Neměl jsem v úmyslu odpovídat veřejně na kritiku Jiřího Beránka. Nemusím mít poslední slovo a nevadí mi rozdílné názory a hodnocení. Nicméně následná stať Tomáše Krčka je příliš demagogická a agresivní na to, abych mohl mávnout rukou a sebe (a Dominiku Dery) nebránit.

Než přikročím k samotné argumentaci, chtěl bych lehce komentovat jistou hrubost, která se v některých článcích na BL začala vyskytovat a používá ji i TK. Pěkným příkladem této hrubosti je nedávný text Matěje Šustera o bankovních poplatcích, který za svůj argumentačně zcela prázdný článek doplnil zbytečné a irelevantní přirovnání Jana Čulíka k ubrečenému chlapečkovi. Proč? Podobně iracionální hrubosti se z důvodů, které si mohu jen domýšlet, dopouští i Tomáš Krček. Ženy mají dnes zákonnou možnost své příjmení nepřechylovat koncovkou ová a psát něčí jméno úmyslně špatně je zbytečně urážlivé. Už jsem se o sobě jednou dočetl na BL, že jsem fachidiot, protože jsem si dovolil nesouhlasit s hodnocením stavu vzdělanosti, na kterém se usnesla vědecká a intelektuální elita národa. Budiž.

Teď ovšem Tomáš Krčková v podstatě píše, že kdo nesdílí jeho literární vkus, je chabého intelektu. Škoda jen, že vzdělanost či intelekt nejsou hod gumovým granátem do dálky (používám prosím své osobní vzpomínky na normalizační Hitlerjugend ), aby se daly měřit. Všiml jsem si na českém internetu, že řada publikačně aktivních lidí ve svém profilu často ráda zdůrazňuje, že je politicky nekorektní či že nemá politickou korektnost v oblibě.

TK je jedním z nich a také v závěru kritiky označuje dotyčnou knihu Dominiky Dery za údajně "politicky korektní", což v jeho slovníku zřejmě znamená zcela úpadkovou.

Rád bych vysvětlil, že neexistuje žádná jasná definice politické korektnosti a historie termínu sama o sobě není jednoznačná (někdo jej dokonce považuje za pocházející od radikální západní marxistické levice). V moderním americkém smyslu, kterému se TK předpokládám chce vysmívat nejvíce, se mělo za to, že politicky korektní je taková volba jazykových prostředků, která minimalizuje urážlivost ve vztahu k rase, kultuře, věku, či zdravotnímu stavu. Je pravda, že americká levice měla jednu dobu tendenci začít politickou korektnost vymáhat právně, a tím tedy zavést formu cenzury.

Jenomže mezitím byla americká liberální levice na hlavu poražena neokonzervativní revolucí a nastoupila klika republikánských politiků, pro které není problém veřejně říkat, že rasová segregace měla být zachována (například bývalý vůdce republikánské senátní většiny Trent Lott je autorem přesně tohoto výroku).

Termín politická korektnost je nyní používán výsměšně zejména k denunciaci akademických levicových liberálů. To jen aby TK věděl, že je to on a nikoliv já či Dery, kdo ve skutečnosti souzní s pravicovou Amerikou (lze dostávat za kritiku politické korektnosti třicet stříbrných i v Eurech?). Můj dojem ze čtení českého internetu je ten, že autoři, kteří sami sebe specificky označují za politicky nekorektní, chtějí ve skutečnosti říci, že si rádi dodávají mužné sebevědomí napadáním jiných. (Na což ovšem mají pochopitelně právo - internet je, díky bohu, otevřené médium.) V každém případě však platí, že debatovaná kniha nemá s problémy politické korektnosti či nekorektnosti nic společného a její klasifikace za politicky korektní je slušně řečeno zcela mimo. A v obecné rovinně platí, že je dobré znát termíny, které používáme.

Stejně tak je zbytečně urážlivá poznámka o tom, že je zapotřebí vystihnout vkus Jana Čulíka, aby šlo publikovat v BL. Že BL tisknou i texty kritické k Česku zřejmě některým lidem vadí, ale mají to už v záhlaví. A nejlepším dokladem české situace je už sama o sobě skutečnost, že periodikum výjimečné tím, že v něm v češtině mohou diskutovat lidé pravicového i levicového zaměření, je organizováno pedagogem skotské univerzity...

