Existuje nicméně ještě jiný kontext, v němž je to třeba vidět -- kontext ruského vnímání amerických a evropských záměrů a amerického a evropského vnímání ruských možností. Tento kontext utvářel politiku, která vedla k rusko-gruzínské válce. A tyto postoje mohou být pochopeny jedině tehdy, sledujeme-li kosovskou otázku, protože rusko-gruzínská válka byla v minulé dekádě připravena kosovskou otázkou.

Jugoslávie se v 90. letech rozpadla na jednotlivé republiky. Hranice republik neodpovídaly etnickým hranicím. Mnozí Srbové, Chorvati, Bosňané a další se staly občany republik, kde jejich etnikum nemělo většinu a kde většinové etnikum z historických důvodů nevražilo na minority. Došlo k válkám mezi Chorvatskem a Srbskem (které ve spojení s Černou Horou dosud používalo názvu Jugoslávie), Bosnou a Srbskem a Bosnou a Chorvatskem. Do konfliktů se zapojily také další státy regionu.

Jeden z těchto konfliktů byl zvlášť brutální. Rozsáhlá část Bosny byla ovládána Srby. Tato oblast žádala odtržení od Bosny a znovupřipojení k Srbsku. Bosňané nesouhlasili a došlo k občanské válce, do níž se zapojila srbská vláda. Tato válka přinesla největší krveprolévání ze všech krvavých balkánských válek, masové vraždění Bosňanů Srby.

Zde se musíme zastavit a definovat některé pojmy, s nimiž se zachází velmi libovolně. Genocida je zločin spočívající v úsilí o úplné zničení celého národa. Válečné zločiny jsou akce, které porušují pravidla válčení. Pokud voják zastřelí zajatce, dopustil se válečného zločinu. A pak je tu kategorie "zločinů proti lidskosti". Ta má označovat zločiny příliš rozsáhlé, než aby se vešly pod normální obvinění z vraždy nebo znásilnění. Zločiny proti lidskosti nemusejí zahrnovat genocidu, kde je v sázce úplné zničení rasy nebo národa, ale mohou zajít daleko za válečné zločiny, které jsou mnohem menším proviněním. Události v Bosně bylo možno důvodně označit za zločiny proti lidskosti. Nešlo o genocidu, ale byly také něčím víc než válečnými zločiny.

V té době Američané a Evropané proti těmto zločinům nic nepodnikli, což se stalo vnitropolitickou záležitostí ve chvíli, kdy rozsah srbských zločinů vyšel najevo. V uvedené souvislosti Clintonova administrativa pomohla vyjednat Daytonské dohody, jejichž smyslem bylo ukončit balkánské války a které v tomto úsilí zašly dost daleko. Daytonské dohody stavěly na principu, podle nějž nemá docházet k úpravám hranic bývalých jugoslávských republik. Etničtí Srbové mají žít pod vládou Bosňanů. V Daytonských dohodách byla obsažena zásada, že existující hranice jsou neporušitelné.

Na konci 90. let došlo ke krizi v srbské provincii Kosovo. Na toto území po léta migrovali Albánci. V roce 1997 byla provincie převážně albánská, ačkoli historicky tvořila součást Srbska, ba dokonce jeho kolébku. Nicméně Albánci ukázali jasnou snahu buď o získání vlastního státu, nebo o připojení k Albánii. Srbsko se postavilo na odpor, posilovalo svou vojenskou přítomnost a dávalo najevo úmysl zlomit odpor Albánců.

