19. 8. 2008
Česká republika po 14 letechUrčitý časový odstup, v mém případě čtrnáctiletý, poskytuje kontrastnější obraz proměn, jimiž ČR od roku 1989 prošla. Dojmy z pětitýdenního pobytu jsem se pokusil rozdělit do několika vzájemně se překrývajících kategorií. |
HraniceUvolnění na hranicích je možné dát na první místo kladných změn. Ruzyňské letiště funguje stejně dobře jako ta ostatní, která jsem při cestě použil. Řeči se spolužáky a bývalými spolupracovníky - aneb politika na ústupu Jiří Suchý v době temna tvrdil, že "je nebezpečné domnívat se cokoli". V současném pološeru zjevně platí, že je zbytečné domnívat se cokoli. Zestárnutí našich tělesných schránek o 14 let samozřejmě vneslo do rozhovorů výměny kyčelních kloubů, krevní tlak a vzpomínky na několik kolegů, kteří již do hospody nikdy nepřijdou. V roce 1994, kdy ještě doznívala euforie ze sametové revoluce, byla politika v popředí zájmu a pohled na ni vcelku optimistický. Pro rok 2008 je příznačné znechucení politikou. Nepochybně za ním stojí rychlé zpanštění nové moci, její arogance a bezostyšné hrabání do vlastních kapes. Politické debaty tedy byly daleko řidší a většinou utnuté mávnutím ruky a některou odvozeninou slova mafie. Tento stav mi částečně pomohla pochopit kniha Jaromíra Kmenty "Kmotr Mrázek", kterou mi věnoval jeden spolužák. Není to bohužel kniha o vítězství práva nad zločinem, ale jen velmi smutné svědectví o tom, že policii, soudy i politický systém se podařilo zkorumpovat do té, že se s tím už nedá mnoho udělat. Politické špičky již dávno ztratily kredit, který snad měly v roce 1989. Moralista Havel trousí dál svoje moudra a podpisy, pokud to vyhovuje jeho patolízalskému postoji k USA. Kuba, Tibet, Srbsko a Rusko jsou snadným terčem, ale říct po A i B si ani on ani jiní nedovolí. Havlovo jméno nebylo zmíněno ani jednou, a tak odchází do zaslouženého zapomnění. Zarážející byl takměř absolutní nezájem o radar. Cožpak nikoho nezajímá, že nové zbraně a systémy jsou vyvíjeny, aby byly použity nebo v lepším případě alespoň zaplaceny z peněz daňových poplatníků? Čunkiáda se stala pojmem pro jednání na hraně zákona, které je lépe zamést pod koberec. Buďme ale spravedliví. Od země, kde vládne gulemi znásobený primitivismus topolánků a vševědoucnost ideologií pomateného Klause se nedá mnoho očekávat. Až po návratu do Kanady jsem se seznámil se skandálem týkajícím se ministra školství Ondřeje Lišky. President Klaus, známý svým odporem k mladým soudcům, se nerozpakoval jmenovat ministrem školství mladíčka, jehož mléko po bradě mohlo být tak nejvýš zárukou, že bude nakloněn udílení grantů soukromým školám, z nichž jednu vlastní Klausův syn. Liška se ovšem stal ministrem, protože Zelení (tedy Bursík) potřebovali vyměnit Kuchtovou za loajálnějšího straníka. O jeho schopnostech řídit oblast vzdělávání, tedy jednu z nejvýznamnějších pro budoucnost země, lze s úspěchem pochybovat. Mladíček Liška se českému zkorumpovanému prostředí hbitě přizpůsobil a mléko se s brady přemístilo, již ve formě másla na hlavu. Stačila k tomu zmanipulovaná maturita synka jistého podnikatele.
