Není pochyb, že Rusové pociťovali v devadesátých letech velké ponížení. Avšak za to nemůžou Spojené státy, Západ, EU ani NATO. Ponížení je to, k čemu dochází, když státy přijdou o svá impéria. Jen se zeptejte Britů. Půlstoletí po Suezu britská duše stále ještě běduje, že musela odejít z této části světa. Totéž platí o Francouzech.

V interpretaci Kremlu měl svět dovolit, aby Rusko dále ovládalo své blízké zahraničí. Polsku, České republice a Maďarsku mělo být zakázáno vstoupit do západních institucí.

Putinova doktrína chce obnovit suverenitu Moskvy nad etnickými Rusy v sousedních státech. To je Velké Rusko jinými prostředky.

Tato doktrína odmítá ústřední geopolitický předpoklad posledních dvou desetiletí: že Rusko, navzdory své zraněné hrdosti, bude hrát roli jako vlivný hráč v geopolitickém pořádku v období po ukončení studené války. Medvěděv, který hovoří hlasem svého pána, nyní odmítá zákony a instituce tohoto pořádku.

V posledních týdnech vznikl pozoruhodný kontrast mezi Čínou a Ruskem. Peking viděl olympijské hry jako oslavu návratu Číny do postavení velmoci. Čína se v žádném případě ještě nerozhodla přijmout normy a předpoklady liberální demokracie. Ale dospěla k závěru, že její budoucnost spočívá v integraci to stabilního světového pořádku.

Ruská invaze do Gruzie a pohrdání Moskvy mezinárodní reakcí hovoří o něčem naprosto odlišném - o ústupu od integrace a o dávání přednosti síle před pravidly. Sousedům Ruska bylo dáno najevo, že mohou být vazalové, anebo nepřátelé.

Nechápu, co z toho Rusko bude mít, píše komentátor. Je bez přátel. Vlády i zahraniční investoři nyní vědí, že slovo Moskvy nemá žádnou hodnotu. Cenou za agresi bude status párii. Putin, samozřejmě, z toho obviní Západ.

Kompletní článek v angličtině ZDE