Synové mrtvých otců

Oscar Wilde se narodil v roce 1854. Ve stejném roce začala Krymská válka, v Egyptě slavnostně otevřeli Suezský průplav a nedaleko skotského městečka Thurso přišel na svět William Alexander Smith. Muž, jehož jméno vám na rozdíl od Wildova pravděpodobně vůbec nic neřekne.

Smith prošel YMCou, armádou a v roce 1883 ustavil v Glasgow svou Boys Brigade, první tábornickou organizaci na světě. Byla jenom pro kluky.

Tři roky po Wildovi a Smithovi se narodil Robert Baden-Powell. I on se stal vojákem, prošel pár kolonií a dotáhl to dokonce na generála. V roce 1907 založil (inspirován Boys Brigade) skauting, taky čistě chlapeckou záležitost. Už roku 1911 ji přitáhl do Čech Antonín Benjamín Svojsík, symbolem českého junáctví se ale nakonec stal Jaroslav Foglar.

Aby nebyl výčet skautských potentátů tak nudný, připojme pár osobních tragédií. Smithovi zemřel otec jako třináctiletému, Baden-Powellovi tříletému, Svojsíkovi taky tříletému a Foglarovi čtyřletému. Zdá se, že raná smrt rodičů způsobuje zakládání mládežnických organizací.

Ani jeden ze zmíněných sirotků se ve svém díle výrazněji nezabýval něčím tak podružným, jako jsou dívky. Pro kluky však byla Smithova Boys Brigade ve své době hit. Rozšířila se po celé Británii a pár let po založení měla už 2200 odnoží. V kurzu byla přesně v době, kdy se dandy Oscar Wilde snažil dobýt umělecký Londýn a začínal s homosexuální kariérou. Při troše zlomyslné fantazie si lze představit ztepilé jinochy, pendlující mezi skautskými schůzkami a postelí talentovaného hejska, v níž si vydělávají na tábornické pomůcky.

Wildovi na rozdíl od Smithe, Baden-Bowella a Svojsíka tatínek v dětství neumřel. Proto básník nezakládal skauting, ale coby možná nejcitlivější umělec své doby nejpřirozeněji a nejjasněji vyjádřil její podvědomou touhu. Prznil chlapečky.

Doba mužů

Nešťastného teplého výstředníka a vojenskými řády ověšené zakladatele skautingu spojuje jediné. Posedlost mužstvím. Posedlost doby, v níž kluci z dobrých britských rodin trávili deset měsíců z roku v internátech, kde jim vládla rákoska a ve kterých nejdřív posluhovali starším spolužákům a pak si nechávali sloužit mladšími. Doby, kdy ženy nesměly do škol a do klubů a muži byli odmalička zvyklí trávit většinu času spolu, odjíždět do kolonií po plucích, pořádat tam družné pitky, soupeřit mezi sebou a dobývat svět výhradně vlastními silami. Doby, v níž pokořovali přírodu a otevírali Suezské průplavy.

Hodnoty mužství byly hodnotami celé společnosti. Muž byl v těch časech mírou věcí, doba ho milovala tak, že se jí z toho samé dělalo blbě. Arthur Conan Doyle našel ideálního muže v neomylném Sherlocku Holmesovi (a jeho tajného ctitele v dr. Watsonovi, do něhož se vtělil ich-formou), Jules Verne tiskl sci-fi příběhy o odvážných objevitelích -- gentlemanech mocnějších, než byly dobové fyzikální zákony. Karl May chrlil z vězení dobrodružné romány s hrdinou, který dokonale střílí a jehož pěst dokáže uspat kohokoliv. V hlavě Edgara Rice Burroughse se pomalu rodil Tarzan. Všechny mužské žánry od westernu po sci-fi, všichni klasičtí mužští hrdinové, kteří určují ještě dnešní chlapectví, pocházejí z časů, o kterých mluvíme. Superman ani Julius Fučík se jim ve schopnosti definovat a formovat mladé muže nikdy nevyrovnali. Dokonce i móda, nejpovrchnější umění, které vlaje vždycky až na chvostu dobového myšlení, se v téhle době začala pomalu zbavovat nadýchaného zdůrazňování ženských tvarů a vydala se směrem ke chlapeckým střihům secese. Ženy, které dnes chtějí vypadat jako děti, se tehdy toužily podobat mužům.

