Samozřejmě že jiný kraj, jiný mrav. Hodně se v souvislosti s prezidentskou funkcí mluvívá o takovém či makovém programu, o nějakých nezadatelných principech a ideálech, o cílech, přes které nemůže "jet vlak". Přitom samotná funkce prezidenta státu s sebou nutně nenese ani odpovědnost nebo potřebu mít sílu na nesení věnce někam k podnoží sochy. S tou fyzickou silou k nesení věnce přiskočí hbitě v rámci protokolu jiní. Prezident státu je ale přinejmenším reprezentačně prvním mužem (ne-li ženou) v republice. A pak s tím jsou spojena onačejší důstojenství. Např. portrét sebe sama (zasklený a v rámu) v úředních místnostech státu. Nebo totéž na poštovních známkách (protože je zatím mailování nevypudilo ze života). Nu a ne na posledním místě budiž zmíněno to, že výkon některých dalších funkcí je vázán na existenci té prezidentské, z jejíž kompetence pak plynou některá závažná jmenování (počínaje pověřením k sestavení vlády nebo jmenováním někoho za soudce, případně také možností někoho omilostnit před výkonem trestu). Jinak řečeno: prezident "českého" typu má kompetence spíše nevalné než valné. Takže ani tolik nemusí vážit u kandidáta na prezidenta v ČR jeho politické představy o nejzávažnějších otázkách dneška či zítřka, ale mnohem více by měl být zohledněn jeho charakter; snad zvláště pokud jde o jeho důvěryhodnost a korektnost v jednání (spolu s nestranností při stranickém přetahování).

Jinde s touto funkcí může být více potíží, ale také pravomocí; a pak i potřeby ptát se po "programu". Např. v USA. Typ amerického prezidenta v sobě spojuje funkci hlavy státu ("krále") s funkcí ministerského předsedy (s pravomocí vybrat si k ruce vládní tým). Přesto kupodivu ani tam se hned nestřílí z nějakých programů. Ty jsou "jaksi" nastavené předem. Jednoduše se hraje -- pokud to náhodně "nepokazí" finančně silný zainteresovaný někdo třetí -- "na dvě strany", které jsou dlouhodobě vágně vytčeny jako tak trochu "konzervativní", anebo zrovna tak jinak trochu "liberální".

Ti jakoby konzervativnější jsou "republikáni" ("Stará velká strana"), ti liberálnější jsou "demokraté"; názvy jsou jen vývěsními štíty dlouhodobě standardizovaných politických firem. A pak se nejdřív v rámci vlastní strany nejméně tři čtvrti roku na zkoušku hraje přetahovaná o to, kdo má lepší "image" (česky už také říkáme "imidž") z těch politiků ve vlastním táboře, kdo si troufá na další souboj ve druhém kole, které pak trvá zhruba čtyři měsíce. A to už se postupně filtruje, kdo z koho, načež se přímo v obou táborech samostatně volí "ten potenciálně nejlepší"; ten, kdo by to mohl případně vyhrát -- program neprogram -- i u konkurence. Nakonec dojde na vlastní volbu už naostro, jako kdyby šlo na voličských tribunách o obdobu Stanley Cupu. Snad stojí za připomenutí, že pak musí mít volič(ka) víru, že kandidát je především "silný lídr", někdo, kdo spolehlivě "povede vpřed" (někdo, kdo to na kolbišti politiky bude umět odpálkovávat jako v beisbólu)... Předtím možná mohlo vážit, zda je podruhé (potřetí) ženat, anebo zda je mormon (dříve naléhavě: zda není katolík!), čili jinak: jaké hodnoty vyznává a jak s nimi žije. Když jde do tuhého, možná nemusí mít ani tolik nějaké sugestivní "charisma"; hlavně že bude razantním kapitánem na vládním můstku. Pak až příliš mnoho stojí a padá s poradci zvoleného prezidenta a s těmi, které si prezident přibere do své exekutivy.

Čili: ani v USA se "silným" ústavně prezidentem nakonec nehraje tolik roli sám program, ale osobní prezentace kandidáta na tuto funkci. U nás ani to nestačí. "Není to ani o vlastní prezidentské volbě"; je to o instituci, která je nadmíru vhodnou záminkou k zákulisním hrátkám jednotlivých zavedených relativně silných ("parlamentních") partají. Bohužel.