Když se 9. 1. 2008 v Britských listech objevil můj článek Opět na Bělehrad?, ozvali se čtenáři, kteří mne ve snaze projednat ve Sněmovně stanovisko ke snaze odtrhnout Kosovo od Srbska podpořili. Tím víc mne mrzí, že se – spíše vinou přízemních mezistranických hádek, než skutečným rozporem mezi programy stran – nepodařilo návrh rezoluce ani projednat. Přitom jsem nejen já přesvědčena, že otázka odtržení Kosova je problém, který se týká národních zájmů České republiky. Právě my bychom měli být citliví na jakékoliv projevy mnichovanství. My přece víme, že politika appeasementu nevedla k míru.

V současném světě je přibližně dvě stě obdobných teritorií – a aplikace takto pojatého práva na sebeurčení nutně povede k chaosu a krveprolití. Tvrzení, že vynucené oddělení části Srbska nebude chápáno jako precedens, je dílem zbožné přání, dílem opětovné používání politiky dvojího metru: proč by se Albánci od Srbska mohli oddělit a Srbové od Bosny a Hercegoviny nikoliv? Co další separatistické požadavky v Evropě a na postsovětském území? A co bude dál? Zpochybnění Trianonské dohody?

Zdálo se, že takovýto pohled na problém rozbíjení Srbska by mohl ve Sněmovně získat podporu. Byla jsem přesvědčena, že

• Kolegy s ODS by mohla k zařazení tohoto bodu jednání vézt i skutečnost, že se při jednání o odtržení Kosova projevují nejhorší rysy v práci Evropské unie. Stanovisko jenom některých států a činitelů je vydáváno za stanovisko Unie, což je zcela v rozporu se zásadami konsensu nutného při přijímání rozhodnutí o zahraniční politice. Proč by měla ODS při projednávání Reformní smlouvy tolik bojovat za práva malých států v Unii, kdyby teď přehlédla, jak pohrdavě se velké státy a bruselští úředníci chovají k postojům Kypru, Bulharska, Rumunska či Slovenska?
• Kolegy z KDU-ČSL prosazujících, aby se politika u nás i v Unii opírala o tradiční hodnoty, by mohlo mobilizovat, že připravovaný nový stát v Evropě rozhodně nebude tradičním.
• Kolegové ze sociální demokracie by jako příslušníci levice měli víc než kdo jiný dbát o dodržování mezinárodního práva a historické vědomí. Navíc dostávají darem příležitost ukázat, že poté, kdy se jejich vláda podílela na bombardování Jugoslávie, již opustili jednostrannou politiku vůči Balkánu. Připomínám též dobré vztahy ČSSD se slovenskou stranou SMĚR-sociální demokracie, jejíž předseda a slovenský premiér nedávno vyjádři principiální postoj odmítající uznání separatistických snah kosovských Albánců; obdobné stanovisko ve své rezoluci v březnu loňského roku vyjádřil celý slovenský parlament.
• Na první pohled se také zdálo, že i někteří kolegové ze Strany zelených by mohli vnímat rizika obsažená v odtržení Kosova od Srbska, a to i přesto, že jimi navržený ministr zahraničí je aktivním protagonistou této hry.

Navíc jsem si přivezla minulý týden zkušenost z jednání Rady Evropy, kde navržená rezoluce obsahovala tezi, že možnosti dalšího jednání se vyčerpaly. Toto nebezpečné tvrzení – svědčící pouze o neochotě či neschopnosti vyjednavačů za Evropskou unii, kteří měli zprostředkovávat dohodu mezi Bělehradem a Prištinou – přijatá rezoluce neobsahuje. Stalo se tak mimo jiné díky postoji členů české delegace, když shodné stanovisko proti takovémuto porušování mezinárodního práva a znehodnocování diplomacie přednesl jak zástupce za KSČM, tak i za ODS.

Přestože jsem byla přesvědčena, že by nás téma obhajoby územní celistvosti suverénního státu napříč politickými stranami mohlo spojit, nepodařilo se to. Stranické sobectví opět zvítězilo nad národním zájmem. Teď zasedne zahraniční výbor Poslanecké sněmovny, aby se k danému tématu znovu vrátil. Na jednání byl pozván i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Začíná další kolo.

Autorka je poslankyní za KSČM, místopředsedkyní zahraničního výboru a členkou výboru pro životní prostředí, předsedkyní podvýboru pro ochranu přírody a krajiny, členkou podvýboru pro problematiku civilizačních onemocnění a závislostí a podvýboru pro zdravotně postižené a sociálně vyloučené skupiny