Myslím si ale, že jako vědce by jej měla zajímat pravda - ať už je "pohoršlivá", či není. Skutečné hledání pravdy je nekompromisní: padni komu padni. Právě jako vědec by měl vědět, jak v historii vědy mnohé pravdy pohoršovaly.

Jádrem argumentace pana Volného je tvrzení, že knížka je v rozporu s americkým vnímáním Východní Evropy, protože líčí komunismus příliš mírně. Já bych si však položil jinou otázku: a sice tu, jestli je ta knížka pravdivá.

A na tyto konkrétní argumenty po pravdivosti knihy reaguje pan Volný a) tím, že na ně nereaguje: např. jak je možné, že šestileté dítě produkuje ideologické komentáře;

b) používá metody, které vytýká svým kritikům, tj. demagogicky vyvrací něco, co oponent vůbec netvrdí: např. nikde jsem nepsal o tom, že mě překvapuje distribuce majetku za socialismu; poukazoval jsem na rozpor mezi objektivní situací rodiny -- otec taxikář vozící Němce ze Západu za německé marky, matka pracovnice Prognostického ústavu, dcera navštěvuje elitní baletní školu a jako dětská baletka účinkuje v Národním divadle, otec uzavírá kontrakt v době tzv. pěrestrojky s předsedou JZD, předtím do r. 1968 pracoval na Ministerstvu zahraničí, kde se stýkal (i poté) např. s panem Polreichem, skutečnost, že vysoudili na tzv. Rudé hraběnce (Furmanova tchyně) vilu v Černošcích, že problémy s graviditou paní Furmanové konzultovali "s nejlepšími odborníky v zemi", že paní Furmanové se podařilo dostat se do "prominentní komunistické porodnice" v Podolí (kde se přesto personál opíjel), to všechno ad. věci mi prostě nejde dohromady se subjektivním tvrzením autorky, že rodina byla podle jejích slov chudá a disidentská. Se závistí, kterou mi pan Volný přisuzuje to souvisí tak, že nijak.

c) Pan Volný, když už vyčerpal všechny pseudoargumenty, se nakonec uchyluje k laciným nálepkám typu "antiamerikanisté". To už vůbec nevím, kde k tomu přišel. Tady už je jen krůček ke zřizování "Výborů pro neamerickou činnost".

Samozřejmě, detaily lze mnohdy přehlédnout: pokud ovšem nevypadají jako sláma trčící z bot. Potom skutečně platí, že ďábel je skryt v detailu. Jestliže tedy skeptik začne pochybovat o pravdivosti výpovědi paní Dery (a důvody jsem výše uvedl), potom otázka, zda tato výpověď nějak mění americkou představu o Východní Evropě je bezpředmětná: jaký smysl má vyrážet klín klínem, resp. jedno pokřivené zrcadlo nahradit jiným?

Jako hlavní přínos knížky pan Volný "ocenil vzpomínky na ČSSR od Dominiky Dery, protože líčila náš tehdejší život jako šťastný; ukazovala, že štěstí je na politice nezávislé. I v tom hrozném komunismu. A bylo by důležité, kdyby to Američané -- zejména ti mladí -- pochopili." Nechápu, na základě čeho pan Volný tuto tezi z knihy vydedukoval (nijak explicitně tam vyjádřena není). Podle mého názoru čtenář získává jiný dojem: život sice ujde, ale byl by ještě lepší, kdyby nás neotravoval hnusný komunistický režim (např. v podobě Furmanovy tchyně, špehujících sousedů, uklízečky ve škole, lidí v místě bydliště, kteří se Furmanům vyhýbali -- až na její sestru, která měla "kozy" a vzala si Itala, rozpadající se škodovky na prázdninovém výletě v Polsku apod.).

I kdyby si Američané panem Volným propagovanou tezi skutečně vzali k srdci -- že "štěstí je na politice nezávislé" -- tak by to museli být idioti. Ať to řekne pan Volný např. veteránům z amerických válek či jejich pozůstalým!