Rudyard Kipling (jehož odloučili od otce v šesti letech), autor Knih džunglí, velkých bajek o mužských archetypech, převtělených do zvířat (Akéla, Ká, Balú, Baghíra...), vyslovil ideál doby ve své nejslavnější básni Když.

KDYŽ

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,

když podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,

když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,

když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům společným jsi kryt,

když nezoufáš, ač pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku,
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,

ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže "Vytrvej!"

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,

když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když řekneš: "svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!"

pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj jsi muž!

Přeložil Otokar Fischer

O tom, že by muž s velkým M měl být heterosexuál, není v básni ani slovo.

Premiérův buznašvagr (rodokmen básníkova procesu)

Smrtícím důkazem proti homosexualitu zapírajícímu Wildovi byly výpovědi (částečně snad podplacených) výrostků z londýnského podsvětí, negramotných andílků se sotva ochlupeným přirozením, příbuzných dnešních hošanů vyhlížejících kunčofty ve Fantově kavárně pražského Wilsonova nádraží. Wilde spal s dětmi, ale to v jeho době nikoho nevzrušovalo. Hrozivé, pohoršlivé a burcující bylo, že ty děti byly kluci. Kdyby si to básník místo s chlapečky rozdával na předměstí Londýna se stejně starými holčičkami, možná by místo žalozpěvů z žaláře v Readingu napsal ještě pěknou řádku duchaplných komedií.

Spouštěčem a motorem Wildova procesu byl ovšem někdo mnohem mocnější než pár buzniček z polosvěta. Tím, kdo Wilda nenáviděl a kdo ho přivedl až do vězeňské kobky, byl markýz z Queensbery. Otec Oscarova nejbližšího milence Alfreda Douglase, autora básně o lásce, která se bojí vyslovit své jméno.

Právě Queensbery sháněl po Londýně chlapecké prostituty, aby proti Wildovi vypovídali. V tažení proti "perverznímu" spisovateli ho mohutně podporovala britská vláda v čele s dalším majitelem zvučného příjmení, hrabětem z Rosebery. A tady začíná být pozadí (v textu o homosexualitě nelze to slovo nepoužít) Wildova procesu zajímavé.

Když byl Rosebery ještě ministrem zahraničí, byl jeho tajemníkem jiný Douglas, Francis. Francis byl Alfredův bratr, nejstarší syn markýze z Queensbery, dědic rodu, stejně půvabný a oslňující jako jeho mladší sourozenec. Nedlouho před Wildovými procesy ovšem chudák zemřel při "nehodě na lovu", což byl pravděpodobně pěkný eufemismus pro sebevraždu.

O hlubším než pracovním vztahu mezi Roseberym a jeho mladým tajemníkem Francisem se vědělo po celém Londýně. Stejně jako dnes a stejně jako ve starém Řecku byly i ve viktoriánské Británii nejvyšší kruhy homosexuálů plné. Čerstvý premiér Rosebery se strašlivě bál, že Francisův otec Queensbery zničí kvůli mrtvému synovi jeho politickou kariéru. Místo sebe se rozhodl raději obětovat muže, který s ním sdílel milence z jedné rodiny -- Oscara Wilda.

Pokud premiér země nechá zničit člověka za to, co dělá sám, musí být v základu jeho jednání hluboký rozpor, pnutí, motivace a pohon činů. Viktoriánská apoteóza mužství měla svoji skrytou, temnou stranu. Celonárodní hysterie, kterou spustilo vyšetřování Wildových homosexuálních styků, vylila na ulici a do novin všechnu špínu, celou potlačenou touhu společnosti latentních řiťopichů po mužském mase. Touhu, která se společensky přijatelně sublimovala do skautingu, mužských klubů a Kiplingovy básně. Společensky nepřijatelně pak do tajných sexuálních schůzek v nejvyšších kruzích. Tak, jako předvěké tlupy na oltářním kameni, obětovala viktoriánská Británie u soudu a v novinách Oscara Wilda coby ztělesnění sebe sama, symbol vlastního stínu.

