Podle Chramčichina rychlé gruzínské tažení v zásadě potvrdilo prognózy prezentované na stránkách NVO před 8. srpnem. Gruzínská armáda nebyla západní armádou vybavenou vyspělými technologiemi, její materiál byl převážně sovětského původu, byťsi modernizovaný. Přesto Gruzínci měli vrch v komunikačních prostředcích, průzkumu, navigaci, zařízeních pro noční vidění a dalších oblastech. Uvedených prostředků měl protivník k dispozici jen malé množství a jejich účelem je koneckonců zabezpečit efektivnější použití zbraní -- samy zbraněmi nejsou.

Starou sovětskou a východoevropskou techniku však prakticky nelze sloučit se soudobou západní koncepcí boje, kterou měla gruzínská armáda uplatňovat. Proto převaha v informačních a komunikačních technologiích nemohla mít větší význam. "Nové víno vlili do starých měchů," konstatuje lakonicky Chramčichin.

Gruzínská armáda jako celek prý navíc nebyla ani na úrovni sovětské armády konce 80. let. Chramčichin předem psal o tom, že Gruzíni mají jedinou šanci na vítězství -- "bleskovou válku". Blitzkrieg se jim však nezdařil, protože se nechali zatáhnout do pouličních bojů ve zničeném Cchinvali. To umožnilo ruské straně, aby Rokským tunelem, který se Gruzii nepodařilo zablokovat, přisunula do Jižní Osetie vlastní bojové uskupení. Poté už byla Saakašviliho armáda bez šance, protože proti přesile letectva, tanků a dělostřelectva jednoduše zvítězit nemohla.

Válka potvrdila předpoklad formulovaný během předchozích diskusí v NVO, že Jihoosetinci se sami dlouho neudrží. Stejně se potvrdil i předpoklad, že NATO nezasáhne, ale Moskva se díky Saakašviliho manévrování dostane do politické pasti. Po gruzínském útoku na Jižní Osetii se musela buď dopustit zrady na obyvatelstvu s ruskými pasy, nebo agrese proti Gruzii. Kreml si pochopitelně vybral druhou možnost, což ale způsobilo zhoršení vztahů se Západem. Poté, co prohrál v pořadí již druhou válku obnovení teritoriální celistvosti země, se Saakašvilimu podařilo předvést se světu coby oběť ruského imperialismu.

Příliš vysoké ruské ztráty

Ruské armádě velmi chybějí adekvátní komunikační a průzkumné prostředky, přístroje pro noční vidění, bezpilotní průzkumné prostředky a řada dalších věcí. Velení ruské armády to však, zdá se, nijak zvlášť netrápí, a ačkoliv vojenský rozpočet roste, zmíněné nedostatky se neřeší. Po válce je to ještě zřejmější než dříve, ani nyní to však neznamená, že v dohledné budoucnosti dojde k nápravě.

Ukázalo se navíc, že ruská armáda nemá pěchotu (mechanizovanou pěchotu) použitelnou v soudobém boji. Tedy: Pěchoty má samozřejmě spoustu, ta však není k ničemu a všude, kde je pěchoty třeba, selhala. "Proto od prvního dne války začínáme k zatloukání hřebíků používat mikroskopy, to znamená používat místo pěchoty výsadkové a zvláštní jednotky," píše Chramčichin. Poukazuje na urychlené nasazení částí 76. a 98. výsadkové divize a 31. útočné výsadkové brigády.

Zatímco elitní jednotky ruské pěchoty se osvědčily, takřka selhalo letectvo. Ztráta čtyř letadel v boji proti zemi bez stíhaček a solidnějšího pozemního systému protivzdušné obrany je neomluvitelná. Jedním ze zničených letounů byl dokonce bombardér středního doletu Tu-22M3, který byl kdysi zkonstruován k tomu, aby pronikal robustní protivzdušnou obranou NATO. Tři bitevní Suchoje i bombardovací Tupolev byly zničeny zastaralými protivzdušnými prostředky ze sovětských dob -- a to je skutečná katastrofa. Letectvu chybějí průzkumné prostředky a prostředky rádioelektronického boje (REB), chybí vysoce přesná letecká munice. Ve všech oblastech se zaostávání za Západem rychle prohlubuje, nehledě na varování ruských expertů.

Stejně tak katastrofální je i fakt, že až do posledního dne bojů se Gruzínům s jejich malinkatým letectvem dařilo provádět sporadické, byť neefektivní nálety. Selhali tedy stíhači, selhala teritoriální protivzdušná obrana i vojsková PVO. Zdá se, že jediné, co ruští stíhači dokážou, je sestřelit pomalu letící bezpilotní letoun.

