Zaprvé, ruské vedení stejně jako drtivá většina ruské společnosti je otevřeně šokováno rozsahem a jednomyslností podpory, kterou dostal na západě Michail Saakašvili. Moskva upřímně nechápe, jak se mohla Evropa a USA postavit tak přátelsky na stranu člověka, který je vinen válečnými zločiny a popřel vše, co neustále prohlašuje „civilizovaný svět“.

Zdá se, že konflikt vnímání nebyl nikdy tak ostrý, jako nyní.

Rusko vidí v pozici Západu už nejen měření dvojím loktem, ale neskrývaný cynismus překračující rámec normální politické praxe.

Tato emociální atmosféra a pocit, že s hlavními městy Západu „nemá smysl mluvit“ nepochybně radikalizovaly pozice Moskvy.

Zadruhé Rusko pochopilo, že se nepodaří politicky upevnit to, co bylo dosaženo vojensky. Jednání Ruska se nesetkalo s pochopením ve světě (nejen západním), a v Radě bezpečnosti OSN Moskva narazila na konsolidované odmítnutí ruských pokusů začlenit do rezoluce RB „šest principů“ ve formulaci, která by byla pro Rusko nejvýhodnější.

Potvrzení územní celistvosti Gruzie se v podstatě ukázalo jako nutná podmínka přijetí dokumentu, který by mohl odstartovat „kosovský“ scénář – jde o ono známé „zahájení mezinárodní diskuse o statutu“. Přesněji vzato, když byla roku 1999 přijímána rezoluce 1244, která zastavila válku NATO proti Bělehradu, právě na naléhání Ruska do ní byla zakotvena oddanost územní celistvosti Jugoslávie, i když už tehdy málokdo pochyboval o nezvratnosti odtržení Kosova.

Souhlasit s podobným modelem se tentokrát Moskvě nechtělo, protože se zřejmě obávala, že vzápětí za tímto ústupkem Západ „zmáčkne“ Rusko ještě víc a válečné úspěchy tak ztratí smysl. Kromě toho se objevil vážný otazník nad mírotvorným statutem ruských vojáků – Saakašvilimu se podařilo udělat z Ruska jednu stranu konfliktu a přesvědčit o tom svět.

Zatřetí svou úlohu sehrál nejspíš také vnitřní faktor. Ve společenské atmosféře, která se vytvořila kolem této války, bylo obtížné jít na diplomatické ústupky a vysvětlovat je obyvatelstvu, i když zde existovala kontrolovaná televize.

Stručněji řečeno pocit, že Rusku zase jednou vezmou vítězství, které se nikoli bezdůvodně považuje za získané zcela právem z morálního i vojensko-politického hlediska, přinutil převrhnout jedním rázem šachovnici.

Vzniká dojem, že rozhodnutí o uznání bylo přijato proto, aby Rusko za sebou spálilo mosty a tím také učinilo situaci s Abcházií a Jižní Osetií nezvratnou.

To nesvědčí o sebedůvěře, ale naznačuje připravenost jít na velké riziko. Je pochopitelné, že zrušit vynesený verdikt je nyní možné pouze za podmínek úplné a bezpodmínečné kapitulace.

Byly využity všechny diplomatické možnosti a důmyslné úhybné manévry? Nebyly. Chtělo je Rusko vážně použít? Do určitého okamžiku ano, ale rychle došlo k závěru, že tato cesta je neperspektivní. Stalo se nepochybným, že Západ nechce dovolit Rusku, aby získalo vítězství a tím také prohlásit právo na vlastní sféru zájmů. Tím spíš, že USA jsou krajně dotčeny tím, že nebyly schopny ubránit svého spojence - pro supervelmoc velmi trapné selhání. Moskva prostě došla k závěru, že nemůže couvnout, byť se zachováním tváře, což se dalo dosáhnout.

Ať je tomu jakkoli, začala nová etapa. Rusko s rozhodností změnilo kurz tím, že se vzdalo pokusů o vnější legitimizaci svých kroků, ba dokonce o jednání v rámci práva. Sází se pouze na vlastní síly (nelze se spoléhat na nikoho jiného) a na to, že se sousední země vážně zamyslí nad tím, kdo je v tomto regionu skutečným „bossem“. A pokud se v postsovětském prostoru vychýlí kyvadlo na stranu Ruska, pak se otázka nových pravidel mezinárodní hry, při jejichž vypracování bude Moskva rovnoprávným účastníkem, stane praktickým úkolem.

Na kartu byla vsazena důvěryhodnost všech institutů, které mají vztah k evropské politice a bezpečnosti: NATO, OBSE, Evropské unie, Rady Evropy. Lze předvídat jejich bouřlivou reakci, ale otázka zní, jestli jsou schopny podniknout něco konkrétního. Zkušenosti minulých let nutí k záporné odpovědi – úpadek všech těchto organizací začal už dávno a zřetelně se prohluboval. Je ovšem pravda, že se demarše Ruska může stát katalyzátorem sjednocování, přinejmenším po nějakou dobu. Pak se Moskva ocitne v pevném kruhu nikoli přátelských (pokud ne jednoduše nepřátelských) struktur, z nichž každá bude podle svých možností přispívat k izolaci a tlaku.

Že se tak stane, ovšem stoprocentně jisté není. Transatlantická jednota se od 90. let rozkolísávala příliš aktivně, všechny vztahy v rámci tradičních aliancí jsou hodně zmatené. Není pochyb, že existence společného nepřítele vždy napomáhá konsolidaci, vždyť právě díky sovětské hrozbě dosáhlo v druhé polovině minulého století Evropské společenství a NATO takových úspěchů. Ovšem svět je dnes zcela jiný než v období studené války a obsahem mezinárodní politiky už není pouze konfrontace dvou bloků.

Dimitrij Medveděv prohlásil, že Kreml se perspektivy studené války nebojí – „žili jsme v různých podmínkách, budeme žít i takhle“. Prezident ale není zcela korektní. „V různých podmínkách“ žila obecně vzato jiná země – o celý řád mocnější ve vojenském i politickém smyslu.

A mimochodem, tyto „různé podmínky“ koneckonců nepřežila. Podíváme-li se na potenciál Ruska a srovnáme ho s celkovým potenciálem Západu, pak náš odpor nemá žádnou šanci na úspěch.

Ovšem situace na planetě je taková, že lze jen obtížně předpovídat výsledek konfliktu ve stylu studené války. Globalizace – to není hezké slovo, ale realita světové politiky a ekonomiky. A čím je země rozvinutější, tím hustější je pavučina nejrůznějších závislostí, ve kterých se nachází. Hlavní problém Ameriky spočívá v tom, že je na ní příliš mnoho nejrůznějších povinností, kterých se nemůže vzdát, protože ústup na jednom úseku může vyvolat negativní procesy na jiných. Právě s tím počítá Rusko.

Západ se s námahou přizpůsobuje reáliím XXI. století – přesunu mezinárodní politicko-ekonomické rovnováhy směrem k rostoucím mocnostem třetího světa. Na rozdíl o toho, co bylo před čtvrt stoletím, má systém mnohem víc rozměrů a důsledky kroků mají nelineární povahu.

To platí samozřejmě také pro Rusko, a to tím spíš, že jeho instrumentář je omezený. Moskva zahájila krajně riskantní hru s velmi vysokými kartami. Jak výhra, tak prohra bude podle všeho drtivá.

Vyšlo v Rossija v globalnoj politike, 28.8.2008 - Игра с предельной ставкой ZDE

článek byl v rámci syndikace převzat z ruské verze magazínu Rusko v globální politice