1) Historické faktory (naprosté rozvrácení tradičního společenského rozvrstvení země a morálky za období socialismu, opakované emigrace atd.). Tyto faktory byly a jsou rozebírány i na tomto webu, a to poměrně obsáhle.

2) Relativní prosperita Česka. Až se to mnohým lidem nezdá, tak se máme po materiální stránce relativně dobře. Pro vysokoškolsky vzdělané mladé lidi nebyl až do minulého roku problém si minimálně v Praze najít slušně placenou práci v soukromém sektoru.

Nevalně platící státní správa, či práce pro stát obecně je i společensky hodnocena jako ta poslední instance, pro ty, co se nedokáží prosadit jinak. Důsledkem je, že ve státních službách zůstávají starší pracovníci, od kterých příliš změn ani nelze očekávat.

Nastupující generace z pohodlnosti a neschopnosti přebírá zažité vzorce chování a těch nemnoho idealistů bývá poměrně brzy vyštípáno.

Celý státní aparát včetně školství není schopen překonat své až orientální lpění na vlastní moci, maskování se za spoustu formálních zákonů a úředních postupů, dirigistický přístup k občanům a poslušné čekání na to, co spadne shůry.

Panuje zde velmi rovnostářské a závistivé prostředí a lpění na tabulkových platech, kdy si lidé závidí stokorunové odměny. Forma je v mnoha ohledech nadřazena obsahu.

Viditelné je to především ve školství. Obávám se, že bez adekvátního platového ohodnocení podle skutečného výkonu to nepůjde, a předem obdivuju všechny, kdo se s tím alespoň pokusí pohnout.

3) Obecné přesvědčení o tom, že jedinec nic nezmůže, a pasivita. Jedná se snad o nejhorší dědictví komunismu. Lidé jsou znechuceni, když se nějaká instituce nechová podle jejich představ, ale nechtějí se nijak angažovat -- ani si oficiálně nestěžují.

Je faktem, že ovlivnit dění na celostátní úrovni je pro jedince obtížné až nemožné. Na místní úrovni se ale dá leccos prosadit. Vyžaduje to však často nemalou práci. Je nutno pro svou myšlenku získat sousedy. Při členství v politické straně je nutno absolvovat dlouhé a úmorné schůze (a mnozí lidé se opravdu rádi poslouchají). Prosperita se buduje dlouhou, drobnou a tvrdou prací a každý z těch malých krůčků má význam. Kdo to nezkusil, ať raději mlčí.

4) Velká tolerance ke korupci a k účelovosti chování. Politik na místní úrovni je hodnocen pouze podle jediného kritéria -- peněz, které dokáže pro obec obstarat. Lidem příliš nezáleží na tom, jestli je osobně ctnostný a čestný, pokud dokáže v obci něco vybudovat.

Nejen v Čechách parlament na podzim každého roku porcuje medvěda, což je sice obecně odsuzováno, ale ve skrytu duše každý doufá, že by i jemu mohlo ukápnout. Subjektivně se nemohu zbavit dojmu, že stěžování si na korupci, na které člověk v Česku tak často naráží, vyjadřuje mnohdy spíš závist vůči těm korupčně úspěšnějším než spravedlivé rozhořčení nad stavem Česka.

Myslím, že by si měl pro začátek každý zamést před vlastním morálním prahem a více se zamyslet nad důsledky svých činů.

5) Absence autorit. Moderní svět odhodil staré autority a rituály. Žádné nové ale nevytvořil. Toto se netýká jen ČR, ale moderního světa obecně. Na jednu stranu mi připadá absurdní uctívat nějakého monarchu, jen proto, že se monarchou narodil. Na druhou stranu, pokud se veřejné úřady a funkce nebudou těšit určité autoritě a úctě, tak zde nikdy nebudou pracovat kvalitní lidé.

Je jistě pozitivní, že se novináři snaží zjišťovat nepravosti a kritizují politiky. Nezřízená touha po senzaci ale velmi přispívá k tomu, že se do vysokých funkcí dostávají prapodivné existence, často chorobně narcistní. Mám obavu, že se tak stáváme obětí sebenaplňujících se proroctví. Všichni očekávají, že politik je pochybné individuum, tak se bohužel takoví lidé dostávají do vysokých funkcí. Cynik by řekl, že nechat se dobrovolně veřejně grilovat může jen šílenec, nebo člověk, co očekává větší prebendy než dočasný funkcionářský plat. Každý člověk by si měl před tím, než začne někoho kritizovat, sám pro sebe říct, jestli by to dokázal dělat lépe.

Zlepšení lze očekávat, teprve tehdy, až si především naše elity uvědomí, že nesou přirozenou odpovědnost i za dění za svým plotem. Že výše výdělku či zisku není to nejdůležitější. Že už neexistují žádní mytičtí "Oni" ať už ve formě Habsburků, nacistů či komunistů. Že už nejde občůrávat vrchnost a být na to ještě hrdý.

Žádná cizí vrchnost neexistuje. Jen doufám, že si další vrchnost k občůrávání nevyrobíme z EU -- pracujeme na tom usilovně. Ostatní by se měli rozloučit s představou, že se objeví někdo, kdo "udělá konečně pořádek". Nevěřím, že se objeví nějaký mesiáš, který tu zavede dokonalý systém, kdy budou všichni šťastni. Historie nás spíše učí, že revoluční řešení často odnáší především ti nejslabší.

Z vlastní zkušenosti vím, že v časech hojnosti se nikdo nezmění. Dnes tu máme krizi a tudíž i velkou příležitost ke změně. Máme velké štěstí, že našimi sousedy jsou jedny z nejvyspělejších zemí světa. Ještě větším štěstím je naše předsednictví v EU. Nutí nás to totiž mentálně opustit naši malebnou a trochu zatuchlou kotlinu a v mnohých lidech to vzbuzuje zdravou ctižádost. Naše přecitlivělost na jakoukoli negativní zmínku o Česku v zahraničí je toho neklamným důkazem. Je to bolestivé a možná i pomalé a věřím, že se to povede.