Kupodivu nemalá část občanů opakovaně hledala jakýsi "kompromis" mezi nabízejícími se alternativami, pokud možno bez riskantních střetů nebo stěží pochopitelných ideologických fines. Když se zrodila Čtyřkoalice, velmi rychle začaly stoupat její akcie mezi voliči; dokud se tato koalice nerozkmotřila, jakoby jen kvůli "vnitřní čistotě" (to tehdy ODA měla problémy se svým účetnictvím). Poprvé před funkčním obdobím nynějšího Parlamentu ČR obdobně začala budit jisté (a jakoby politicky nezkorumpované) naděje Strana Zelených, i když zdaleka ne s takovými očekávanými výsledky, jaké se před lety prorokovaly Čtyřkoalici. (Připomeňme si, že SZ by bývalo v souladu s počtem hlasů patřilo 10 mandátů, a ne jenom 6.) Také v této straně začaly už před časem jisté třenice, navenek jakoby především k očistě programových otázek. Rozpad poslaneckého klubu Zelených a poněkud rozpolcené hlasování "zelené šestice" o nedůvěře vládě 24. března 2009 se nesetkaly zrovna s nadšeným ohlasem jak médií, tak veřejnosti; takže český volič může zase znovu čekat na dalšího Godota.

2. Tyto horečné březnové dny

V pondělí večer, 16. 3., ČT1 ve svém "reportérském" pořadu zveřejnila, že příspěvek o snad ne právě kalé podnikatelské aktivitě poslance doc. Wolfa (oceněné několika miliony z veřejných peněz) se navíc setkal s pokusem lobbisty Dalíka přesvědčit reportéra, aby se tento pořad nevysílal. Kdo program viděl, zároveň se dověděl, že sám premiér Topolánek měl zájem na tom, aby pan Dalík hleděl nějak doc. Wolfovi "pomoci". Automaticky to muselo působit jako doklad viditelného tlaku z politické sféry na média.

Hned následujícího večera měl premiér Topolánek mimořádný vstup do televize se svým prohlášením týkajícím se radaru; že toto téma zatím česká vláda stahuje z programu. O den později premiér tvrdil, že má důkazy o zmanipulování loňské volby hlavy státu a že s chutí předloží důkazy na případném uzavřeném jednání Poslanecké sněmovny. Kupodivu hned další den sněmovna odhlasovala tzv. vázaný mandát, aby vláda nemohla bez souhlasu Parlamentu ("PČR") převádět žádné pravomoce na orgány EU. Přitom se může ale zdát, že ještě žhavějším tématem -- protože personálně jiskřícím -- se stala mezitím již nějaký čas doutnající diskuse kolem úrovně práce státních zastupitelství. Nejen Zelení chtěli, aby dr. Vesecká z čelné funkce odstoupila. Dokonce i Unie státních zástupců vyzvala svou "nevyšší", aby zvážila svou rezignaci. Už nemálo měsíců je v oběhu, že v ČR působí "justiční mafie". Jako kdyby na počátku těchto problémů byla také zvláštní opatření prokuratury týkající se tzv. Čunkovy kauzy, která se měla řešit jejím odložením, když byl tento předseda lidovců ještě místopředsedou vlády. Ještě den před hlasováním o vládě noviny nešetřily místem při svých úvahách o R. Vesecké. (O policejním spisu "Krakatice" se teď ani zmiňovat nebudu.)

Konečně v úterý, 24. 3., po horečném jednání v PČR, došlo k hlasování o nedůvěře vládě. A vláda dostala (po čtyřech předchozích neúspěšných pokusech opozice) nedůvěru, v poměru 96:101. Od čtvrtka bude vládou "v demisi". (Možná se bude připomínat, jak předsedající L. Zaorálek vzal slovo ministru I. Langrovi; tím, že mu vypnul mikrofon.)

3. Co bude dál?

Samozřejmě, že výsledek úterního hlasování v PČR lze interpretovat jako společné vítězství ČSSD a KSČM, s potřebným přívažkem "přeběhlíků". Je zajímavé, že vítězně naladěný J. Paroubek okamžitě netouží po parlamentních volbách v nejkratším možném termínu. Zřejmě kalkuluje i s tím, že v poslední době -- právě také v souvislosti s předsednictvím ČR v EU -- příznivců ODS nemálo přibylo; natolik, že se poměr obou nejsilnějších stran (ODS a ČSSD) víceméně vyrovnal.