Této aféře se podrobně věnoval Týden například
Šlo o to, že onen žák nemohl být připuštěn k maturitě, ledaže mu byly zlepšeny dvě pětky. To zajistila komise, která propadajícího vyzkoušela za předsednictví dámy, vydávající se za pracovnici ministerstva školství. Liška ví, že byl porušen zákon, ale po pilátovsku si umyl ruce. Totožnost oné dámy se nakonec podařilo zjistit. Jde nepochybně o počestnou ženu, protože se neostýchala přiznat, že od podnikatele dostala obálku (1500 jako úhradu ušlého zisku) a cestu zdarma osobním vozem jeho vozem, aby se nemusela na Vyšehrad plahočit sockou. Týden cituje studentova otce: "Můj syn má zkrátka maturitní vysvědčení a to je nesporné. Nyní je na stáži v Latinské Americe a dostal se na prestižní školu. Jsem na něj velice pyšný." Podle České školní inspekce ovšem škola porušila zákon. Mluvčí inspekce dokonce řekl, že pokud by se zkouška konala na státní škole, ředitelka by musela za svá pochybení odejít. Zelenáč Liška, jehož titul ministra je v podstatě urážkou onoho úřadu, zjevně zapomněl, že je ve své funkci garantem kvality vzdělávacího systému - a to bez ohledu na to, zda se jedné o školu státní a nebo soukromou. Nedochází mu zřejmě ani to, že svým laxním přístupem otevírá cestu ke kupčení s doklady o vzdělání. A proč ne -- podvádí se všude -- tak proč ze dvou nedostatečných v rodině významného podnikatele dělat aféru. Jestliže ale soukromým školám procházejí takové podvody, je možné se domnívat, že jsou zřizovány právě proto, aby vybraným ulehčily přístup k diplomům. Kdyby se něco takového stalo v Kanadě, ministr by z vlády vyletěl rychlostí větší, než jakou jezdí český ministerský předseda za zábavou. To by ovšem v ČR musela fungovat opozice a premiér a president by museli mít alespoň minimální představu, že existuje slovo morálka. Ceny, platy, penze, zdravotnictvíDebaty na toto téma byly poměrně časté. Většina přátel se blíží penzi a tím i k dříve nepoznané oblasti chudoby. Jsou-li totiž penze kolem 10 000 Kč měsíčně lepším normálem, pak jsou srovnatelné se sociální podporou v Kanadě, což je vskutku chudoba takměř absolutní. Jistě, někdo vstupuje do penzijního věku s úsporami a případně majetkem získaným v restitucích, ale to není trvalý a doživotní příjem. Je možné, že usilovné hromadění majetku (hlavně nemovitostí) politiky odráží jejich vlastní nejistotu z české budoucnosti. Otázku platů nelze odbýt uvedením průměru, který ostatně podstatná část lidí zdaleka nedosahuje. Platy je nutné dávat do souvislosti nejen se současnou cenovou hladinou, ale i s jejím očekávaným růstem. To je neobyčejně významné hledisko zejména pro mladé lidi. Otázka je, kde budou mladí lidé brát miliony na byty. Diskuse o zdravotnictví nešly příliš do hloubky, protože Julínkovy fantasmagorie (nebo spíše podvody) zatím neprošly parlamentem a původní solidární systém, zděděný z doby předchozí, ještě funguje. Hůř začne být, až poslanci zvednou pravice a Julínek dostane, co chce. Politická propaganda ODS je ovšem nejen prolhaná, protože slibuje, že změny nikoho nepostihnou (všichni tak nějak vydělají), ale i zbabělá, protože se nedokáže přihlásit ke skutečnému konservatismu -- tedy stavu, jemuž je solidární systém proti srsti. O tom, že mnoho lidí v USA i Kanadě musí za léky platit a nemá žádnou nemocenskou se česká veřejnost dozví, až bude pozdě. Diskuse o maržích lékárníků nebo třech dnech nemocenské jsou plané. Julínek