Odpovědnost za škody vzniklé v důsledku neschůdnosti chodníků nemá nadále nést vlastník přilehlé nemovitosti, ale vlastník chodníku - tím je sice většinou obec, ale může jím být i stát, kraj, fyzická či právnická osoba.

Na první pohled je otázka vlastnictví chodníku jasná - zákon o pozemních komunikacích hovoří o tom, že v případě místních komunikací (kterých je v obci většina) je součástí místní komunikace mj. i přilehlý chodník (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích).

Místní komunikace zákon zároveň prohlašuje za vlastnictví obce (§ 9 odst. 1 cit. zákona). Je-li chodník součástí místní komunikace, která je ve vlastnictví obce, logicky bude také patřit obci.

Všechny chodníky u místních komunikací by tak ze zákona patřily obci. (Stranou nechávám otázku určení vlastnictví chodníku, který přiléhá např. k průjezdnímu úseku krajské silnice, nebo samostatného chodníku. Tam vlastnictví přímo na základě zákona určit nelze.)

Bez ohledu na toto jednoduché řešení je ale třeba upozornit na judikaturu Nejvyššího soudu, který zákon o pozemních komunikacích v podstatě ignoruje a otázku vlastnictví pozemních komunikací (kam patří i chodníky) řeší pouze podle občanského zákoníku.

V zásadě pak odmítá, že by pozemní komunikace mohla být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a řeší, zda jde o stavbu ve smyslu občanského zákoníku, tj. stavbu spojenou se zemí pevným základem, a tím i samostatnou věc (která může mít vlastníka), či nikoliv.

Pokud zde tento pevný základ není (což je u chodníků pravidlem - jde většinou o zpevněnou vrstvu asfaltu nebo vrstvu dlaždic), považuje soud pozemní komunikací jen za zpracování povrchu, kdy "vlastník" pozemní komunikace splývá s vlastníkem pozemku, na němž komunikace leží.

"Vlastnictví" pozemní komunikace (resp. chodníku) pak bude záviset na vlastnictví pozemku, na němž je chodník umístěn.

(Pro podrobné rozvedení této problematiky i zamyšlení nad rozporuplnou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně pozemních komunikací, viz článek "Je pozemní komunikace součástí pozemku?" ZDE).

Vzhledem k tomu, že velké množství chodníků se zvláště za minulého režimu stavělo bez ohledu na vlastnické vztahy k pozemkům, existuje tak velké množství "obdarovaných", kteří vlastní chodník, aniž by o to stáli (či o tom vůbec věděli).

Některé chodníky jsou na pozemku zapsaném např. na Pozemkový fond ČR, některé leží na pozemku kraje, někde jde o pozemek zemědělského družstva, často je chodník alespoň svojí částí postaven na soukromém pozemku - někdy je chodník do poloviny na soukromém (na pozemku majitele nemovitosti, která k chodníku přiléhá) a až pak na "obecním".

Nepředpokládám, že obce (resp. technické služby nebo najatí brigádníci) budou v případě nabytí účinnosti "chodníkové novely" chodit s geometrickým plánem a budou striktně zametat jen to, co je obecní, v případě sporů o zlámané nohy však může otázka skutečného vlastníka chodníku nabýt na významu, a někdy i fyzická osoba může být nemile překvapena, že je vlastníkem části chodníku a že za něj odpovídá.

Tolik k zobecňujícímu tvrzení, že za chodníky odpovídá obec, což nemusí být vždy pravda a někomu by tento mylný předpoklad mohl způsobit nepříjemnosti.

Autor je zaměstnancem kanceláře Svazu měst a obcí