Ještě, že jsou tyhle ošklivé časy za námi.

Hromadné společenské popravy

I když je to při pohledu na televizi těžko uvěřitelné, homodoba pominula. Homosexuálové si během dvacátého století vybojovali všechna důležitá práva -- hlavně proto, že přestali kohokoliv zajímat. Nikoho nevzrušují, při pohledu na barevný průvod vzájemně se poplácávajících a líbajících bukvic pocítí hluboký odpor, signalizující zájem a podvědomou touhu, už jen opravdový skrytý homosexuál. Čas trhnul kamerou a nechává homosexuály být, sune je do nudné a bezvýznamné legality a běžné existence bez přítomnosti v novinových titulcích. Muži už nejsou mírou všech věcí, mužní filmoví hrdinové jsou plakáty bez síly a skauting je víceméně v agónii.

Kdo se dnes do novin dostává, jsou pedofilové. "Pedofila z internetu identifikovali experti Interpolu." "Francouzská policie zatkla 310 pedofilů." "Pedofil řádí na Uherskohradišťsku." "Pedofil pracoval jako učitel na základní škole." "V Thajsku dopaden další pedofil."

Jak nemáme denně ve zprávách svého pedofila, špatně se nám tráví. Pedofilie se stává zločinem jako samotný fakt, nikoliv jako čin. Není to tak dlouho, co britské bulvární noviny v jedné z vln antipedofilní hysterie zveřejnily seznam lidí, kteří se sexuologicky léčí, protože je vzrušují děti. Drtivá většina těch nešťastných osob nikdy nic neprovedla a dítěte se ani nedotkla. Společenský stín, který reprezentují média, si na nich potřeboval vylít zlost za prostý fakt jejich úchylky. Poslanci naší Sněmovny, z nichž půlce bych se bál svěřit dítě na půl hodiny do kanceláře, prosadili proti vůli Senátu zákon o trestnosti držení dětské pornografie, čímž začali oblíbený hon na feťáky místo dealerů. Těžko říct, jestli některý z ruku zvedajících zákonodárců znal příběh premiéra Roseberyho. Noviny každopádně lákavě předhozené téma dětské pornografie zpracovávaly na prvních stránkách týdny.

Pedofilie dnes budí hysterii víc než cokoliv jiného. Rodiče dětí dostávají výzvy, aby na internet nedávaly fotky svých ratolestí od moře či rybníka, protože si je může stáhnout pedofil. Skautští vedoucí, učitelé a možná i kuchařky ve školních jídelnách budou brzy muset na přístrojích prokazovat, že jim dětské fotky nezrychlují krevní oběh. Marc Dutroux se stal zločincem desetiletí proto, že mučil a zabíjel děti, jiné masové vrahy jeho doby si (snad kromě kanibala Čikatila, který reprezentuje jinou kolektivní úchylku) nikdo samovolně nevybaví. I Dutroux ovšem natáčel svá videa pro vybranou společnost...

Když není co prznit

Je možné, že pedofilové nejsou posedlí dětmi - koneckonců když dítě zestárne, přestane je zajímat. Zdá se pravděpodobnější, že jsou posedlí dětstvím. Jeho nevinností, kouzlem, zdánlivou čistotou. Dětstvím, které se čím dál víc stává iluzí a možná už vůbec neexistuje.

Oblíbený provokatér mediálních studií Neil Postman napsal v devadesátých letech knihu Mizení dětství. Ukazuje v ní, jak se ztrácí hranice mezi dětmi a dospělými. Aby se člověk dřív dostal k určitým informacím, třeba o sexu, musel umět číst a musel rozumět přečtenému. To se naučil až v určitém věku. Do té doby byl nevinným děckem.