a Cikrt jsou považováni za komické figurky, jejichž žvanění se nedá poslouchat. Jenže ono vlastně může jít o záměr: dosáhnout právě toho, aby se lidi příliš nezajímali. Praha krásná, ošuntělá, nabubřelá a iritujícíPraha je skutečně krásné město. Centrum je vcelku dobře opravené a udržované. Těžko říct, kolik do jeho vylepšení investovali restituenti a co uhradili daňoví poplatníci. Otázka je, jak dlouho opravy vydrží. Termín "ošuntělý" se před časem objevil v souvislostí s Prahou v BL. Ošuntělost se začíná projevovat v nepříliš velké vzdálenosti od centra, kde již peníze zjevně chybějí. Do kategorie Prahy ošuntělé patří mnohé chodby a stanice metra i vnitřky vagonů a autobusů. Ničit kamenné obklady spreji je barbarství prvního řádu. Nabubřelost je životní styl. Patří k němu svatby s ochrankou, televizní kamery kolem domů i miliardářské stavby třeba na Šumavě. Nabubřelost lze ji spatřit v těch částech Prahy, kde na parcelách, původně určených pro malé vilky, které si mohla ve třicátých letech minulého století dovolit střední vrstva, vznikají honosné přestavby a přístavby. Do stejné kategorie patří i různé charity a nadace, které si jako hobby pořizují lepší dámy na přilepšenou k hovorům u kávy a očividná spolupráce hvězd s bulvárem. Česko zjevně dohnalo a předehnalo velký zámořský vzor, pokud jde o kult poprsí. Jestliže zprudérněná americká společnost byla k nepříčetnosti dotčena několika sekundami, po které byla odkryta prsní bradavka zpěvačky Jacksonové v poločase sledovaného fotbalového utkání, je Česko vskutku liberální. Tajit existenci prsů v domnění, že se tím nějak oddálí chuť mladíků rozepínat podprsenky spolužaček, je typická americká idiocie. V Česku jsou prsa kšeft a zřejmě i součástí takměř programově propagované lepší prostituce. Bulvár nepřetržitě dodává informace o tom, která přírodou opomenutá děva si nechala přicpat prsa silikonem, aby se mohla vydat do světa večírků a sbalit milionáře nebo v lepším případě dědice. V Praze je iritující ztráta jejího charakteru v záplavě všech Lidlů, bankovních domů, Palladií, Bauhausů a warehousů při výpadovkách. Název Plaza Novodvorská mohl zplichtit toliko hodně vygumovaný mozek. Přítomnost cizího živlu v Praze je tak výrazná, že vede k otázce, co vlastně Česku ještě patří. Hromadná doprava, aneb sockaV Praze, přes všechny problémy, stále celkem dobře funguje veřejná doprava. Termín socka si nejspíš vymysleli hlupáci, kteří hromadnou dopravu považují za pozůstatek socialismu a její používání za příznak sociální nedostatečnosti. Z hlediska vlastníků Mercedesů, BMW a dalších symbolů úspěchu je jistě ponižující, když si tramvaje naložené lůzou zvoněním drze vynucují volnou cestu. Absurdní je ceník jízdného a pásma, v nichž jízdenky platí. Nakonec jsem si koupil měsíční časový kupon, jehož cena v té době odpovídala asi 15L benzinu. Silnice, dálnice, motorová vozidla, řidiči a policistéPři své návštěvě jsem najel asi 2000 km soukromým autem. Lze říct, že české silnice jsou v průměru daleko lepší než kanadské. Za velké plus považuji systém pražských tunelů, které umožňují poměrně hladký výjezd z centra Prahy na okraj. Dobrá je i rostoucí dálniční síť, vesměs dobře splývající s krajinou. Překvapilo mě, že přes předpovědi, že dovoz ojetých automobilů povede k tomu, že na silnicích budou dosluhující vraky, většina aut vypadá velmi zachovale -- tedy alespoň zvenku. Opravdu stará auta (Wartburg, Trabant, Lady a starší modely škodovek) lze v běžném provozu vidět jen ojediněle. Zajímavé je vysoké procento aut s dieselovým motorem. V Kanadě se auta s dieselovým motorem vyskytují jen výjímečně - nejspíš proto, že tamní vláda ani výrobci pohonných hmot nemají zájem na snižování spotřeby a související ztrátou příjmů. O českých řidičích jsem sice slyšel různé varovné historky, ale v podstatě jsem se nesetkal s ničím, co by se vymykalo situaci v jiných zemích. Zdálo se mi ale, že čeští řidiči mají sklon k riskování na vedlejších silnicích "kde to přece znají". Vzhledem k obrovské koncentraci kamionové dopravy, smekám klobouk před trpělivostí profesionálních řidičů posouvat se ve vymezeném pruhu šnečí rychlostí. Výhrady lze mít k umístění značek omezujících rychlost. Měl jsem dojem, že si ani "domácí" řidiči nebyli vždy jisti, jakou rychlostí mohou jet. Za celou dobu jsem se nedostal do styku s policií nebo "obtěžováním z její strany". Je možné, že už pochopila, že je nutné nechat řidiče žít a nezabývat se prkotinami nebo několika km/hod přes limit. Překvapivé je rozšíření firemních aut. Zjevně jde o účetní trik, který umožňuje společnostem snížit odvody do státní pokladny. Zaměstnanec dostává protihodnotu, která je vyčíslitelná v korunách, a tak je spokojen. Potíž je v tom, že se "naturálie" nepromítnou do základu, z něhož jednou bude vypočítáván důchod. Stát, který tento únik příjmu připouští, vlastně nepřímo dotuje leasingové společnosti a servisy. Současně tato praxe přispívá k přecpávání pražských ulic. Pražská kulturaPraha má stále obrovsky pestrý kulturní život. Stačí jen otevřít kalendář programů pro daný měsíc. Toto kulturní bohatství ale mohou velmi rychle zlikvidovat hlupáci, jimž jsou proti mysli divadla, knihovny hudební festivaly atd. Problém je samozřejmě v tom, že přesun kultury do náruče trhu nutně vede k orientaci na "trháky", a postupné likvidaci kulturních podniků, na nichž se nedá vydělat. i kapsu občanů. Překvapivé je, jak často se hercům dostává opovržlivého označení "komedianti" -- tedy v různých diskusních fórech. Jára Cimrman a další kulturní zážitkyPro mě, ctitele Járy Cimrmana, bylo potěšením shlédnout představení Záskok a mít možnost potřást si pravicí s pány Svěrákem a Čepelkou. Oběma děkuji alespoň tímto způsobem za velmi vlídné přijetí. Divadlo Járy Cimrmana je kulturním úkazem, jehož význam nebude patrně nikdy doceněn -- podobně jako další Osvobozené divadlo, které rovněž nemělo ve světě obdobu. Dalším výrazným zážitkem bylo vystoupení souboru Hradišťan. Představení bylo nejen svrchovaně profesionální, ale současně vzbuzovalo dojem, že celý soubor baví hrát a zpívat. Z filmů jsem viděl Vratné láhve, Vesnického učitele a Karamazovi. Protože v bushi, kde žiji, jsou spíš k vidění medvědi a losi, nemohu tato díla dost dobře srovnávat s progresivní světovou produkcí. Zklamáním pro mě byl Tankový prapor, který jsem si přivezl na DVD. Myslím, že Vít Olmer zpotvořil Škvoreckého předlohu způsobem, který naznačuje, že buď román vůbec nečetl, anebo nepochopil. Škvorecký totiž nenapsal těžkopádnou karikaturu několika důstojníků, ale velmi lidský pohled na období, v němž byla, přes všechno ostatní, i sranda. Olmerův scénář navíc zbytečně roztrhal původní děj do nepřehledných sekvencí, což narušuje spád, který předloha má. Viděl jsem rovněž sestřih písní Karla Kryla (ČT 2004). V něm byla pozoruhodná nejen jeho