Je jistě frapantním omylem splésti si Ženevu a Helsinky (respektive tam podepsané mezinárodní dokumenty), čehož se Dery dopustila. Vzpomínám ale, jak si hlavní komentátor MF Dnes spletl Dvořáka se Smetanou. V The Economist před několika týdny spletli hlavní město Pakistánu a také si pamatuji, jak jsem v jednom textu zaměnil křestní jméno slavného matematika von Neumanna (kdo si má totiž pamatovat všechny maďarské antikomunisty?).

O čem podobné trapasy vypovídají? Možná o tom, že bychom měli být trošku více "bohabojní", ale dávat jim zásadní význam... Je také pravda, že některé historky v knize jsou trošku divoké a působí nerealisticky. Sám jsem ve své recenzi vznesl dotaz buď na autorku, nebo na jejího otce stran líčení o nalezení Kriegelovy urny a stran podnikání za socialismu. Oba kritici kupodivu tyto sporné body ignorovali, a místo toho se zaměřili na naprosto podružné nesrovnalosti. Například JB pochybuje o tom, že děvčátka vnímají sexualitu starších sester a TK o existenci raketového benzínu. K prvnímu se nemohu fundovaně vyjádřit, neboť jsem holčičkou nikdy nebyl. Stran raketového benzínu je to složitější, neboť speciálně vyvinutý raketový benzín pochopitelně existuje, jenom se o tom TK neučil ve škole.

Téma je to sice vzhledem ke knize zcela nepodstatné, ale arogance, se kterou jsme byli kritikem odkázáni právě na učivo základní školy mě nutí odpovědět. Rakety V-2 létaly na biolíh, respektive směs bioalkoholů (ano, a tolik let před Bursíkem). Důvodem volby ethanolu jako redukční složky paliva je velké výparné teplo alkoholu, takže motor byl zároveň chlazen a neroztavil se ani při jednoduché konstrukci. Zda se výroba děla i v Ostravě, nevím (zde se Dery mohla opět dopustit chyby).

V každém případě ale platí, že Němci měli velice kvalitní letecký benzín (což se někdy historicky špatně uvádí v důsledku odlišnosti stupnic oktanového čísla) a je klidně možné, že v ostravské rafinérii existovala obava z jeho výbuchu po zasažení bombou. Ničivost výbuchu pochopitelně záleží na množství a v historii chemického průmyslu některé výbuchy zničily velké části měst. (Výbuchy mimochodem nejsou v chemii a chemickém průmyslu "normální".)

Předpokládám ale, že Němci ke konci války palivo zcela určitě nikde neskladovali ve velkém množství. Přesto však mohla v Ostravě mezi lidmi v tomto směru existovat panika a těžko to tedy vyčítat autorce jako nepřesnost. A raketový benzín? Po válce se alkoholy jednu dobu nahrazovaly vysoce rafinovaným kerosinem, raketovým benzínem (oxidační složka paliva zůstala stejná - kyslík). Podobným (ale ne stejným) jako byl letecký benzín a opravdu se teď nechci rozepisovat o jeho chemických vlastnostech ani o dalších modernějších chemických typech raketových paliv, které se používají například dnes. Američané svému raketovému benzínu říkali RP-1 (Sověti mají pochopitelně svůj). Omlouvám se za irelevantní a dosti triviální popis, ale opravdu se chci vyhnout dalšímu hnidopišství a zbytečným urážkám. Autorka se tedy spletla o několik let ve vývoji tekutých raketových paliv a o místo v petrochemickém průmyslu ať se raději neuchází.

Zda má paní Dery krásné nohy, opravdu netuším (to je kritikova dedukce a nemusí to být vůbec pravda), ale za to vím, že takzvaní pamětníci jsou ve stáří většinou právě ti nejméně objektivní. Je jistě pravda, že zkušenost je důležitá a jejich vyprávění často poutavé, ale na druhé straně staří lidé mají v drtivé většině případů svojí jednu pravdu a té se budou vždy držet, neboť potvrzuje správnost průběhu jejich života. To vím z vlastní zkušenosti.

Měl jsem jednoho dědečka zarytého komunistu a válečného vězně a druhého zarytého antikomunistu, který byl ve vězení pro změnu v padesátých letech. A upřímně (i když o mrtvých předcích jen dobré) jejich nesympatický politický fanatismus se nijak nelišil. Takže se domnívám, že mladí lidé mohou o socialismu (a o minulosti obecně) klidně psát kriticky (i když starší ročníky budou prskat - nakonec tento spor už v BL proběhl několikrát a bojovníkem je v této oblasti kolega chemik Boris Cvek).

