Že nynější události na Kavkaze signalizují obrat v mezinárodní politice, o tom už není pochyb. Srovnání se srpnem 1914 jsou samozřejmě absurdní a i spekulace o nové studené válce jsou přehnané. Navzdory všem manévrům v Černém moři i hrozbám, podpořeným jadernou mocí, konflikt mezi Ruskem a USA není vůbec srovnatelný s událostmi, které vedly k první světové válce. Ani nemá současné napěti ideologickou a globální dimenzi, která určovala čtyřicet let trvající konfrontaci mezi Západem a Sovětským svazem.

Je ale jasné, že skončila doba americké unipolární nadvlády - nový světový pořádek, o němž hovořil prezident Bush senior v posledních dnech existence Sovětského svazu r. 1991 už neexistuje. Dny, kdy jediná mocnost byla schopna rozkročit se nad světem jako kolos, vynucovat svou vůli na každém kontinentu, jíž se dokázala protivit jen lidová hnutí za národní nezávislost a izolované "zločinecké státy", tato éra nyní skončila.

Spojené státy měly po dobu dvaceti let nad světem bezprecedentní globální moc, z níž se nikomu nemusely zodpovídat. Připsaly sobě a svým spojencům právo vojensky napadat a okupovat jiné země, nevzrušovalo je mezinárodní právo ani instituce a vtahovaly stále další a další státy na oběžnou dráhu své žravé vojenské aliance.

Nyní, s podporou svých petrodolarů, Rusko zastavilo tuto nezastavitelnou expanzi a prokázalo, že americké rozkazování neplatí na každém dvoře. A i když jde o regionální, nikoliv o globální výzvu, nové poučení, že americká moc není neomezená, už přijal celý svět, od střední Asie až po Latinskou Ameriku.

Milibandovy pokusy na Ukrajině popřít zjevné paralely s uznáním nezávislosti Kosova, kterou si vynutily Spojené státy, zněly nepřesvědčivě, stejně jako jako kritika invazí a dvojího metru. Jak Západ, tak Rusko zneužívají obvinění jiných z "genocidy", avšak případ Ruska ohledně Jižní Osetie, kde se jeho vlastní mezinárodně uznávané mírové sbory staly terčem přímého vojenského útoku od gruzínské armády, je přesvědčivější než případ NATO v Kosovu r. 1999, kde k většině etnického očišťování docházelo až po zahájení západních útoků.

Západní politikové hodně v minulých dnech hovoří o tom, že se Rusko izoluje od mezinárodní komunity. Avšak pokud tím nemíní jen Evropu a severní Ameriku, je tomu úplně jinak. Zatímco americká a britská média se vrátila ohledně Gruzie k praktikám studené války, ostatní svět to vidí jinak. Jak napsal nedávno v deníku Financial Times Kishore Mahbubani, bývalý velvyslanec Singapuru u OSN, "většinu světa západní moralizování o Gruzii pobavilo". "Zatímco západní názor zní, že by svět měl podpořit slabou Gruzii proti Rusko, většina světa podporuje Rusko proti arogantnímu Západu. Propast mezi západním postojem a ostatním světem by nemohla být větší."

Proč tomu tak je, není zas tak těžké pochopit. Nejde jen o to, že Spojené státy a jejich pomahači pošlapali mezinárodní právo a proti vůli OSN přinesli smrt a zkázu na Blízký východ, do Afghánistánu a do Pákistánu. Začátkem devadesátých let Pentagon varoval, že Amerika bude muset zajistit, aby proti ní nevznikl žádný globální soupeř. Proto, podle Pentagonu, budou muset Spojené státy plně zastávat zájmy západních demokracií, aby se žádné z nich proti USA nepostavily. Rusko bylo při této argumentaci zapomenuto, v mlze imperiální arogance, která způsobila, že se Spojené státy mezinárodně na několika bojištích vyčerpaly a nejsou schopny zabránit návratu multipolárního světa.

Samozřejmě, tato multipolarita není globální. Rusko je regionální mocnost a bezprostředně nevzniká globální soupeř Spojeným státům, které zůstanou nejmocnějším státem na světě ještě po mnoho let. Avšak i nejsolipsističtější západní mysl musí přece přiznat, že je potřebné, aby v mezinárodních vztazích existovala rovnováha a jiné mocnosti, které dokáží omezit schopnost jediné mocnosti vnucovat svou vůli beztrestně celému světu.

Deník Times tento týden kritizoval vznikající soupeře, kteří se staví proti Spojeným státům proto, že jsou to autokratické státy jako Čína a Rusko. Ve skutečnosti Západu na demokracii nezáleží. Když se za Borise Jelcina stalo Rusko oběžnicí na americké oběžné dráze, Jelcinovo bombardování ruského parlamentu a ostudně zfalšované volby Západ přijal s tím největším pochopením.

Západu nevadí, že Rusko a Čína nejsou demokratické - kromě toho, ruské veřejné mínění drtivou měrou podporuje vojenský zásah jeho vlády v Gruzii - Západu vadí to, že se Rusko Spojeným státům postavilo strategicky a že Čína i Rusko jsou nyní Západu schopny konkurovat ekonomicky. Pro ostatní z nás, nová asertivita Ruska a dalších vznikajících mocností přináší vítané omezení neomezené moci jediné globální imperiální supervelmoci. Vítané je i to, že by to mělo vést k obnovení systému mezinárodních vztahů, založených na mezinárodně uznávaných pravidlech. I každý budoucí americký prezident to přivítá.

Kompletní článek v angličtině ZDE