14. 11. 2007
Quid faciant leges, ubi sola pecunia regnat?K článku Aleše Uhlíře (viz BL 9.11. 2007 "Kapka spravedlnosti na poslední chvíli") bych měl určité drobné výhrady. Nejsem si jist tím, že Alois Rašín byl u nás první obětí komunistické ideologie, jak píše. Atentáty komunisté ve své ideologii neměli, atentáty byly většinou dílem anarchistů. Také genezi zinscenovaných hrdelních procesů z konce 40. a počátku 50. let, domnívám se, nelze jednoduše odvodit jen z komunistické ideologie, protože odsuzováni byli i komunisté, kteří s komunistickou ideologií souhlasili. |
Ovšem je zřejmé, že z těch, kteří se aktivně tehdy podíleli na zinscenování politických procesů, byla resp. bude zřejmě potrestána pouze jediná osoba. Aleš Uhlíř konstatoval, že nám z aktérů politických procesů 50.let po mnohaletém složitém zkoumání ÚDV zbyla jako viník dnes 87 letá Ludmila Polednová-Brožová. Máme tedy, píše na závěr, takovou pravdu a spravedlnost, jakou jsme si sami zasloužili. Pamatuji se, že průběh jednoho monstrprocesu (šlo asi o proces s Rudolfem Slánským) vysílal v mém rodném městečku i obecní rozhlas. Tehdy mě to moc nezajímalo, ale v roce 1960 se mi náhodou dostala do ruky kniha z procesu s údajným spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, kde byl zaznamenán celý průběh procesu včetně výpovědí obžalovaných. Ta kniha nepotřebuje komentáře, sama by mohla posloužit jako důkaz nespravedlivého procesu. Pokud lze to, co odehrávalo v soudní síni, nazvat soudním procesem. Uvěřit tomu, že tento odporný antisemitský proces byl pravdivý a spravedlivý, bylo nemožné i pro osmnáctiletého venkovského mladíka.V procesu se Slánským obžalovaní obviňovali sami sebe, ochotně souhlasili s nesnesitelně arogantním a stupidním prokurátorem, že jsou zrádci, padouši a vůbec ti nejhorší vyvrhelové, vypovídali i o věcech na které se jich nikdo neptal, sami sebe líčili v nejtemnějších barvách a sami pro sebe žádali přísné tresty. Navíc všichni mluvili ve frázích, jejichž lživost a falešnost byla zřejmá na první pohled. Vrcholem procesu se Slánským bylo vystupování hlavního žalobce Urválka. Ten člověk neměl ujít spravedlivému trestu. Soudní procesy z let padesátých nás vracely 300 let zpátky do 17. století, kdy probíhaly na Moravě procesy s čarodějnicemi pod vedením Boblinga z Edelstadtu. Na přípravě takových procesů, jako byl proces s Miladou Horákovou nebo s Rudolfem Slánským a další se podílela řada lidí: vyšetřovatelé (pod vedením a dohledem sovětských poradců), soudci, prokurátoři, obhájci (kteří však obžalované vůbec nehájili). Ti všichni věděli nebo museli vědět, že se podílejí na velice kruté, absurdní a nespravedlivé hře s tragickým koncem a museli vědět, že porušují i tehdy platné zákony. Byl jsem žákem základní školy, když i u nás proběhla vlna zatýkání, zatčen a odsouzen byl i drogista, který se prý měl pokusit odstranit místní funkcionáře otrávením studní. Vrtalo mi už tenkrát hlavou, jak to chtěl udělat, když v obci byl již z dob první republiky zaveden vodovod a vodu ze studní k pití nikdo nepoužíval. Nicméně byl odsouzen k nepodmíněnému mnohaletému trestu; údajný vůdce protistátní skupiny dostal (tuším) 13 let. V roce 1968, kdy se začalo s rehabilitací nespravedlivě odsouzených (ze začátku byli rehabilitováni většinou jen komunisté, ale bylo zjevné, že u toho to nemůže skončit a že na řadě jsou i další neprávem odsouzení a bylo rovněž zřejmé, že nelze zůstat jen u rehabilitací a neptat se, kdo je za vše odpovědný), měli strůjci procesů dosud moc, která jim hrozila vyklouznout z rukou a měli špatné svědomí a strach. Strach z toho, že spravedlnosti neujdou. Také proto sem v srpnu toho roku přišla půlmiliónová cizí armáda. Sloužil jsem tehdy na vojně a v březnu 1968, když se konal v Praze mítink mládeže vysílaný přímo rozhlasem, kde hovořil J. Smrkovský, P. Kohout a další (také G. Husák) jsem jako pomocník dozorčího útvaru byl vyslán coby posel na Krajskou správu bezpečnosti s jakousi důležitou akutní (a řekl bych i poněkud podezřelou) zprávou, která právě přišla z ministerstva obrany (její obsah jsem ovšem neznal). Budova, bylo to večer snad kolem deváté, byla plná cigaretového dýmu a plná policistů ve stejnokrojích i v civilu u zapnutých rozhlasových přijímačů. Byli očividně nervózní a evidentně zaskočeni z toho, co právě slyšeli. V roce 1990 bylo už za minutu dvanáct, aby se stihlo učinit aspoň částečně spravedlnosti zadost, protože někteří aktivní tvůrci politických procesů ještě žili. Jenže nebyl zájem, snad mnohým z nastupující generace chyběla znalost (ne)dávné historie. Nebyl ani čas, transformace ekonomiky musela prý být rychlá. Na rychlosti a nikoliv na správnosti záleželo prý nejvíc. A aby o tom občané nezačali náhodou pochybovat, byl národ tehdy ohlupován lustračními aférami (začalo to pochybnou aférou Bartončík). Místo hesla J. V. Stalina: kádry rozhodují vše, jsme měli nové heslo: o všem rozhoduje trh. Právě se zhaslo a ekonomové (opravdu to byli ekonomové či hospodáři? Možná to byli ekonomové, ale nebyli to hospodáři) zrovna předbíhali právníky. A tak platila slova, která napsal Petronius Arbiter (|66 n.l.): K čemu jsou zákony tam, kde jedině peníze vládnou? |