I o tom je možné diskutovat. Hutka a Nohavica reprezentují dvě z možných předlistopadových pozic. Jaroslav Hutka, písničkář se svědomím a pod tlakem, se rozhodl ze země odejít. Nikdo ho k tomu dvakrát nenutil -- z chartistů zde zůstaly desítky či stovky jiných lidí, které tomu tlaku tady a každý den odolávaly léta a za podstatně tvrdších podmínek. Jaromír Nohavica nežil v pražském intelektuálním a disidentském prostředí, měl podstatně nepevnější půdu pod nohama. S tlakem tajné policie se porovnal jako většina jiných: naoko kývl, snažil se z toho však vychytračit.

Nepochybuji o tom, že ho jeho někdejší selhání štve. Podobně se se svým svědomím -- úměrně své poctivosti a morálce - dodnes rve spousta lidí. Včetně mne. Málokdo však nachází odvahu říci to nahlas.

Jaroslav Hutka není pánbůh. Život v emigraci a život v předlistopadovém Československu měly rozdílné parametry a on nemá právo soudit, stejně jako nikdo nemůže soudit jeho. Jeho "song" o "udavači z Těšína" nemůže být za těchto okolností vnímán jinak, než jako značně pokleslý výpad motivovaný osobní záští. Pochopení v něm není ani zbla.

Je-li dnes Nohavica umělecky o několik pater výš než Hutka, je to podle mého názoru dáno i mravní katarzí, která v něm probíhá ve stínu toho, co prožil. Stojí-li dnes veřejnost v uměle živeném sporu spíše na Nohavicově straně, je to způsobeno i tím, že ostravský písničkář žil v této zemi s ní, zažíval totéž co ona, měl tytéž problémy, řešil je podobně a podobně se s nimi i vyrovnával. Ne každý byl statečný, ne každý se své odvahy nelekl. Ne každý měl možnost a ne každý chtěl odejít. Ne každý byl ochoten riskovat emigraci či kriminál, protože světlo na konci toho tunelu se zdálo strašně daleko. Mnozí je neviděli vůbec.

Na druhé straně si myslím, že by Nohavica měl najít i na vrcholu své umělecké a lidské dráhy odvahu říci "ano, sám před sebou jsem tehdy selhal". Rozměru by mu to neubralo, naopak. Jeho spoluobčanům by to jen pomohlo k tomu, aby tu sílu našli také.