Mnohokrát se tvrdilo, že Srbové opakovali zločiny proti lidskosti, jichž se dopustili v Bosně. Američané a Evropané, kteří se v Bosně spálili, byli dychtiví ukázat svou rozhodnost. NATO zahájilo tažení na základě argumentu, že dochází k čemusi mezi zločiny proti lidskosti a genocidou -- a citovalo přitom zprávy, podle nichž se pohřešuje nebo bylo zabito 10 000-100 000 kosovských Albánců, a že zabíjení je třeba zastavit. Ve skutečnosti sice docházelo k zabíjení, avšak tvrzení NATO o počtu již zabitých byla falešná. Možná, že NATO zabránilo masovému vraždění v Kosovu, ale nelze to prokázat. Nedošlo k objevení masových zločinů, které by rozsahem odpovídaly tomu, k čemu mělo údajně dojít. Válka mohla být obhajována jako preventivní opatření, avšak atmosféra, v níž proběhla, skutečné události dost přehnala.

Tažení proběhlo bez mandátu OSN, jehož získání zabránila opozice Ruska a Číny. Rusové byli zvlášť ostře proti a tvrdili, že nedošlo k zločinům většího rozsahu, Srbsko je ruským spojencem a nálety nejsou ospravedlněny důkazy. Spojené státy a jejich evropští spojenci ruský postoj nebrali vážně. A co je ještě mnohem důležitější, ustavili precedent, podle nějž k zahájení války není třeba sankce OSN (precedent použití Georgem W. Bushem v Iráku). Spíše -- a to je klíčový bod -- tvrdili, že válku legitimizuje podpora NATO.

To změnilo NATO z vojenské aliance v jakési "quasi-OSN". V Kosovu došlo k tomu, že NATO převzalo roli mírotvorce s právem rozhodovat o tom, zda je třeba intervence, mírotvorce, jemuž je dovoleno intervenci provést, a který je zmocněn stanovit výsledek. Konceptuálně bylo NATO transformováno z vojenské síly v regionální mnohonárodní uskupení s odpovědností za udržování regionálního řádu, a to i uvnitř hranic států, které nejsou jeho členy. Pokud by OSN akci nepodpořilo, stačil souhlas rady NATO.

Protože Rusko nebylo členem Aliance, protože Rusko popíralo naléhavost války a protože bylo přemoženo, vzdušná operace proti Kosovu vytvořila krizi ve vztazích s touto zemí. Rusové považovali útok za jednostranný a špatně zdůvodněný čin protiruské aliance namířený proti ruskému spojenci. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin nebyl připraven změnit podstoupit větší konfrontaci a nebyl ani v pozici, kdy by ji mohl podstoupit.

Válka neprobíhala tak dobře, jak sugerují historické záznamy. Bombardování Srby nedonutilo kapitulovat a NATO nebylo připraveno k invazi do Kosova. Vzdušná operace pokračovala bez výsledku a Západ se obrátil na Rusko s žádostí, aby vyjednalo ukončení bojů. Rusové poslali diplomata, který vyjednal dohodu sestávající ze tří opatření. Zaprvé, Západ přestane bombardovat. Zadruhé, srbská armáda se stáhne a bude nahrazena mnohonárodními silami zahrnujícími ruské jednotky. Zatřetí, v dohodě je implicite zakotveno, že ruské jednotky budou garantovat srbské zájmy a suverenitu.

Když byla dohoda podepsána, Rusové poslali vojáky na prištinské letiště, aby se ujali svých povinností v mnohonárodních silách -- tak, jak to dělali v mírových silách v Bosně. Částečně kvůli starostlivému vymanévrování a částečně proto, že Rusy nikdo nebral vážně, jejich jednotky nikdy nesehrály roli, o níž se domnívaly, že pro ně byla vyjednána. Nikdy se na ně nepohlíželo jako na součást mírové operace nebo jako na součást rozhodovacích struktur v Kosovu. Rusové se cítili hned dvakrát zrazeni, jednak samotnou válkou, jednak mírovým uspořádáním.