Od nástupu televize tahle hranice padla. V kouzelné bedně se probírají témata, určená dospělým, v kódech, kterým bez problémů rozumí i předškolák. Dospělí už nemají monopol na některá fakta. Děti, které chápou, jak se přenáší AIDS a jak může burza zničit průmyslovou oblast, už nejsou tak úplně dětmi.

Možná je to fuk. Dětství není nic stálého, jak ukázal Philippe Aries v knize Staletí dětství. Naše pojetí dětství pochází až z gramotností posedlé renesance. Ve středověku byly děti prostě považovány za malé dospělé. Oblékaly se jako dospělí, měly povinnosti jako dospělí, nastupovaly na trůny, mohly se ženit a vdávat. Ještě viktoriánská Británie měla za běžnou dětskou práci, dětští otroci, dětští prostituti, dětští herci a akrobati přežívají dodnes. V bývalých afrických koloniích vraždí dětští vojáci dospělé civilisty samopaly a mačetami, dívky třetího světa rodí vlastní děti ve dvanácti. Naše dětství byl zdá se vždycky jen vynález pro zbohatlíky, pro tu malou část světa, která si ho mohla dovolit. Postman (a třeba i Joshua Meyrowitz) tvrdí, že tahle umělá konstrukce je v koncích. Že se děti znovu stávají malými dospělými.

Jenže možná je to naopak. Možná se dětství skrz naše rostoucí zbohatlictví šíří za svoje věkové hranice. "Dítě školou povinné, dovede to, co my ne / kuchyně se stane lesem a štokrle medvědem," lže Jiří Suchý a sám si na jevišti hraje jako děcko. "Dospělí dětinští a dítka jsou dnes starci," opravují Suchého Starci na chmelu, tatínci si užívají s autodráhami a počítačovými hrami, zatímco nezletilí hackeři se probourávají do sítě Pentagonu s ambicí měnit dějiny. Holčičky už nemají žádné holčičkovské oblečení, nosí podle doporučení dívčích časopisů zmenšené verze téhož, co jejich maminky a starší sestry. Ty si zase navlékají barevné podkolenky a šílí po kabelkách s nakreslenými kočičkami. Hranice padají, chudáci pedofilové nevědí, co prznit.

Česko hledá Superchild

Kdyby znala Wildova viktoriánská Anglie reality show, soutěžili by v ní muži v pólu, v břitkých replikách a v šermu. V našich reality show ukazují sotva dospělí plyšáci obou pohlaví své libové maso, ve vilách VyVolených předvádějí sexy poloblbové pubertální hrátky, ze kterých vycházejí vítězně kápové, zdánlivě starší kuchaři a pinglové s chováním a sociální vyspělostí desetiletých fracků. Když sledovanost klesá, spustí se v britských televizích Teen Big Brother.

Začal s tím sport. Esteticky hodnocené disciplíny, jako třeba gymnastiku, postupně ovládly dětské šampiónky, které okouzlily poroty technicky dokonalou čerstvostí a nevinností. Následovalo publikum Rozjezdů pro hvězdy a dalších televizních soutěží, které se může zvencnout, kdykoliv se v programu objeví dívenka či chlapeček a hláskem konipáskem zazpívají normalizační hit. Soutěže začínajících modelek jsou otevřeny čím dál mladším dívenkám a třináctileté miss, oblečené a nalíčené jako třicetileté kurvy, se producírují po molech před labužnickýma očima žoviálních šéfů módy.

I Mozart začínal jako zázračné dítě, ale pak musel dokázat, že je stejně zázračným dospělým. Dnes by dospělý Mozart nikoho nezajímal. Je tu doba zázračných dětí, doba, která obětovala skutečné dětství jeho instantnímu virtuálnímu obrazu. Co nejdětštěji vypadající dítě předvádí co nejdokonalejší profesionální výkon, maličký Jakub Třasák stojí na židli a hraje na housličky, až se mu z nich kouří. Maminky a tatínkové u televizí slzí, obyčejné a rázem jaksi méně dětské děti před obrazovkou závidí, nebo se jim chce zvracet.

