V polovině 20. století (1951) měl Pákistán jen necelých 34 milionů obyvatel. Dnes (2007) jeho obyvatelstvo čítá nemalých 170 milionů! Nejméně šest dalších milionů žije v zahraničí, nejvíce ve Velké Británii; s potenciálními riziky neklidu pro místní obyvatelstvo. Přitom má Pákistán dlouhodobé problémy se svými sousedy. S Indií kvůli tomu, kdo má konečně získat úplnou svrchovanost nad Kašmírem. Řada problémů je dána hranicí s ne zcela politicky, vojensky a hospodářsky stabilizovaným Afghánistánem; přičemž na pákistánské straně této hranice jsou usazeny kmeny, které nad sebou prakticky centrální moc neuznávají. Přitom za veřejně dosud plně neanalyzovaných okolností se Pákistán stal atomovou mocností.

Významnou roli přitom sehrál Andul Qadeer Khan (také citovaný jen jako "A. Q. Khan"). Výzkum související s vývojem atomových zbraní v Pákistánu započal roku 1972, za vlády otce tragicky zemřelé Bhuttové, Zulfikara Alí Bhutta. Když Indie roku 1974 uskutečnila svůj první test atomové bomby, okamžitě to bylo v Pákistánu vnímáno velmi citlivě, jako ohrožení vlastní státnosti. A. Q. Khanovi se podařilo potají získat řadu potřebných podkladů k projektu atomové zbraně na Západě. Když Indie konečně roku 1998 realizovala svůj druhý test atomové zbraně, téhož roku Pákistán uskutečnil 5 jaderných výbuchů. Khanovi se podařilo prodat "know-how" o atomových zbraních do dalších citlivých států, jako jsou např. Írán nebo Severní Korea.

Když byla poprvé koncem 80. let B. Bhuttová premiérkou, prý o těchto vojenských projektech vůbec nic nevěděla! USA začaly do Pákistánu dodávat -- zřejmě v rámci zamýšlené vojenské "rovnováhy" v jihovýchodní Asii -- bojová letadla; 60 letadel F-16 za Bushe seniora, a dalších 40 za Reaganova prezidentství. V té nadmíru senzitivní atmosféře počínajícího 21. století USA také nakonec začaly podporovat Musharafa (který se zmocnil vlády v Pákistánu pučem v roce 1999). Musharaf jako kdyby prezentoval přinejmenším po 11. září spojence Západu, i když v zemi stále viditelněji narůstal vliv radikálních muslimů. Rozhodně se dnes nezdá, že Musharaf drží v Pákistánu otěže vlády pevně v rukou. Nezapomínejme, že možné nečekané mocenské změny v Pákistánu je třeba setrvale vnímat prismatem toho, že jde o stát vlastnící atomové zbraně.

Svérázností pákistánské politiky bylo (a je!), že B. Bhuttová mohla vstoupit do politiky teprve tehdy, když se provdala (za Asifa Alí Zardarího). Měla 54 let, když přišla o život. Zatím jsou nanejvýš problematická zjištění týkající se její smrti, alespoň pokud jde o prohlášení a činy z vládních míst. Naštěstí existuje aspoň filmový záznam incidentu. --- Stěží lze přiměřeně posoudit, do jaké míry byly pravdivé výtky na adresu B. Bhuttové, že vždycky za její vlády vzrůstala v zemi korupce. Kvůli korupci byla vždy zbavena vlády; podruhé roku 1996. O jejím manželovi se říkalo, že je "Mr. 10 %" (rozumí se, že podílem na finančních operacích). Jejím nástupcem se stal Navaz Sharif; ten byl zbaven moci vojenským pučem (a zatím nebyl ze svého exilu vpuštěn do země).

Pokud se kdekoli vojáci chopí moci, nebývá to kvůli tomu, aby v takové zemi nastolili co nejdříve demokracii. Je problematické, do jaké míry má Pervez Musharaf k dispozici politické páky, jimiž by Pákistán nakonec dovedl k demokratickému režimu. Pákistánská lidová strana (jako strana B. Bhuttové) má v Pákistánu stále nepřehlédnutelně silné pozice, možná emočně posílené tou nešťastnou politickou vraždou. Druhou takovou výrazně se profilující politickou stranou je uskupení stojící za Navazem Sharifem, také už dvakrát působícím jako premiér. Tím že oba předáci svých stran byli po léta v exilu, akceschopnost těchto stran byla oslabena. Nynější vlna radikalismu v Pákistánu může navíc teď napomoci jak muslimským radikálům, tak armádě. V zemi, která není etnicky monolitická, jsou druhou nejsilnější skupinou Paštúni (15 %), jichž nemálo žije v sousedním Afghánistánu; což by mohlo také neblaze přispět k možnému šíření talibanských myšlenek na obou stranách státní hranice a k další nestabilitě v celé této oblasti.

Bhuttová byla politickým přesvědčením "demokratkou", těžce nesoucí tragickou ztrátu jak otce, tak svých dvou bratrů. Zároveň ale pocházela z rodiny pro nás nepředstavitelně bohatých vlastníků pozemků na jihu, v provincii Sindh. Pod tímto zorným úhlem se nám možná bude zároveň jevit jako "aristokratka", počítající s tím, že už pro tradici jména a památku otce musí předat politickou štafetu vlastnímu synovi (který zatím, 19-letý, studuje v zahraničí, v Oxfordu; a není zatím pro odpovědnou a riskantní politickou funkci zralý).

Pro nás by mohlo být asi jen teoretickou otázkou, zda si lze přiměřeně představit budování demokratických struktur na základě předávání politické moci ve státě na základě dynastické posloupnosti ve vlastní rodině. Zároveň nám jistě nebude stačit pouhé konstatování senátorky Clintonové, že Bénazír Bhuttová nám ztělesňuje příklad ženy-.matky, která "pionýrsky" šla ve šlépějích muže (tj. svého otce; jeho represivní činnost v Bangladéši během procesu jejího osamostatňování byla nanejvýš problematická). V Pákistánu je poměrně silná urbanizace obyvatelstva (34 %), takže při tak velké koncentraci lidí roste význam možných akcí přímo "ulice", anebo represivně armády. Vzhledem k tomu, že Pákistán je atomovou mocností, nepřehlédnutelné riziko nynější poměrně labilní situace je dáno tím, že by moc v zemi mohli získat muslimští radikálové...