Musím říct, že mám docela pochopení pro drsnější recenzi než byla moje, od Tomáše Krčka. (A obecněji: pochopení pro alergii některých lidí na dnešní komunistobijce -- převlečené normalizační kádry.) Myslím, že ta kniha vzbudila jeho rozhořčení právě z tohoto důvodu : vypadá totiž jako kamufláž podobného druhu.

Z veřejně známých osob vyjádřil tento postoj celkem pregnantně např. Miloš Zeman (v knize Kdo je Miloš Zeman, 1998):

"Podívejte se, mně na české politické scéně nesmírně vadí jedna věc. Tady mnoho lidí kolaborovalo s komunistickým režimem. Já sám jsem se pohyboval v šedé zóně a kvůli nesouhlasu s bývalým režimem jsem byl několikrát vyhozen z práce. Nebyl jsem ale ve vězení a nepovažuji se za čistého disidenta. Mně nevadí, když tito lidé kolaborovali s komunistickým režimem, mně pouze vadí, když se tito lidé dnes prohlašují za vášnivé antikomunisty.

Mně vadí, když Helenka Vondráčková prohlašuje, že bude volit pravicovou stranu. Mně vadí, když Michal David zpívá na plese ODS. Mně vadí, když Jiří Leschtina, který psal v Mladé frontě včera o tom, jak významný projev pronesl soudruh Miloš Jakeš, dnes píše jako fanaticky pravicový novinář. Já tyto lidi pokládám za jakýsi druh póvlu. Masaryk tomu říkal patologická sedlina. Tedy lidi, kteří jsou ochotni kdykoli převléknout kabát. Kdyby sem přišli Číňané, tak jim druhý den zešikmí oči. ...Já se prostě těchhle lidí štítím. Mně se nesmírně líbí výrok polského disidenta Adama Michnika, který na adresu podobných lidí řekl: Nebyl jsem s vámi v minulosti zbabělý, proto s vámi dnes nemusím být statečný. "

Pan Volný si ve své argumentaci pomáhá i některými důvody jazykovými: např. panu Krčkovi vyčítá, že se hlásí k "politické nekorektnosti" a neuvědomuje si, že "termín politická korektnost je nyní používán výsměšně zejména k denunciaci akademických levicových liberálů." Užití "politicky korektní" má údajně znamenat podle Krčka "zcela úpadkové".

Myslím, že rozumím kontextu, v jakém tento pojem používá pan Krček. V kontextu, ve kterém tento pojem znám i já, to znamená "cenzurováno jako politicky nevhodné (pro vládnoucí kastu)". Např. si vzpomínám na jednu učitelku z Katedry AJ na Pedf UK, kde jsem studoval, která mi politicky korektně zcenzurovala jeden odstavec z mého eseje ve školním časopise s odůvodněním, že co jsem napsal, bylo politicky nekorektní. (Samozřejmě jsem to zjistil až dodatečně, neřekla mi to předem.) Tato milá dáma pak propagovala ve svém (snad jediném) publikovaném textu politickou korektnost (inspirovanou nějakou americkou divou), že by se měly přepisovat pohádky, protože např. ženy jsou v těch tradičních vždy pasivním objektem (na rozdíl od mužských hrdinů), takže např. sama princezna by měla jít bojovat s drakem (dračicí?). Nevím, jestli je to pravicové či levicové (ani mě to v tomto případě nezajímá), ale je to především hloupé. Proto i já jsem odpůrcem "politické korektnosti".

Dále se dovídáme, že "Furmanovi byli v podstatě disidenti v jazyce anglickém, zatímco v jazyce českém to jsou "ti zatracení osmašedesátníci" a je nám doporučováno podívat se do výkladového slovníku. Volný tedy naznačuje (nevím ale, proč to tedy sám nevysvětlil), že v češtině je sémantické pole slova "disident" užší (jen pro chartisty, takže Furmanovi tam nepatří), kdežto v angličtině je význam širší (Furmanovi tam tedy patří). Vzápětí svůj argument však sám (nevědomě) vyvrací, když tvrdí že "osmašedesátníci" nepatří mezi disidenty, když je přece všeobecně známo, že mezi chartisty byla výrazná skupina právě "osmašedesátníků". Ale právě do TĚCHTO osmašedesátníků Furmanovi nepatří.

