I

Miliardy za privátní televizi jsme zaplatili ze dne na den. Odškodnění za kšefty s krví se už kradmo zčásti vyplatilo, zčásti vyplatí. Budou to nikoli odměny či odškodnění bezplatným dárcům, ale prachy za právnické kotrmelce právníkům a podnikateli, který si dělá nárok za výkup krve z odběrů víceméně státně organizovaných akcí solidarity. V jistém smyslu: je to kšeft z humanity. A jde při tom o tak velké částky, jaké by postavily na nohy nejeden z resortů.

Občan se ptá: Mohou lidé s podivnou minulostí být dobrými politiky? A z dobrého politika aby se po odchodu z politiky stal člověk nikoli dobrý, respekt budící člověk? Vzpomínám na matematika, logika a filosofa A. N. Whiteheada, který napsal pěkné úvahy o osobní identitě, bez které by nebyl možný život ve společnosti, spravedlnost a fungování práva, obchod a vůbec. Tahle identita prostě patří k našemu životu – „Týž člověk je posílán do vězení, který se dopustil loupeže.“ Ano, téhož člověka postihne trest, i když byl z vraždy usvědčen až dvacet let po jejím spáchání. Za tu dobu se obměnila podstatná část buněk v jeho těle, ale smyčku na krk prý dává kat témuž jedinci.

Kam až sahá integrita společnosti, státu? Kam až tahle nestydatost může dojít? Nerozbije integritu našeho státu, ano, i národa, na jehož povahu jsme byli před osmnácti lety tak hrdí, nerozbije ji zlo, jemuž se naše společnost a stát staly rámcem? Jestli ne, pak jak obojí od onoho zla rozlišit?

II

S převratnými obdobími, ať už šlo o třídní boj, sametové nebo jiné majetkové poměry, souviselo, že totéž slovo „filosofický“ bývalo módní v různých zvratech a poměrech. O své filosofii mluví politici i aktivisté jakéhokoliv ražení. Ohánějí se filosofií a slovní čeledí odvozenou, mají svou filosofii trhu i politického vývoje, obrany, policii i kšeftu. Tuší, že radikální změny se týkají věci od kořenů (radix) nebo od základu, a radikální nebo fundamentální tázání a pohled, jak známo, se připisuje filosofii.

Druhá fáze bývá realističtější. Jde o to, jak to udělat. Nastupují technokraté, ti, co to umějí. Na filosofický pohled na to, co vlastně umějí, se zapomíná. Není na něj čas, nejsou na něj peníze. Otázky smyslu, dobra, věčnosti, nekonečna se nehodí do účetnictví. Přesto se všeobecně žádá, aby lidé chtěli zachovat poměry, považované za dobré, resp. nejlepší možné, aby věřili tomu, že jinak to nejde nebo na zlepšení že se pracuje.

Ano, člověk musí něčemu věřit, musí něco brát vážně. A také musí něco chtít, také chtít měnit – a tak ve třetí fázi po závažných společenských změnách by měla přijít filosofická reflexe. Ta napovídá, mluvím tu jen za sebe, ale věřím, že říkám něco obecně platného: „víra se nikdy nejeví jako bezprostřední zkušenost, nýbrž vždycky jako zkušenost artikulovaná v mluvě“, tvrdí Paul Ricoeur. (Ž..., s. 253)

Věřit tedy mohu jen řečenému. Že v občanském životě, a to i v politickém světě, je třeba věci řádně pojmenovat, je nepopiratelné. Teprve potom lze věci měnit, vědomě nebo chcete-li cílevědomě a smysluplně je přetvářet, nikoli jen přijmout, akceptovat, co na nás někdo nebo něco nakládá; nikoli jen plnit, vykonávat, fungovat, ale v pravém slova smyslu jednat. Překonávat danost, přetvářet poměry – to patří k dějinnému bytí člověka, jemuž Karel Kosík říkal praxe. Praxe je skutečností možného.

O skutečnosti platí, že si ji vždy nějak zpřístupníme, vyložíme, otevřeme. Nějakým příběhem, nápadem, návrhem, textem básnickým, biblickým, politickým, někdy i filosofickým. Nějakou zvěstí, něčím řečeným. Však také Paul Ricoeur říká: „Skutečnost otevřená v lůnu každodennosti je jinou skutečností, totiž skutečností možného.“ (S. 252) Proto je třeba věci pojmenovat. Správně a výstižně pojmenovat, o svinstvu mluvit jako o svinstvu, o hlouposti jako o hlouposti.

Člověk se řídí něčím řečeným. Něčím, co chce a čemu věří, tedy vztahuje platnost řečeného na sebe a svět, v němž žije. Tím si otevírá skutečnost a tak to je také rozumné. Samozřejmě může někdo někdy chtít i to, co je pravdivé a čemu je nasnadě věřit, zastřít, vyvrátit, zakázat. Je to možné, ale není to rozumné. Takovéto právní poměry a nepoměry mohou být realizovány dočasně: jen dočasně mohou hrát roli skutečně platných pořádků – protože nejsou rozumné. Jen dočasně se může někdo domnívat, že to nakonec „vypadá logicky“ a že je rozumné připustit, že jen tak se nakonec všechno vyřeší. Dějiny to dosvědčují, svůj čas v nich našla podpora protižidovských opatření hitlerismu, mocenských kroků stalinismu i sny o blahobytu dosaženém pětiletými vědecky odůvodněnými kroky v policejních holínkách.

III

Ve skutečnosti – aspoň evropské myšlení tak věřilo – se nakonec prosadí rozum, protože skutečnost je rozumná. Co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné, říkal Hegel, fanatik myšlenky a filosof snad nejtěžší z těžkých.

S ohledem na politickou realitu si troufám tvrdit, že je nejvyšší čas odvrátit se od iracionalit právního provozu v našem státě, v politice i veřejné sféře.

Jako občan nemohu pochybovat o dobrém stavu spravedlnosti v našem státě. Je-li státem právním, pak by měl nejspíš být prohlášen za nesvéprávný. To je paradox mé vlasti. Ale co jiného si má o ní občan myslet, když autobus plný právníků není schopen v Africe vyžádat stíhaného člověka – a navíc nikdo neřekne, proč jich tam bylo tolik. Ne proto, že by o Krejčíře neuměl požádat byť dvoučlenný tým právníků, ale protože celý autobus je nesmyslné obviňovat. Proč se nejvyšší představitelé našeho politického života tváří, že potřebujeme v čele vlády politiky, jejichž nevina je spíš politicky vhodná a takticky zapotřebí - byť jejich osobní integrita v očích spoluobčanů utrpěla ošklivé šrámy?

Už bylo řečeno, že revoluční doby tuší potřebu fundamentálních změn a protežují „filosofii“, byť leckdy jen zdánlivě. Tento text chtěl ukázat, že je nejvyšší čas vrátit se k rozumu, k tomu, co lze říct, pojmenovat – a čemu lze věřit. Dění na současné politické scéně věřit nelze. Není rozumné. Je plné intrik, tvrdosti, bezohlednosti, lží – je to spíš vyčůrané než rozumné.

Můžeme jen věřit, že co je rozumné, se nakonec prosadí. Že trocha filosofické hloubky už by měla spláchnout hloupost, špínu a nerozum z politické reality našich dnešních dní.