Od Macaulaye Culkina po Joela Harvey Osmenta a Kolju se shlížíme v nevinných očích, které zamávají řasami a dostanou Oscara za nejlepší herecký výkon. Děti jsou naší láskou, fetišem a zlatým teletem. Ságou naší doby není Rambo nebo Rocky, ale Harry Potter a putování Frodo Pytlíka, maličkého a tak zranitelného. Dětství, které fakticky mizí, je jako ztrácený ideál nejsilnějším kouzlem dneška. Kouzlem, které jako každé silné zaklínadlo nese upozaděná paraerotická síla. Právě proti tomuhle kouzlu se snaží zuřivě bojovat vynořující se intelektuální ikona Jana Sterna, posedlého vývojem, proměnou a vzývajícího nutnost dospět. Iluze potenciálně (vše)mocné dospělosti je ovšem nejsilnější zbraní dětství. Dospělost je to, na co si děti hrají nejraději.

Když čečenští separatisté obsadí moskevské divadlo, vyvolá to záplavu novinových komentářů (které nikdo nečte). Když ti samí teroristé zaútočí na beslanskou školu, zastíní komentáře záplava fotek, kterým nejpedofilnější české noviny, Mladá fronta Dnes, věnují tři první strany. Tři barevné strany nahých, krví ušpiněných dětí. Náklad stoupá do nebeských výšin.

Když policie odhalí Dutrouxe, všechny evropské televize donekonečna promítají fotografie jeho andělských obětí a pod tím vypočítávají, co všechno s nimi belgická zrůda prováděla. Donekonečna, znovu a znovu.

Když Kateřina Maurerová umístí svého syna do komory a coby starostlivá matka si ho při tom natáčí chůvičkou, aby jí na betonu nezmrznul, otiskne MfD jeho fotografii přes téměř celou titulní stranu s titulkem "Nahý a svázaný". Font písma je veliký tak, že větší byl jen při vítězství hokejistů v Naganu. Taky byste chtěli vědět, kolik čtenářů, poslanců a editorů Mladé fronty nad tím obrázkem onanovalo?

Pedofilové všech zemí, spojte se

Chris Langham je komik, kterého britský soud shledal vinným ze stahování dětské pornografie z internetu. Langham se u soudu bránil tím, že byl v dětství zneužíván a chtěl z internetových obrázků pochopit svoje vlastní pocity. A taky tím, že se připravoval na seriálovou roli sexuálního maniaka. To jsou chytré výmluvy -- podobně chytré, jako byly ty Wildovy. Na to, aby se pokusil obhájit samotnou fascinaci dětmi podobně jako Wilde homosexualitu, Langham neměl. Wilde tehdy u soudu na otázku, o čem je Douglasova báseň řekl:

"Láska, která se -- v našem století -- bojí vyslovit své jméno" je tou ušlechtilou náklonností staršího muže k mladšímu, která existovala mezi Davidem a Jonatánem, kterou Platón učinil samým základem své filozofie a již najdete v Michelangelových i v Shakespearových sonetech. Je to hluboká, duchovní náklonnost, stejně čistá jako dokonalá. Inspiruje a prostupuje velká umělecká díla, jako ta Michelangelova a Shakespearova a jako oba mé dopisy, o kterých tu mluvíme. V našem století zůstává nepochopena, tak nepochopena, že ji lze popsat jako "lásku, která se bojí vyslovit své jméno" a že jsem kvůli ní na lavici obžalovaných. Tato náklonnost je krásná, jemná, je nejvznešenější ze všech náklonností. Není na ní nic nepřirozeného. Je plná ducha a často se objevuje mezi starším a mladším mužem, kde je starší obdařen intelektem a mladší vší radostí, nadějí a přitažlivostí života budoucnosti. A právě tomu svět nerozumí. Plive na tuto náklonnost a občas za ni někoho staví na pranýř."

(http://www.law.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/wilde/Crimwilde.html, přeložil šš.)