Pro doplnění: takto se ke svému disidentství staví známý osmašedesátník Zdeněk Mlynář v předmluvě své knihy Socialistou na volné noze (1992): "Chci pomocí autentických textů z let 1975-1989 ukázat, že byli lidé, kteří právě proto, že byli socialistického smýšlení, musili se dostat do konfliktu se systémem, který si říkal "reálný socialismus" a byl totalitní diktaturou jedné degenerované strany. Že v tomto konfliktu byli pak tito lidé zatlačeni do postavení pronásledovaných "disidentů", byli pomlouváni jako "agenti antikomunismu a imperialismu", že na ně útočili jak držitelé moci v Praze i Moskvě, tak také politická pravice, zejména v řadách politického exilu. Ukázat, proč se to dálo, za jaké své názory tomu byli vystaveni a jak se tomu bránili."

Co se týče anglického užití slova dissident, pak je třeba říci, že je to pojem převážně žurnalistický, v běžné mluvě Američanů málo používaný. Je to navíc slovo přejaté z francouzštiny (kde znamená "odštěpenec, rozkolník, odpadlík"). Americký výkladový slovník New Webster's Dictionary (1993) definuje dissident lapidárně v adj. jako disagreeing, esp. contentiously a jako subst. someone who is dissident. To nám ale pro možné odlišné pojetí nic neřekne. Pokud vím, tak Američané si pod pojmem disident v souvislosti s Českou republikou vybaví Václava Havla (pokud vůbec někoho).

Pokud jim tedy někdo řekne, že byl disident, znamená to pro ně, že byl v podobné pozici jako Havel. (Shodou okolností jsem pobýval v Americe v době po rozdělení republiky a studoval jsem za účelem referátu tamní materiály o politicích jako byl Václav Klaus nebo Vladimír Mečiar. Zaznamenal jsem též článek v amerických novinách o Alexanderu Dubčekovi v souvislosti s jeho podivnou smrtí. Nejenom že se tito politici sami neoznačovali za disidenty, ani se tak o nich nepsalo.)

Jinak mně připadá, že pojem "disident" v sobě skrývá velmi silný ideologický náboj. Můžeme totiž slyšet o čínských, kubánských, kdysi sovětských, českých, možná i barmských, iráckých, íránských apod. disidentech (tedy o rozkolnících v režimech nepřátelských Americe), ale nikdy jsem neslyšel nic o amerických disidentech, i když zde podobní rozkolníci nepochybně také existovali (jako např. Sacco a Vanzetti, kteří šli na odpočinek z elektrického křesla v r. 1927). Neslyšel jsem nic o tureckých disidentech (to jsou spíše Kurdové -- teroristi), nic o disidentech v Saúdské Arábii (tam nejsou, protože by jim usekli hlavu) apod. Je tedy otázka, zda termín dissident není naopak v angličtině užší než v češtině.

Pan Furman byl disident, protože přišel o práci (nalezl však jinou, výnosnější). To je však v dnešní době zcela běžné -- lidé přicházejí o práci, a mnohdy už jinou neseženou: jako na disidenty se na ně ale nikdo nedívá. Naopak, je to obtížný hmyz, který otravuje se sociálními dávkami. Pokud se někdo náhodou upálí, je to jeho osobní problém -- pes po něm neštěkne! V tomto směru je tedy české i americké užití pojmu "disident" obdobné.

Již nevím, zda Deryová (mimochodem - čeština ráda přechyluje: proto se např. u nás nepsalo o Monice Lewinsky, ale o Lewinské) označila svoji sestru a tetu za wheeler-dealer (ve slovníku přeloženo jako "čachrář, politikář"), vím ale bezpečně, že tak několikrát charakterizovala svého otce, Ing. Furmana. Pokud jsem měl možnost toho pána osobně poznat, domnívám se, že je to charakteristika správná.

