce pomoci; primární není, jaký schodek stát proinvestuje, ale za co utrácí, což je otázka politických priorit, rozhodování o tom, v jaké společnosti chceme žít. I v případě, že tezi o zadluženosti někdo myslí jako metaforu pro dluh "rozmařilé" společnosti vůči "příliš štědrému" státu (odtud asi ony pověstné Kalouskovy složenky či řeči o tom, kolika se musí vzdát piv a cigaret), je to zcela neadekvátní -- stát občanům peníze nepůjčil, smysl jeho výdajů je jiný, i když má nesporně nějaké ekonomické efekty (a ty mohou být problematické).

V té souvislosti je především třeba si uvědomit, co to jsou daně. Smyslem vybírání daní není to, aby stát získal finanční prostředky; to je absurdní, stát takto peníze získávat nemusí, v principu si je může i natisknout, aniž by ho za to někdo zavřel. Ačkoliv vybírání daní a následná redistribuce takto získaných finančních prostředků nesporně ovlivňuje hospodářský provoz, primární smysl vybírání daní je politický, tj. spočívá v regulaci mocenských vztahů ve společnosti. Peníze -- zvlášť v tak finančně rozvinuté společnosti, jako je naše -- jsou formou moci. Bohatí lidé mohou díky svým penězům ovlivňovat jiné lidi způsobem, jaký je pro zbytek společnosti prakticky nedosažitelný. Proto máme daně: část moci ekonomickým elitám odebereme a přesměrujeme ji do veřejných výdajů, které činí tuto společnost svobodnou i pro ty, kdo by jinak neměli dostatek prostředků na realizaci svých formálních "práv člověka a občana"; je to prostě posilování veřejného prostoru proti dominanci prostorů a zájmů privátních, alespoň částečná obrana proti vylučování a panství. Rozpočtový schodek není ani tak ekonomická veličina jako politický nástroj, jehož finanční nevyrovnanost při správné demokratické politice odráží nerovnost ve společnosti, nepoměr mezi privátním a veřejným (tj. dostupným pro všechny).

To, že každá daňová politika, se nějak projeví i ve fenoménech, které zkoumají specializovaní -- tj. souvislosti přehlížející -- ekonomové, umožňuje neoliberálním ideologům vytvářet dojem, že celý systém je primárně ekonomické povahy a platí pro něj ekonomická pravidla; že stát je podnikatelský subjekt svého druhu. Je to pohled matoucí, který částečný aspekt staví nad celkovou souvislost. Co dnes musíme především dělat, je odkrývat právě tuto celkovou souvislost, jejíž povaha je v prvé řadě politická. Specializovaný ekonomický pohled je tu formou institucionalizované nevědomosti.

Každá rozpočtová politika je právě že politikou, to je třeba vzít vážně. To, jak vláda nastaví daňové zatížení a to, jak orientuje své veřejné finance, je především signálem o tom, jaké zájmy reprezentuje, jak se staví k existujícím mocenským asymetriím ve společnosti. Řeči o státním dluhu a rozpočtové zodpovědnosti dnes hrají roli expertní kouřové clony, za níž se skrývá skutečná kauza; škrtání veřejných výdajů, není -- politicky vzato -- nic jiného než oslabování pozic, které neprivilegovaným dávají prostor svobody od závislosti na vůli mocenských elit. Ta může být někdy i dobrá (kdo by neměl rád toho filantropa Gatese!), její dominance bez patřičné protiváhy je ale neslučitelná s demokracií.

Svou zastrašující rétorikou, jejímž efektem má být podle všeho disciplinace obyvatelstva, jeho "připravenost k obětem, které musíme všichni přinést", vládnoucí pravice zahání jakoukoliv kritiku. Ty, jejichž zájmy by stát měl hájit, pak ale plíživě posouvá do situace, kdy budou mít legitimní důvody být této vládě neloajální.

Vytisknout