Scházím se s Blankou čas od času, abych se dozvěděl, co je nového. Jak již někteří čtenáři vědí, Blanka mne pravidelně zásobuje analýzami všeho druhu: od české politiky přes tu evropskou, od vztahů mezinárodních, až po ty intimní, a místy nevynechá ani ty nejintimnější.

Musím říct, že mne to ale trochu trápí. Protože strach ze zneužití soukromí se jaksi stal tématem, které za těch pár let po revoluci stalo doslova všudypřítomným. Ale kde má člověk pořád vymýšlet příběhy ze života, když by to byly jenom nějaké takové vodvary, vyabstrahované výmysly na jedno použití, že? Mám teď ale dilema: když poslechnu Blanku, skončí ta perspektiva nekonečných příběhů a jejich rozuzlení, a pokud ne, přestane se ona se mnou demonstrativně scházet, čímž skončí zdroj těch příběhů a situací -- a koneckonců patrně i můj vztah k Blance. Co na tom, že Blanku kromě několika jedinců, kteří o ní vědí možná více než já, vlastně nikdo nezná.

Mohl jsem přece napsat třeba Gabriela (to jméno se mi vůbec hodně líbí, ale Blanche je přece také tak poetické, prostě Blanka) a vyšlo by to nastejno. V tom posledním textíku to ale chvílemi vypadalo, že Blanka sbalila Johna, ale byla to jen licence, takže žádné in flagranti. Je ale pravda, že mne názory Blanky zajímají, a prostě si je nechci nechat jen pro sebe. To proto.

Seznámil jsem se s ní kdysi dávno za časů, kdy ještě pravda nebyla lež, respektive lež byla všude kolem nás, jak jsme ji intenzivně prožívali, a Blanka se tak nějak míhala v těch soustředných kruzích na fakultě. Na konci 80. let se hodně chodilo na trezorové filmy (Passer, Forman, Juráček, Němec), které se promítaly nahoře na pražské katedře filozofické fakulty. Patřilo k tehdejšímu snobismu tam být. Být tam a být viděn. Ale Blanka to jistě nebrala jenom jako snobismus, ale narváno bylo někdy tak, že se občas nedalo ani dýchat. Blanka byla to krásná dívka plná dychtivosti a vnitřního odhodlání. Zdála se, jako mnoho snivých žen z té doby, naprosto nedostupná.

Ale je to už tak dávno, že se mi zdá, jako kdyby se vše, co jsem kdysi prožil, slilo v jednu neprostupnou mlhu, ze které se občas vynoří nějaký ten pološedý stín. Ale Blanka nebyla šedá, jenom nějak vzdálenější, snad že prožívala jiné příběhy, než já, v zajetí jiné touhy a jiného snu, který si kreslila na skla svých holčičích pokojů. "Jak to, že si mne nepamatuješ?" zeptala se jednou vyčítavě. Její pohled se do mne tehdy zabodl jako dlouhá jehla. "Já si tebe pamatuju naprosto detailně," dodala. Nebylo mi to dvakrát příjemné, protože i mně se tak trochu zalíbilo v té pološedi laskavé nepaměti.

Blanka potom běhala za revoluce po městech a místech českých, kde roznášela letáky a přesvědčovala dezorientované venkovany, že oni studenti jsou ta síla, které je přesvědčí o významu té skvělé revoluce. Byla dělnicí revoluce. Nikdy nepatřila k té studentské aristokracii, která kráčela po hlavních schodištích a vyhřívala se v kamerách západních médií. Jednoho večera, když jsme se k tomu tématu (jejímu hlavnímu tématu) opět dostali, mi sdělila téměř se slzami v očích: "Dělala jsem to všechno pro příští generace, víš?" Ano, ta předchozí generace také pro nás něco dělala, a partyzáni také chodili po základních školách, aby vyprávěli své chlapské historky od táboráků. Když jsem shodou okolností potkal v poslední době pár nynějších studentů, musím říct, že jsem se nikdy neodhodlal k tomu, abych toto Blančino tajemství komukoliv sdělil. Jedna krásná studentka, která už naštěstí od té doby úspěšně složila státnici, mi ještě před nějakým půlrokem spiklenecky prozradila, že si dlouho myslela, že "Děkujeme, odejděte!" byl patrně nějaký slogan z toho roku, roku 1989.

Vítězoslavně jsem tento výrok Blance odvyprávěl. Viděl jsem na ní, že jí je hodně smutno. "Dělalas to ale nezištně, ne?" chtěl jsem jí trochu provokovat. "Ano, nezištně, ale..." To "ale" náhle zůstalo viset mezi námi jako sekyra. Ale co?

Když jsem teď před několika dny procházel po historických místech, kam vlítla jedné srpnové noci sovětská armáda, zarazila mne ta exotičnost tanku na Václaváku a děsivost toho transportéru ve Valdštejnské zahradě. Je přece jasné, že nic se nedá vrátit, žádnou událost dostatečně dovyprávět, a prožitek odchází s těmi, kteří potom většinou už jenom tlučou hlavou do zdi. Má spolužačka Lucie mi na počátku léta volala, že bychom také měli něco jako ti osmašedesátníci udělat o roce 1989. Říkala to velmi naléhavým tónem, asi jako Blanka, která má pocit, že to nedopadlo tak, jak si kdysi představovala. Ani Lucie, ani Blanka ale nemají sílu s tím něco udělat...

Zbývá jen to odvěké dějinné pokušení. Možná, že přes tyhle malé letní příběhy, se díky prožívání Blanky dozvím sám o sobě více, než bych si myslel. Možná, že to občas bude někoho zajímat. Každopádně to občas někomu posílám jako vizitku, namísto fotky, která se neobjevuje nikde jinde, než tam, kde zatím sám chci. Ani fotografie Blanky neběží v médiích, i když o nich ona sama ví dost na to, aby mne právě v tyto dny neměla moc ráda. Její příběhy ale nejsou tak zcela soukromé...