On se snaží prosadit -- napsal za tím účelem dopis ministru školství -- aby se knížka prosadila do škol pro výuku angličtiny. Když zjistil, že jsem publikoval článek o výuce AJ v BL, kontaktoval mě, abych mu napsal z tohoto hlediska pro knihu dobrozdání. Já jsem mu vyšel vstříc a knihu si od něj půjčil: když jsem mu však sdělil, že již AJ aktivně neučím, knížku mi ani nechtěl půjčit s tím, že nejsem dost "bonitní" na to, abych to mohl posuzovat. Tedy zatímco mně šlo o úroveň té knížky, panu Furmanovi šlo čistě o obchod (a o propagaci svojí geniální dcery): také mi řekl, že do vydání knížky investoval svoje peníze. Rovněž mi sdělil, že ona úvodní pasáž o komunismu, jejíž část jsem citoval v předešlém příspěvku, byla do knihy vřazena na podnět nakladatele. (Je to tedy skutečně proti konvencím amerického establišmentu, když ten se na tom sám podílí?) Když jsem po přečtení knihy panu Furmanovi některé svoje kritické výhrady osobně sdělil, reagoval na to a) otázkou, co dělal za komunismu můj otec; b) tvrzením, že všechno v knize je pravda; c) že jeho dcera byla nedostižnou učitelkou AJ a že se jí podařilo jazykově vyjádřit duši dítěte; d) že se o ní jako o spisovatelce učí na americkém západním pobřeží; e) jak si můžu dovolit kritizovat něco tak skvělého, jako je kniha jeho dcery, a že je mu "mně líto". S tím jsme se rozešli.

Paní Deryovou osobně neznám: četl jsem její knížku, některé její básně v češtině (ty mimochodem nejsou špatné), slyšel jsem záznam jejího rozhovoru v australském rozhlase, četl jsem její dopis ministru školství (v souvislosti se zmíněným úsilím jejího otce prosadit knížku do škol): "Jako vzdělaná mladá Češka, s mnoholetou zkušeností ze života v anglosaském prostředí (3 roky v USA a UK a 6 let v Austrálii) a poměrně bohatou pedagogickou praxí v jazykových školách, bych ráda využila příležitosti zhodnotit své dojmy ze současného způsobu výuky anglického jazyka v českém školství..."

Nic proti zdravému sebevědomí, ale upřímně si nedokážu představit, že bych se někam hlásil jako "vzdělaný mladý Čech". Jednak si myslím, že mládí není zásluha, ale fyzický, příp. mentální stav, a potom "být vzdělaný" může znamenat u různých lidí různé věci. Spíš se mi zdá, že lidé vzdělaní a moudří, které znám, se svým vzděláním příliš nechlubí (alespoň ne takto okatě), protože řečeno se Sokratem "ví, že nic neví".

Pan Volný vytýká panu Krčkovi demagogii a agresivitu v jeho textu. Je ale otázka, zda to není Humovo post hoc, ergo propter hoc. Domnívám se, že některé "drobné detaily" v knížce Deryové totiž mohou vyvolávat u některých čtenářů obdobný dojem.

Zaujaly mě např. tzv. hodinové scény (využívám zde překlad pana Krčka z němčiny, neb knížku v angličtině již nemám k dispozici):

K těmto pasážím bych doplnil alternativní výklad pana Krčka z mailů, které mi k tématu zaslal -- sice ani on není pamětníkem osvobození Československa od nacismu (ročník 1945), přesto je však těmto událostem věkově blíže a navíc zná situaci v Ostravě, kde pobýval do r. 1979, kdy emigroval do Německa:

Je zajímavé, že knížka se shodou okolností prodává v Americe a v Německu. Nevím o tom, že by se prodávala v Rusku. Pokud by se tak stalo, dostala by se myslím poprvé do pozice, kdy by byla proti gustu nějakého establišmentu -- a sice establišmentu ruského.

Závěrem bych si dovolil odcitovat závěrečnou pasáž z (nedokončeného) románu Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna (1939) pro svoji nadčasovost: "Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co je v umění laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí....Díky bohu, konečně mohu mluvit jenom o umění; ale musel jsme mluvit o Bohu i ďáblu, neboť nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo. Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském. Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou; jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn; neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba. Záleží jen na tobě; čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba. A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené..."