Další problém je teď s tím, že sice nakonec musí dojít k volbám, ale přitom řada mezitím nadhozených problémů k reformě parlamentních voleb zatím dořešena nebyla. PSP ČR by měla mít jen 199 poslanců, aby nemohl nastat přímo pat. Především ODS zároveň toužila, aby vítěz voleb získal mandátovou bonifikaci. Pochopitelně v nově nastalé situaci lze stěží najít korektní řešení, aby nebylo šito na zrovna existující poměry. Menší politické strany se brání; novela by ubrala mandáty především jim. (Strany zatím neparlamentní mají v dané situaci takřka nulovou šanci získat nějaké mandáty.)

Kdekoho může také napadnout, že zatím si vláda a její premiér počínali od začátku krize a nato i v předsednictví EU docela profesionálně. Zřejmě i proto začala se ODS dotahovat v preferencích voličů na už řadu měsíců suverénně vedoucí ČSSD. Paradoxem celého povolebního období tohoto parlamentu je, že velmi brzy obě nejsilnější strany musely chtíce nechtíce počítat s "přeběhlíky". Prezident Klaus by možná i proto raději viděl vládu, v níž by koalovaly dvě nejsilnější strany; a takto by vláda byla víc než dostatečně stabilní. Pochopitelně na účet všech menších stran. Jejich opoziční role by klesla do bezvýznamnosti.

Také nás může napadnout, jak to, že nakonec popáté to už M. Topolánek neustál. Potřeboval by teď naposled jen jediný hlas vychýlit ve prospěch své vlády, aby opět obstál. Nelze vyloučit, že V.Tlustý byl už delší dobu dotčen tím, že poté, co byl dokonce ministrem financí za ODS, nezůstal ve vládním týmu a byl nahrazen lidovcem M. Kalouskem. V. Tlustý dokonce i ne zrovna korektními prostředky hleděl na sebe nějak upozornit (vířivková aféra). Teď si na M. Topolánkovi zchladil žáhu a vládu potopil. -- Je možná podružná otázka, zda měli nějak jinak už dříve mezi sebou jednat uvnitř poslaneckého klubu a vzájemně v osobním styku (i ve straně) Zelení, z jejichž původně středu vzešly dva ze čtyř hlasů "potopy".

Mohlo by se zdát, že český parlamentarismus narazil jen na náhodnou situaci, že v něm jsou jaksi "nezařazení" nebo "rebelující" poslanci a poslankyně. Přitom dlouhodobě v PČR předvádějí mnozí poslanci svými příspěvky spíše operetní představení než kvalitní práci na tvorbě zákonů, s korektní kontrolou moci výkonné. (Kupodivu v médiích i mezi politiky se okamžitě jako kdyby zapomnělo jak na problematiku státních zastupitelství, tak na možné manipulace v souvislosti s volbou prezidenta republiky.)

Přitom prezident Klaus nemusí pověřit sestavením nové vlády premiéra v demisi. Není také vázán kvalifikovanou lhůtou, do kdy někoho pověří. Úřednická vláda, za kterou se přimlouvá ČSSD na přechodnou dobu, je stěží adekvátním řešením za daných poměrů.

Dost povyku teď navíc vzniklo také tím, že náš premiér se z půdy EU kriticky ozval na adresu administrativy USA; konkrétně tím, že charakterizoval stávající ozdravná opatření v americké ekonomice jako "cestu do pekel". Přitom by nadcházející schůzka G20 v Londýně měla navodit tolik teď potřebnou vzájemnou vstřícnost. (Vicepremiér Vondra zcela neobratně se pokusil premiérovo "peklo" vyzmizíkovat, ale agentury už měly o čem psát. Má cenu teď uvádět, že prezident Obama zrovna teď po té negativní medializaci navštíví Prahu?)

Problémem také už od toho zmiňovaného úterka (24. 3.) navíc také nemálo je, že již tři týdny předtím renomovaný britský Economist (v čísle z 28. 2.) Českou republiku zařadil jako "východoevropský" stát a začlenil ji mezi Maďarsko (rating BBB), Rumunsko (BB+) a Polsko (A+). Přitom z těch tří teď uvedených států ty prvé dva jsou v nemalé hospodářské krizi; a v Maďarsku navíc premiér dal svou funkci zrovna teď k dispozíci. Jako kdybychom si nyní -- ne zrovna zaslouženě -- koledovali o další ztráty v ratingu ČR (má teď jen "A"; zatímco SR má "A+"). Investoři vycházejí spíše než z poznané reality ze signálů, které jim poskytuje renomovaná ratingová agentura. Čili jinak: Ta léč na vládu teď může navíc doprovodně zapůsobit nemálo negativně z nečekaného úhlu na naši ekonomiku. Na to zřejmě čeští opoziční a přidružení poslanci nepomysleli. Myslíme vždycky lokálně, že? Od perspektivy vlastního nosu? Na úrovni okamžiku, není-liž pravda? A teprve tehdy, když v parlamentní lavici odložíme noviny či obrázkový časopis...