Já osobně mám jedinou zásadu a to sice že nikdy nikoho osobně nesoudím jako zbabělce či statečného, protože jsem v jeho konkrétní situaci nebyl a odvahu na jeho místě prokazovat nemusel (na druhé straně, snad lze odsuzovat například takového Eichmanna i když málokdo z dnes žijících zažil válku jako dospělý člověk?). Ale s kritikou systému jako celku nemám žádný problém, žádné zábrany. Přesto mě celkem překvapuje, že zrovna mě někdo osočuje z antikomunismu vzhledem k tomu, jak se píše v novinách hlavního proudu. Možná, že tak jako někteří vidí za sebevíce oprávněnou kritikou USA ošklivý antiamerikanismus, vidí oba kritici za každým rohem pro ně hrozivého čerta antikomunismu (který okázale táhne vozík s rolemi toaletního papíru západní výroby).

Goethe řekl něco vtom smyslu, že dva lidé nikdy nevidí svět stejně. To je asi příklad mě a Jiřího Beránka. Mě totiž naopak přijde, že Dery morálku své rodiny relativizuje. Svojí tetu a sestru označuje právě kvůli socialistickému kšeftování výrazem wheeler-dealer , který má v hovorovém jazyce jednoznačně negativní význam (asi jako hustler ). Stejně tak já osobně ocenil paradox, který autorka nabídla při hodnocení odlišného výsledného postavení svých rodičů (a který JB bohužel nepochopil).

Její otec sice nemohl vykonávat svojí profesi, ale zase nalezl způsob jak se s režimem úspěšně vyrovnat a to často i ke svému prospěchu (Dery opravdu nezakrývá, že její otec uměl čas od času přijít k penězům- ve své profesi však pracovat nemohl a to je to, o co tu jde). Naopak její matka vykonávala profesi teoretického ekonoma i nadále (byť bez možnosti skutečné seberealizace), ale v socialistickém kšeftování chodit neuměla (byť, jak JB správně píše, pracovala v prorežimním institutu). Představte si teď, že neporovnáváte manželský pár, ale osudy dvou různých lidí. Který z přístupů je "morální" ? Mě se tato relativizace, na rozdíl od JB, docela líbí, ale jak je vidět, naše vnímání světa je tedy odlišné.

JB se možná nechal zmást také používáním anglického výrazu dissident . V češtině je totiž slovo disident vyhrazeno pouze úzké skupině lidí, zejména z okruhu Charty 77. Asi nikdo by dnes česky neoznačil za disidenty například ilegální výbor KSČ za německé okupace (???). V angličtině je to ale jinak a doporučuji výkladový slovník. Tam zjistíte, že Furmanovi byli v podstatě disidenti v jazyce anglickém, zatímco v jazyce českém to jsou "ti zatracení osmašedesátníci".

Fakt, že distribuce nemovitého (i jiného) majetku neodpovídala za normalizace pouze politickému postavení, je rovněž znám a překvapovat může jen někoho, kdo o tom nic neví. Na druhé straně je také pravda, že bezpochyby existovali poctiví a chudí komunisté (logické paraelní vyústění mého předchozího tvrzení) a porevoluční slogany o tom, jak si komunisté nakradli, byly k těmto lidem jistě velmi nespravedlivé. Ovšem líčení o tom, jak Furmanovi vybojovali vilu, není dle mé zkušenosti nepravděpodobné. Na jejich chování já osobně neshledávám nic špatného. Myslím, že by určitě raději bydleli někde jinde a nebyli režimem pronásledováni. Doporučil bych tlumit závist.

Nepovažuji spory o výše uvedené za nijak důležité. Jediným opravdu podstatným předmětem sporu je z mého hlediska tvrzení, že kniha je poplatná americkému vidění východní Evropy. To je úplný omyl a pravý opak je pravda. Kdyby nebylo tohoto nesmyslu, tak bych asi ani kritikům neodpovídal, protože uznávám právo na názor a odlišný vkus. A rigidní definice kýče neexistuje a tak může každý nálepkovat kýčem co chce (třeba Šalda Šrámka, před i po revoluční kritika Kunderu atd.).