Podle oficiálních údajů činily ruské ztráty 74 mrtvých a 19 nezvěstných. To je však podle Chramčichina rozhodně příliš mnoho, nehledě na fakt, že skutečná čísla mohou být ještě výrazně vyšší a zatím zcela chybějí údaje o zničené obrněné technice. (Západní analytici vesměs předpokládají, že modernizované tanky T-72na gruzínské straně se plně vyrovnají novým ruským T-90. Ty jsou, nehledě na existenci velmi zajímavých prototypů ZDE a ZDE, jen dalším pokračováním dnes již zcela neperspektivní koncepce zahájené prvním sovětským tankem 2. generace T-64, která pochází z počátku 60. let. Četné, vesměs neodstranitelnénedostatky jsou přitom známy přinejmenším od izraelské invaze do Libanonu v roce 1982 -- KD.)

Gruzínská katastrofa a ruský spánek na vavřínech?

Gruzínské ztráty byly samozřejmě mnohem větší než ruské. Vzhledem k rozměrům gruzínské armády dokonce jde o naprostou katastrofu. Doopravdy se bojovalo pouze v Jižní Osetii, kde v několika dnech došlo ke zničení všech bojeschopných jednotek protivníka budovaných od roku 2003. Na území Gruzie samotné už zbyly pouze druhosledové jednotky, které prakticky nekladly odpor. Rusové se v Gruzii bez problémů zmocnili skladů, v nichž zabrali vše včetně obrněné techniky, v Poti potopili opuštěné zbytky gruzínského námořnictva. Po zničení větší části vojenské infrastruktury gruzínská armáda prakticky přestala existovat. Obsadit Tbilisi technicky nebyl problém, upustilo se od toho z politických důvodů.

Na druhé straně však, upozorňuje Chramčichin, nejradikálnější armádní reformy lze provádět právě po naprostých katastrofách. Saakašvili přišel o velkou část bojové techniky sovětského a východoevropského původu, takže může začít s její náhradou západními typy slučitelnými se soudobou koncepcí války. Pravda, vyžádá si to dlouhý čas a Gruzie navíc na moderní zbraně nebude mít peníze, takže je plně odkázána na západní pomoc, jejíž možný rozsah netřeba přeceňovat. Stejně tak není možno automaticky očekávat, že přezbrojení přinese i překonání psychického traumatu z porážky.

Ale jestliže porážka může armádě -- alespoň teoreticky -- prospět, velmi často ji naopak poškodí "malá vítězná válka", protože "armáda usne na vavřínech, které ve skutečnosti neexistují". Přesně to nebezpečí podle Chramčichina leží před armádou Ruské federace.

Všechny nedostatky, které ve válce s Gruzií vyšly najevo, byly známy předem, ale pro jejich odstranění se neudělalo takřka nic. Se skřípěním zubů je teď přiznala část armádního velení, zabýval se jimi prezident, ale ani to ještě neznamená, že se věci zlepší. Možná proto, že žádná občanská kontrola nad armádou neexistovala a dál neexistuje. Média to všechno za měsíc zapomenou. A politické vedení jakož i veřejnost jsou se vším spokojeni už teď.

Jak známo, vítězové nebývají souzeni. Válka byla vyhrána a všech jejích základních cílů bylo dosaženo. Co na tom, že v takové válce by ztráty měly být mnohem menší, že porážka protivníka měla být mnohem rychlejší a efektivnější?

Vítězství nad Gruzií je pro ruskou armádu ideální variantou pro práci na odstraňování chyb. Jenže, upozorňuje Chramčichin, "podobná práce se neslučuje s naší národní tradicí... Abychom začali chyby odstraňovat, musíme se nejdřív pořádně vykoupat ve vlastní krvi," konstatuje v závěru.

Celý článek Уроки ратных успехов и неудач ZDE

Poznámka ŠOK:

Ředitelem Institutu politických a vojenských analýz, založeného jako informační a analytické oddělení politického uskupení Náš dům - Rusko , je Alexander Alexandrovič Šaravin (Александр Александрович Шаравин), ekonomický liberál a ruský patriot, vojenský a politický analytik, kartografický expert. Narozen 4. 4. 1952 v Novosibirsku, plukovník generálního štábu v. v., doktor technických věd, kandidát vojenských věd, profesor, člen Akademie obraných věd GŠ RF.

1982 - absolvoval Vojenskou akademii.

• «Балканы сегодня и завтра: военно-политические аспекты миротворчества» (2001)
• «Оборонные тезисы. Институт политического и военного анализа» (2003)
• «Ирак как зеркало российской военной реформы» (2003)

Alexandr Anatol'evič Chramčichin (Александр Анатольевич Храмчихин)