Kosovská válka přímo ovlivnila pád Jelcina a nástup Vladimira Putina. Frakce kolem Putina považovala Jelcina za nekompetentního břídila, který dovolil, aby bylo Rusko dvakrát zrazeno. Ruské vnímání války přímo způsobilo obrat v ruské politice, jehož jsme nyní svědky. Instalování Putina a ruských nacionalistů z bývalé KGB má řadu příčin. Avšak zásadní byl vliv událostí v Kosovu. Ze všeho nejvíc bylo taženo vnímáním NATO nikoliv už jako vojenské aliance, ale jako organizace, která sebe samu považuje za náhradu za OSN v regionální politice si nárokuje roli arbitra. Při rozhodování v NATO Rusko nemělo žádný hlas a ani se k nim nemohlo vyjadřovat, takže nová role NATO byla považována za přímou výzvu ruským zájmům.

Proto probíhající rozšiřování NATO do prostoru bývalého SSSR a příslib začlenění Ukrajiny a Gruzie byly interpretovány v termínech kosovské války: Z ruského pohledu znamená rozšiřování NATO další vylučování Ruska z rozhodovacích procesů a implikuje, že si NATO rezervuje právo Kosovo zopakovat, pokud dojde k názoru, že to vyžadují lidská práva nebo politické záležitosti. OSN už nadále nebylo primární mezinárodní mírovou entitou. NATO si tuto roli v regionu rezervovalo pro sebe a nyní se snažilo rozšířit okruh své působnosti na celé okolí Ruska.

Pak přišla nezávislost Kosova. Jugoslávie se rozložila na své prvky, ale hranice jejích států se nezměnily. Pak, poprvé od druhé světové války, došlo k rozhodnutí o změně srbských hranic, v rozporu s přáním Srbů a Rusů, přičemž toho rozhodnutí fakticky autorizovalo NATO. Bylo to rozhodnutí, které Američané zaníceně podporovali.

Úvodním pokusem o vyřešení statusu Kosova bylo kolo vyjednávání vedené bývalým finským prezidentem Martti Ahtisaarim, které oficiálně začalo v únoru 2006, avšak připravovalo se již od roku 2005. Toto kolo vyjednávání začalo na popud Washingtonu a pod jeho starostlivou kontrolou. Povinnost postarat se o rychlý průběh Ahtisaariho jednání měl Frank G. Wisner, diplomat z Clintonovy éry. Rovněž velmi důležitou roli sehrál asistent ministryně zahraničí pro záležitosti Evropy a Eurasie Daniel Fried, další pozůstatek Clintonovy administrativy a specialista na problematiku Polska a Sovětského svazu.

V létě 2007, když bylo zřejmé, že rozhovory nikam nevedou, Bushova administrativa rozhodla, že rozhovory skončily a nastal čas pro nezávislost. 10. června 2007 Daniel Fried řekl, že nezávislost byla "nevyhnutelná", dokonce i když rozhovory selhaly. Nakonec, v září 2007, to Condoleezza Ricová řekla výstižně: "Směřujeme k nezávislosti Kosova. Jsme jí oddáni." Evropané pochopili tuto větu jako narážku.

Jak a kdy k vyhlášení nezávislosti dojde, byl skutečně evropský problém. Američané dali debatě cíl a Evropané ho uskutečnili. Mezi Evropany byli nejnadšenějšími příznivci kosovské nezávislosti Britové a Francouzi. Britové drželi americkou linii, zatímco Francouze vedl jejich ministr zahraničí Bernard Kouchner, který předtím pracoval jako administrátor OSN pro Kosovo. Německá podpora byla opatrnější.

17. února 2008 Kosovo vyhlásilo nezávislost a bylo rychle uznáno malou skupinou evropských států a spojenců USA. Ještě před vyhlášením samostatnosti Evropané vytvořili administrativní orgán, který měl Kosovo řídit, a prostřednictvím Evropské unie do detailu rozhodovali o datu.

15. května během konference v Jekatěrinburgu vydali ministři zahraničí Indie, Ruska a Číny společné prohlášení ohledně Kosova. Přečetl je ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a stojí v něm: "V našem prohlášení zaznamenáváme naší zásadní pozici, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova protiřečí Rezoluci 1244. Rusko, Indie a Čína vyzývají Bělehrad a Prištinu, aby dokončily rozhovory v rámci mezinárodního práva, a doufají, že bude dosaženo dohody o všech problémech tohoto srbského území."