Je třeba chápat, že ekonomický krach socialismu ve východní Evropě zcela zdiskreditoval jakékoliv americké sympatizanty. Fronta před prvním moskevským McDonald's (ano, fronty skutečně byly asi nejlepším vizuálním znakem socialistické východní Evropy) se stala symbolem triumfu západního systému stejně jako zoufalí "socialističtí lidé". Ke všemu ochotné ruské děvy a ruské nevěsty se daly dovážet zhruba stejně jako kvalitní ruští vědci (a jsou jich dodnes plné americké národní laboratoře). A levicoví sympatizanti přitom v Americe byli a psali o socialismu pochvalně několik desetiletí. Takže po roce 1990 vypadali jako úplní idioti, protože sami Východoevropané socialismus otevřeně a s radostí zavrhli. Těch vtipů na východní Evropu a její (tehdy) slabé měny a zoufalé služby...

Schopní imigranti, kteří doma nemohli nic a v Americe se najednou jejich kariéry rozletěly...Co víc potřebovali Američané k tomu, aby v nich převládlo přesvědčení, že jejich systém je nadřazen ostatním a měl by být exportován (i za cenu nějakého toho násilí...)? Tak, jako německá tragédie začala přesvědčením o nadřazenosti rasy, americká přesvědčením o nadřazenosti společensko-ekonomického uspořádání (F. Fukuyama vepsal tehdejší atmosféru do své slavné stati o konci historie -- která však dnes nedává moc smysl). Jsem proto pevně přesvědčen, že bez zesměšnění socialismu by tragická neokonzervativní revoluce nepřišla.

Sám jsem byl z počátku pokládán v Americe za fanouška "starého režimu" a dlouho jsem nechápal proč. Měl jsem totiž za to, že když se mě na socialismus někdo ptá, tak musím začít vykládat celou složitost jeho vztahů. Takže jsem například na dotaz o "kulturní revoluci" začal vysvětlovat, že nic takového v socialistickém Československu neexistovalo a že k žádným "čínským" hrůzám u nás nedocházelo. Jenže se ukázalo, že Američané mi to prostě nevěřili. Vzdělaní liberálové, kteří se zastávali práv nebílých menšin, nebyli ochotni pochopit, že jsem měl za socialismu normální život a patrně mě podezírali, že pokud jsem netrpěl, tak musím být Brežněvův zapomenutý prasynovec nebo tak něco. Nevím, zda znáte německý dokument o socialistických muzikálech (The East Side Story , 1997). Tam jistá východoněmecká hvězda vzpomíná, jak překvapení byli na Západě, když při nějakém jejich vystoupení viděli "pohlednou holku z východní Evropy, která neřídila tank". Dotyčná zpěvačka také vzpomíná na titulek západních novin; něco jako They are having fun behind the Curtain (Za Oponou se dobře baví ). Bohužel, víra v to, že lidé v takzvaně nedemokratických režimech jsou apriori nešťastní a zoufalí takovou měrou, že na jejich životech při takzvaném osvobozování nezáleží, se stala v USA velmi silnou.

Někdy po invazi do Iráku vyšel v univerzitních novinách University of Washington (vedle University of California asi nejliberálněji -- v americkém významu -- (tedy nejlevicověji, pozn. red.) orientované univerzity mezi takzvanými public ivies ) dopis studenta, ve kterém invazi schvaloval z humanitárních důvodů a na adresu iráckých obětí napsal, že by tito lidé umřeli stejně kvůli režimu, takže nevadí, když americká armáda občas někoho nevinného zabije.

Na rozdíl od toho amerického studenta mi bylo jasné, že když Američané zabijí v Iráku půl milionu civilistů, tak tam těžko přinesou štěstí a těžko tam budou vítáni. A proto jsem ocenil vzpomínky na ČSSR od Dominiky Dery, protože líčila náš tehdejší život jako šťastný; ukazovala, že štěstí je na politice nezávislé. I v tom "hrozném komunismu". A bylo by důležité, kdyby to Američané -- zejména ti mladí -- pochopili. Třeba právě z knihy Dominiky Dery.

Její kniha naopak nelíčí žádné totalitní hrůzy, žádné pronásledování, žádné výslechy (StB je v její knize skupina neškodných strýců). Nevím tedy, co přesně tam představuje "tvrdou propagandu" (myšleno antikomunistickou), o které kritici (TK) mluví. Naopak, jiní namítají, že autorka lakuje socialismus na růžovo, protože při líčení rodinného štěstí jaksi nezmiňuje mnoho normalizačních tragédií. Například jak tajná policie umučila největšího filosofa země. Spánkovou deprivací a jinými progresivními metodami, které dnes nacházejí uplatnění i v těch amerických koncentrácích, které zmiňuje TK (zcela ve stylu "a u vás zase lynčují černochy"; nemluvě o tom, že účast Německa i České republiky na celém projektu globální sítě amerických koncentračních táborů je snad evidentní).

