Od marxovek k mayovkám, aneb Bledá tvář jen usedavě pláče, když má místo chleba jíst koláče

9. 3. 2010 / Karel Dolejší

Co tedy Wallis na průsečíku marxismu, ekologie a etnologie vlastně objevil? Velmi stručně řečeno a mimo jiné:

• Přehodnocení významu hegelovské kategorie míry - Existuje silný sklon tradičních marxistů explikovat dějinný proces (před tím, než vyvrcholí nastolením komunismu) coby abstraktně zacílenou řadu po sobě následujících průchozích stavů. V této perspektivě je překračování míry motorem pokroku, hranicí, za níž kvantitativní změny přecházejí ve změny kvalitativní, atd. Wallis, zjevně ovlivněn vědeckou ekologií s její teorií klimaxu, a abstrahující od aprioristické filosofie dějin, chápe kategorii míry daleko spíše ve smyslu "řeckém", tj. coby normu, jejíž zachovávání má klíčový význam. Není z těch, kdo hodlá vystupňovat všechny potenciály kapitalismu na maximum, aby tak dosáhl jeho překonání. Daleko spíše bychom mohli hledat analogie s aristotelismem, tj. koneckonců s teorií odvozenou středomořským duchem z organických procesů, nikoliv duchem germánským na okraji abstraktní teologické spekulace o trojičním dogmatu. Wallisův svět je světem optima, nikoliv maxima - míry, nikoliv bezmeznosti.
• Důležitou podmnožinou zmíněného je snaha o snížení energetické náročnosti - Žijeme v kulturním prostředí, kde se (nejen) marxistické myšlení téměř identifikovalo s logikou industrialismu. Můžeme si toho všimnout, kdykoliv se nalevo od středu narazí na téma stabilizace či dokonce snižování jakékoliv spotřeby. Jakákoliv zmínka o omezování čehokoliv je okamžitě cejchována coby maskovaná reakční snaha připravit pracující o jejich údajně posvátná práva. Walllis, který zná kategorii optima, ovšem věci vidí jinak. Je si vědom skutečnosti, že automatický nárok na nepřetržitý růst spotřeby je myšlenkovým návykem z dob, kdy se dělnictvo průmyslových zemí vezlo na posledním vagóně organizované moderny, jež bezstarostně drancovala přírodní zdroje a ostatní části světa. Požadavek na snížení energetické náročnosti ekonomiky má u Wallise především sebezáchovný význam.
• Debakl programu postaveného na hegemonii - Součástí dědictví po eurokomunismu je rituální šermování pojmem kulturní hegemonie (Gramsci atd.), který je pojat coby výzva k boji; tam, kde dominují hodnoty pozdně buržoazní společnosti, má být sveden zápas o to, aby jedna hegemonie byla nahrazena druhou, "tou správnou". Avšak není možno říci otevřeněji nežli Wallis analyzující stav dělnického hnutí v USA, že uvažovat o hegemonii v souvislosti s tímto prostředím, jež čelí naprostému debaklu tendencí založených nejméně před sto lety, znamená jednoduše halucinovat. Západní dělnické hnutí, které se změnilo v epifenomén industriální společnosti a zcela podlehlo její logice, v sobě samo neskrývá žádné kulturní potenciály; volá se po jeho oplodnění impulsy zvnějšku, a právem.
• Od marxovského proletariátu k toynbeeovskému - Když Wallis doufá, že by dělnické hnutí průmyslových zemí mohlo být resuscitováno kulturními vlivy zvnějšku, ocitá se na samotné hranici toho, jak chápal proletariát nikoliv Karl Marx, ale Arnold Toynbee. (Stručný výklad toynbeeovského pojetí je obsažen například ZDE.) To ovšem může mít významnější důsledky, než si Wallis doufající, že se domorodé komunity stanou vzorem amerických odborářů, v tuto chvíli připouští. Je koneckonců sdostatek známo, že nahrazování marxovek mayovkami byl nápad, s nímž přišlo před půlstoletím někdejší postupimské filmové studio DEFA. Ani rudý gentleman už ale nedokázal zajistit, aby bývalá DDR nadále zůstala rudá. Na pokraji ropného zlomu, kdy novodobé Marie Antoinetty opakují "Ať jezdí na líh", bledá tvář západních námezdních zaměstnanců setrvává v zoufalé nehybnosti a podle všeho opravdu věří slibům, že když už není chleba, pak se již brzy dočká "alespoň" koláčů.

Victor Wallis je doporučení hodné čtení pro všechny, kdo vyšli z marxistické tradice, ale nehodlají rezignovat na promýšlení současných problémů ve prospěch apologie "pravé" víry v historickou misi proletariátu a jeho nevyhnutelné konečné vítězství. Wallisovo myšlení stojí na samotné hraně proměny; je něčím na způsob Dalího obrazu, na němž se odraz labutí v hladině jezera mění ve tvory vzhledově dosud podobné své předloze, ale přesto již docela jiné...

(Původní umístění obrázku ZDE)

Vytisknout