Filosof zavrhuje pojmy jako „vykořisťování“, „soukromé vlastnictví“, „trh“. Už jsou překonané, tvrdí, na výsluní se dostalo „vědění“. Z „železné klece“ práce do „světa seberealizace člověka“. (Jenže kdo bude orat pole, řídit kamiony, utírat zadky stále většímu počtu důchodců? Není český učitel spíš proletářem než příslušníkem střední třídy?) V.B. tvrdí, že „skončil klasický třídní boj v rámci kapitalismu. Nositelé vědění změní proletariát na střední třídu. Konec komunismu. Společnost překročila hranice kapitalismu, vyvíjí se směrem k humanizaci celého systému“.

O humanitárním bombardování víme svoje. Bělohradský neakceptuje prvotní potřebu většiny lidstva , tj. zajištění materiálních statků. Na řadě je smysl bytí, ostatně věčný to problém lidstva.

Jeho svět se odvíjí od zdůrazňované téze, že „nesmyslnost a pokrytectví kapitalistické hojnosti“ jsou stejné i v „rozvinutém socialismu všech druhů“. Jenže „hojnost“ je pouze pozlátkem kapitalistické ideologie, zatímco organizace společnosti hledaná v oněch socialismech „všech druhů“ zahrnuje i otázky týkající se jím hledaného smyslu lidské existence.

Nemělo by zůstat mimo naši pozornost upozornění Václava Bělohradského na nový fenomén: „komunikační hojnost“. V jeho důsledku jsme zlhostejněli ve vztahu k okolnímu světu. A ten nabízí lhostejnost ke zprávám o klimatických změnách, ke způsobu vládnutí, kdy „finanční oligarchie vládne vládám“. V šedesátým letech 20. století přivedlo prozření mladou generaci na barikády. „Vyděsilo novou generaci a probudilo v ní svědomí“.

V současné době je to zejména stát, kdo stojí u kormidla přerozdělování a uvádí příklad státní „tvorby tržních cen“. Ku prospěchu oligarchie automobilových koncernů. Za cenu válek o ropné zdroje, ekologické škody. Stejně je tomu s jadernou energií. Ztrácejí na významu hodnoty demokracie jako jsou „blahobyt a příležitost všem“, jestliže musíme vnímat negativně průmyslový růst. Bělohradský to shrnuje: „Růst je náboženství, je třeba být ateisty.“ Lidstvo potřebuje konsensus na hodnotách spolupráce a solidarity, a s tím je v protikladu uctívaný tržní systém.

A dodal bych, současný stát s jeho všude zasahujícími chapadly je zapotřebí redukovat v celé jeho obludnosti. Náš svět ohrožuje také nepřítel zvaný „úbytek práce“. Paradoxně, protože od počátku industrializace jsme žili v přesvědčení, že právě osvobození člověka od práce je smyslem veškerého konání. Proto Bělohradský považuje za problematickou aktivitu vlád EU založenou na „prorůstové“ politice. Jsou v nepřetržitém boji s globalizací, která se vymkla kontrole rozumné správy věcí vezdejších. Viz delokalizace výroby.

Uvažuje o politickém systému odpovídajícímu potřebám dnešního světa: „Na tuto otázku neznám odpověď. Nejsem přesvědčen, že je to demokracie“. Doplnil bych: Ještě že tu máme naše politiky a novinářskou havěť s jejich uctíváním svátostí všeho druhu. Hlavně když nám za to zaplatí... Jestliže v něčem zcela souhlasím s Václavem Bělohradským, tak je to jeho pojmenování naší doby jako „konformistické“. A hledání smyslu existence? Proč?