Když mluvil ruský prezident Medvěděv před zasedáním Šanghajské organizace pro spolupráci o tom, že její členové asi uznají nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, mohl alespoň v případě Číny předpokládat, že mu to nevyjde. Čína má sama dost problémů s uznáváním nezávislosti pro separatistické regiony. A kdyby tisk býval nepsal o tomto Medvěděvově předpokladu a přání, reakce členů Šanghajské organizace pro spolupráci a jejich poukaz na odpovědnost OSN by nebyla pro Medvěděva tak trapná.

Podivné ale bylo i to, když se francouzský ministr zahraničí zmínil o tom, že prý už EU uvažuje, které "sankce či jiné prostředky" budou použity proti Rusku za to, že uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Klidně si Kouchner mohl v duchu myslet, že by se o něčem takovém mělo uvažovat. To by ale byla úplně jiná věc než o tom mluvit.

Kdyby na té mimořádné vrcholné schůzce k rusko-gruzínskému konfliktu dospěli politikové k názoru, že neexistuje možnost, že by uvalení nějakých sankcí proti Rusku něčeho dosáhlo, to přece neznamená, že to oficiálně a veřejně přiznají. Pokud ale už před summitem oficiálně hledali, jak a čím mohou Rusko donutit, aby odvolalo vyhlášení nezávislosti pro Abcházii a Jižní Osetii, tím rovnou dokázali svou bezmocnost. A to se právě teď stalo už před tím summitem, nezávisle na to, jestli to Kouchner řekl, anebo jestli ten výrok pak opakoval oprávněně.

Jak se z toho poučit? Než člověk otevře pusu, měl by myslet -- a někdy je rozumnější klidně mlčet. A mělo by se uvažovat o tom, co a jak se může čím opravdu docílit. Přání a žádosti, výhrůžky a sankce mají smysl jen tehdy, když existuje aspoň možnost, že soupeř bude konstruktivně reagovat. Avšak Rusové mají asi sotva v nynější atmosféře, se sankcemi EU, či bez nich, možnost dovolávat se v OSN uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie. Nebo si myslíte, že ano?