Langham nepřipomněl světu, že do dítěte Beatrice se zamiloval Dante, že Petrarca zbožňoval nedospělou Lauru, Swift Ester, Poe Virginii, Carroll Alici a že Nabokov taky dobře věděl, o čem píše. Že erotická láska k dětem je součástí dávné lidské zkušenosti, jedna z jejích nejcitlivějších a nejnebezpečnějších součástí, která tak, jako každá hraniční zkušenost, může lidstvu říct o něm samém ty nejdůležitější věci. Komikův strach z veřejné ostrakizace byl příliš velký. Přesto byl odsouzen, BBC s ním skončila spolupráci a veřejný proces ho existenčně zničil.

Langham není pedofilní Wilde. Pedofilie ale je homosexualitou dneška. Není nic dobrého na znásilňování dětí, stejně jako není nic dobrého na znásilňování žen, mužů, zvířat, podřízených či příbuzných. Zatímco jiné zločiny a úchylky si vystačí se sexuology a sem tam nějakým přelíčením, pedofilie žije v hlavních zprávách a v mnohem větším davu internetových deviantů, než se zdá z práskačského seznamu v britských novinách. Dětinštění dospělých, zbožnění dětství v televizních pořadech a hysterická ochrana mizejícího, idealizovaného dětství před čímkoliv nečistým a ohrožujícím je stejný symptom doby, jakým byl vznik skautingu a Mayův Kara ben Nemsí v éře viktoriánské. A má svůj stín.

Mladá prozaička Jakuba Katalpa napsala na začátek své knihy Je hlína k snědku scénu, v níž prababičku hlavní hrdinky jako malé dítě zneužívá pedofil. Světe zboř se -- dívence se to líbí. Pedofilové dětem obvykle rozumějí a podle sexuologů jim málokteří chtějí ublížit. Proto tolik obvinění pedofilů přichází až zpožděně, po dospění dítěte. Způsobená škoda se, není-li pedofil násilnické hovado, často projeví až někdy v pubertě a zničí bývalému děcku teprve dospělost. Zeptejte se v Bambini di Praga. Pedofilové dětem rozumějí, protože rozumějí dětství. Nejsou na všechny děti, jsou jen na některé. Na ty, které se objevují v reklamách a které každá matka touží ukazovat na veřejnosti. Na nadděti, které reprezentují mizející dětství jako takové. Převádějí do konkrétního sexuálního činu to, co televize Nova, Mladá fronta Dnes a marketingové agentury s podvědomou přesností znakových tunelářů denně tvoří virtuálně. Tak jako kapky vysrážené na skle, přesně jako viktoriánští homosexuálové jsou dnešní pedofilové zhmotněním okolního vzduchu. Sublimací úchylné, dětstvím posedlé společenské energie nás všech.

Když se podíváme na to, kam to dotáhli homosexuálové, mají před sebou milovníci dětí optimistickou perspektivu. Je pěkné si představit ironickou budoucnost, v níž budou pedofilní spolky hájící děti dostávat granty na to, aby vybojovaly dětem právo na vlastní sexuální život. Děti se možná zase po šesti stech letech stanou "svéprávnými" vlastníky svého osudu s povinností platit daně, právem na sňatek a registrované partnerství. Hranice trestní zodpovědnosti se koneckonců snižuje pomalu, ale jistě.

To všechno přijde ale až v době, kdy pedofilie zmizí ze stránek novin. V době, kdy útok teroristického komanda na základní školu vybudí nanejvýš rozhořčení několika bloggerů a dítě svázané na betonové podlaze bude pro média vzrušující přibližně jako znásilněná babička. Latentně perverzní společenskou extází, láskou, "která se bojí vyslovit své jméno," bude v té době dejme tomu incest nebo sadistická zoofilie (jejímiž zdatnými propagátory jsou už dnes všemožné spolky na ochranu zvířat). Proč a podle jakých zákonů se tyhle civilizační úchylky vynořují a upadají, je záhadné. Pedofilové, kteří se nešťastnou shodou nutností narodili do dneška, si můžou, zatímco na ně lijeme kýble špíny a ničíme jim existenci, i když na dítě nikdy nesáhli, útěšlivě říkat, že jsou nejčistším a nejsenzitivnějším ztělesněním svého času. Že jsou mučedníky. Že jejich obětování dává společnosti katarzi, tak jako ji dávali mladíci a dívky, kterým Mayové vyrvávali srdce pod poledním sluncem. Přecitlivělý Oscar Wilde by i dneska prznil chlapečky, jen z trošku jiných důvodů. Je dobré vědět proč, uvědomit si fascinace doby, ve které žijeme, skryté síly, které jí hýbou. Že jsou nespravedlivé a nebezpečné pro děti i jejich smutné obdivovatele? A proč by svět měl být spravedlivý?