Evropané a Američané žádost odmítli, stejně jako odmítli všechny ruské argumenty ohledně Kosova. Tvrdili, že situace v Kosovu je jedinečná kvůli zvěrstvům, k nimž zde došlo. Rusové namítali, že úroveň zvěrstev byla nejasná a že v každém případě vláda, která se jich dopustila, už dávno v Bělehradě nesedí. Rusové také jasně řekli, že nepřijímají myšlenku, podle které kosovská nezávislost je jediná situace svého druhu, ale místo toho na ni pohlížejí jako na nový precedent, který může následovat každý.

Problém nespočíval v tom, že by Evropané a Američané Rusy neslyšeli. Problém byl v tom, že jim prostě nevěřili -- nebrali Rusy vážně. Slyšeli toho Rusy říkat spoustu po celé roky. Nepochopili ale tři věci. Zaprvé, že Rusové už toho mají dost. Zadruhé, vojenská kapacita Ruska už není ve stavu, v jakém byla v roce 1999. Zatřetí, a to je nejdůležitější, NATO, Američané a Evropané nepochopili, že činí politická rozhodnutí, která nejsou schopni vojensky podpořit.

Rusové viděli problém v transformaci NATO z vojenské aliance na regionální OSN. Západ tvrdil, že NATO už není pouhou vojenskou aliancí, ale regionálním politickým rozhodčím. Pokud se NATO nelíbí srbská politika v Kosovu, může -- z vlastního rozhodnutí a v rozporu s pravidly OSN -- intervenovat. Mohlo intervenovat v Srbsku a chtělo se rozšiřovat hluboko na území bývalého SSSR. NATO se domnívalo, že nyní jako politický arbitr podporující režimy v reformách, a nikoliv již jako válečný systém, může ruské obavy uklidnit. Naopak, pro Rusko šlo o tu nejhorší z nočních můr. Kompenzací za to vše byla skutečnost, že NATO zanedbávalo svou vojenskou sílu. Teď přišel čas, kdy toho Rusko může využít.

Na začátku této rozpravy jsme vysvětlili, že témata, která stojí za rusko-gruzínskou válkou, mají své hluboké kořeny v geopolitice a že jim nelze porozumět bez pochopení Kosova. To nevysvětluje vše, ale jde o tu nejdůležitější jednotlivou událost v pozadí toho všeho. Válka z roku 1999 vytvořila rámec pro válku z roku 2008.

Problémem NATO bylo rozšiřování jeho politického záběru a nároků souběžné se slábnutím jeho vojenských svalů. Rusové svou vojenskou kapacitu zvyšovali (po roce 1999 už neměli možnost jít jinam než vzhůru) a Západ si toho nevšímal. V roce 1999 Američané a Evropané učinili politická rozhodnutí podložená vojenskou silou. V roce 2008 v Kosovu přijali politická rozhodnutí bez dostatečné vojenské síly, která by odvrátila ruskou odpověď. Buď svého protivníka podcenili, nebo, což je ještě podivnější, navzdory absolutně jasným vyjádřením nepohlíželi na Rusy jako na protivníky. Nehledě na to, s jakým varováním Rusové přišli, nebo nehledě na historii, která k současné situaci vedla, Západ nebyl s to brát Rusy vážně.

Začalo to v roce 1999 s válkou v Kosovu a skončilo v roce 2008 kosovskou nezávislostí. Když studujeme historii nadcházejícího období, válka v Kosovu z ní vyvstává jako bod obratu. Nehledě na humanitární ospravedlnění a zdánlivou snadnost vítězství, tato válka položila základy k nástupu Putina a současným i budoucím krizím.

Celý článek Georgia and Kosovo: A Single Intertwined Crisis ZDE

(Z angličtiny přeložil Karel Dolejší)