Opravdu mě pobavila námitka, že Dery je neobjektivní ke svým prarodičům. O svém dědečkovi píše, že byl jako lékař zcela oddán svým pacientům a byl velmi pracovitým člověkem. Ale komunista byl taky. Který z těchto faktů měla Dery zakrýt? Já osobně na této kombinaci nevidím nic rozporuplného a psal jsem o tom ve svém článku o geniálním F. Šormovi. Její babička ovšem zřejmě představovala onen druh lidí, kteří káží opak toho, co sami dělají. Elitní propagátoři marxismu toužící po buržoazním životě byli prostě stejné zrůdy -- systémové deviace -- jako dnešní modrokněžníci a civilkáři, kteří baží po válce na Kavkaze (kde by mnozí neušli ani dvacet kilometrů). I kdybych musel, tak opravdu nevím, jakou formou by je šlo tento druh lidí obhajovat (ať jsou pravičáky nebo levičáky). Snad mi experti na marxismus-leninismus poradí, zda existuje v tomto učení nějaká forma obhajoby pokrytectví.

Uznávám, že někomu může kniha o rodinném štěstí automaticky asociovat kýč. Také jsem ve své recenzi napsal, že je recenzí čtenářskou a že ta odborná může mít jiné cennější závěry. Na druhé straně nejde o žádné prodávání se za třicet stříbrných. To mohou tvrdit pouze lidé, kteří americkou situaci vůbec nechápou. Kniha navíc, dle mého názoru, nebyla komerčně úspěšná (ani v Americe nezaručují dobré recenze prodejnost). Takže peníze paní Dery skutečně závidět nikdo nemusí. Pokud vím, tak momentálně pracuje jako novinářka a je jen na ní, aby napsala něco nového a prosadila se. Některé chyby, které kritici zmiňují, jsou jí vytýkány oprávněné a musí na sobě pochopitelně pracovat, tak jako každý člověk.

Závěrem jen osobní poznámka k urážkám ze strany TK o tom, jací jsme já a Dominika Dery zaprodanci. Já do Ameriky odešel, protože jsem nechtěl vytírat v Česku podlahy, když jsem věděl, že mám na to, abych dělal dobrou vědu. Samozřejmě, někdo může argumentovat, že existuje morální povinnost neemigrovat. Nemůže to ale tvrdit někdo, kdo sám emigroval. A loajalita k nové zemi by měla být samozřejmostí. Ať je to SRN nebo USA (mimochodem, neurobiolog Eric Kandel, který opravdu miloval rodnou Vídeň, ve svých pamětech, In search of memory: The Emergence of a New Science of Mind, hezky vysvětluje na vlastním příkladě, proč tolik evropských emigrantů přijalo na dlouhou dobu slepou loajalitu k USA -- protože mu doma v rodném Rakousku nabídli skvělou alternativu v podobě umírání v koncentračním táboře...To je panečku třicet stříbrných!).

Samozřejmě, může se stát, že se nová země změní a začne být těžké být k ní loajální. O tom mimochodem něco vím. I z tohoto důvodu jsem se právě v těchto dnech vrátil z Jesuslandu zpět do rodného Kocourkova, a to přesto, že tu zatím nemám žádnou práci. Očekával jsem, že mé spory v Česku budou spíše s nadšenými Yankeephiles, kteří nebudou chtít věřit mému vyprávění o tom, jak Bush and Cheney zničili Ameriku (možná nevratně). Místo toho je má první debata v Česku přesně opačná... s antiamerikanisty. Pozoruhodné. Můj šéf, sám imigrant z jiné britské kolonie a člověk velmi zklamaný vývojem Ameriky v posledních letech, se mě opravdu intenzivně snažil přesvědčit, abych v jeho laboratoři zůstal. Při našem posledním dialogu mi svým superkorektním přízvukem absolventa Cambridge řekl mimo jiné větu: Most things in life are strange (Většina věcí v životě je divných) . Přesně tak. A v Česku, jak mě poučili JB a TK, to platí dvojnásobně.