Alfred Douglas

Two Loves

Převzato z časopisu Chameleon z prosince 1894. Žalobce Oscara Wilda citoval před soudem poslední, zvýrazněnou část básně.

I dreamed I stood upon a little hill,
And at my feet there lay a ground, that seemed
Like a waste garden, flowering at its will
With buds and blossoms. There were pools that dreamed
Black and unruffled; there were white lilies
A few, and crocuses, and violets
Purple or pale, snake-like fritillaries
Scarce seen for the rank grass, and through green nets
Blue eyes of shy peryenche winked in the sun.
And there were curious flowers, before unknown,
Flowers that were stained with moonlight, or with shades
Of Nature's willful moods; and here a one
That had drunk in the transitory tone
Of one brief moment in a sunset; blades
Of grass that in an hundred springs had been
Slowly but exquisitely nurtured by the stars,
And watered with the scented dew long cupped
In lilies, that for rays of sun had seen
Only God's glory, for never a sunrise mars
The luminous air of Heaven. Beyond, abrupt,
A grey stone wall. o'ergrown with velvet moss
Uprose; and gazing I stood long, all mazed
To see a place so strange, so sweet, so fair.
And as I stood and marvelled, lo! across
The garden came a youth; one hand he raised
To shield him from the sun, his wind-tossed hair
Was twined with flowers, and in his hand he bore
A purple bunch of bursting grapes, his eyes
Were clear as crystal, naked all was he,
White as the snow on pathless mountains frore,
Red were his lips as red wine-spilith that dyes
A marble floor, his brow chalcedony.
And he came near me, with his lips uncurled
And kind, and caught my hand and kissed my mouth,
And gave me grapes to eat, and said, 'Sweet friend,
Come I will show thee shadows of the world
And images of life. See from the South
Comes the pale pageant that hath never an end.'
And lo! within the garden of my dream
I saw two walking on a shining plain
Of golden light. The one did joyous seem
And fair and blooming, and a sweet refrain
Came from his lips; he sang of pretty maids
And joyous love of comely girl and boy,
His eyes were bright, and 'mid the dancing blades
Of golden grass his feet did trip for joy;
And in his hand he held an ivory lute
With strings of gold that were as maidens' hair,
And sang with voice as tuneful as a flute,
And round his neck three chains of roses were.
But he that was his comrade walked aside;
He was full sad and sweet, and his large eyes
Were strange with wondrous brightness, staring wide
With gazing; and he sighed with many sighs
That moved me, and his cheeks were wan and white
Like pallid lilies, and his lips were red
Like poppies, and his hands he clenched tight,
And yet again unclenched, and his head
Was wreathed with moon-flowers pale as lips of death.
A purple robe he wore, o'erwrought in gold
With the device of a great snake, whose breath
Was fiery flame: which when I did behold
I fell a-weeping, and I cried, 'Sweet youth,
Tell me why, sad and sighing, thou dost rove
These pleasent realms? I pray thee speak me sooth
What is thy name?' He said, 'My name is Love.'
Then straight the first did turn himself to me
And cried, 'He lieth, for his name is Shame,
But I am Love, and I was wont to be
Alone in this fair garden, till he came
Unasked by night; I am true Love, I fill
The hearts of boy and girl with mutual flame.'
Then sighing, said the other, 'Have thy will,
I am the love that dare not speak its name.'