lyrika, ale i její očividný dopad na publikum. Nezapomenutelným zážitkem byl ovšem film, který jsem viděl v letadle Air France při zpátečním letu z Paříže do Montrealu. Protože byl ve francouzštině, mohl jsem se pouze domýšlet, zda šlo o parodii na dobrodružné filmy, v nichž se chrabří muži, ženoucí se za poklady někde v mělčinách Karibiku, vzájemně topí a pokud vyváznou a uschnou, tulí se v postelích s děvčaty, která jim tak usilovně držela palce, což bylo jediné úsilí, které herečky do filmování vložily. Obchody a restaurace, ceny a obsluhaProtože jsem nejel do Prahy nakupovat, vstoupil jsem do několika obchodů spíš ze zvědavosti. V mnoha obchodech bylo poměrně málo zákazníků. Ceny jsou na kanadské úrovni, ale spíš vyšší. Jak nakonec přežijí komplexy jako Palladium, mi zůstává záhadou. Kdesi jsem četl, že Pařížská ulice by měla mít stejně luxusní obchody a ceny jako nejdražší ulice ve světových metropolích. Turisté ovšem nechtějí nakupovat věci, protože jsou drahé až nejdražší. Snad nějaké zazobané paničky tam budou kupovat, aby pak mohly dávat ve společnosti k lepšímu, kolik je výlet do Prahy stál. Jenže kde je v tomhle modelu pamatováno na obyvatele Prahy? Počet restaurací v Praze je pozoruhodný. Pokud se člověk vyhne McDonaldu a KFC, tak si i pochutná. Ceny jsou pro cizince relativně přijatelné. Na rozdíl od Kanady se na stůl automaticky nedává voda. S mírou piva si výčepní velké starosti nedělají, snad kromě bývalé Paroplavby na náplavce mezi Mánesem a Jiráskovým mostem. Číšník udiven, když jsem se pochvalně vyjádřil, že jsem dostal dobrou míru. Podvodem poněkud zavání, že se přílohy často účtují zvlášť, aniž by to bylo z jídelního lístku příliš patrné. Můj převládající pocit byl, že se prodavači v obchodech, číšnici v restauracích a personál na letišti chovali obdobně jako jejich kanadské protějšky. Tedy s poměrně zdvořile utajovaným nezájmem o práci a její výsledek. Nepříjemnou výjimkou byla česká slečna u rentgenové kontroly odbavující let do Paříže. Na cestujícího s jakýmsi východoevropským pasem byla vyloženě nerudná. Cizinci, který již musel vízum a pas ukázat, aby se do kontrolovaného prostoru vůbec dostal, zjevně nedocházelo, co na něm zase chtějí. V letadle Českých aerolinií, jímž jsem letěl do Paříže, se do úmoru opakovalo ujišťování, že ČSA jsou tak šťastné, že s nimi letíme. Do stejného omrzení bylo opakováno varování: "kdo si na záchodě zapálí, půjde do lapáku". Je pravděpodobné, že tato "péče" nakonec zákazníky spíše odradí. Mě zcela jistě. Okrajová pozorování a závěrStaří lidé jsou všude, ale v Praze se mi zdálo, že je obklopuje závoj určité beznaděje. Šourají se kamsi o holi, probírají se levným zbožím v tržnici, ale rozhodně nevypadají jako ti usměvaví herci z reklam na penzijní a jiná pojištění pro šťastné stáří. Pozoruhodné je rozšíření různých sekt, šamanství, jasnovidectví a jiných podnikání využívajících lidskou hloupost. Asi nejvíc mě zaujala diamantová voda, která si pamatuje, co se jí našeptá, a pak léčivé obrázky, které přenášejí energii do nápoje ve sklenici na obrázek postavené. Ten pokrok, kde se to zastaví, lze si povzdechnout a doufat, že se zase zavede upalování čarodějnic, aby byla nějaká zábava pro plebs. Často jsem dostával otázku, zda se na penzi nevrátím do ČR. Odpovídal jsem záporně, protože mám pocit, že, jakkoli si uchovávám zájem o dění ve vlasti, česká společnost už je pro mě příliš vzdálená. |