Setkal jsem se z řadou reemigrantů, kteří "bojovali" proti komunismu tím, že zdrhli do Německa, do Kanady, do Švýcarska apod., a teď nám čistí svědomí, poučují o demokracii a moralizují. I z Kundery známe žvanily, kteří v teplu a bezpečí nějaké té recepce nebo na rautu dávají knížecí rady svým zotročeným a hřbety ohýbajícím (bývalým) spoluobčanům. V bývalém zaměstnání jsem také potkal řadu "disidentů", kteří se po letech vrátili ze zahraničí, bojují za demokracii, obcházejí příležitosti ke zviditelnění a šikanují sousedy stížnostmi na to, že pes štěká, zvon zvoní, děti křičí, farář krade a zastupitelé podvádějí (nikdy nic kloudného neodhalí, ale aspoň jsou "aktivní").

Veřejně známým aktivistou, kterého mohu jmenovat a který je takovou kvintesencí podobného zakomplexovaného kverulanta, který se v zahraničí neuchytil, a tak se vrátil poučovat, budiž "angažovaný občan" Šinágl, kterému demokracie v ČR přinesla možnost alespoň nějaké seberealizace, když už o něj ve Švýcarsku nebyl zájem. Pan Hutka nyní kandiduje na zařazení mezi podobné budižkničemy, kteří možná testují hranice svobody a demokracie pro nás "slušné" a "konformní", ale kromě toho za nimi nic moc vidět není.

Čekám a doufám, že po vymáchání pana Nohavici pan Hutka napíše ještě jednu píseň, tentokrát ale o sobě, a dozvíme se, kde se ohnul on, komu ublížil, koho podvedl, kde se neozval, když měl, jak se mu vedlo v Nizozemí, jak od revoluce nic kloudného nesložil a jak se z něj stává zapšklý závistivý dědek za zenitem. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem - ohýbali jsme se my, ohýbali se naši rodiče, málokdo "bojoval" a jen někteří si mezi známými vyměňovali samizdaty, na jejichž přepisování ale neměli odvahu. Jak říkal náš dějepisář - prostě jsme si na odborářské schůzi odhlasovali, že Svobodná Evropa a Hlas Ameriky jsou imperialistické vysílačky vrahů a zaprodanců, a pak jsem si doma "štváče" po zavření dveří do předsíně všichni do jednoho pustili.

Možná ze mě mluví sentiment, ale dodnes si vzpomínám na oválenou kazetu s několika "protistátními" písničkami Jarka Nohavici a Karla Kryla, kterou jsem s bratrem opatrovali a nesměli o ní se spolužáky mluvit, jak jsme na výletech s lyžařským oddílem spiklenecky mluvili o tom, že Nohavica dostal přes držku a sebrali ho tajný, jak jsme v Nohavicových textech hledali dvojsmysly a narážky na režim atd.

Dodnes mě (zejména ty starší) Nohavicovy písně oslovují a v době pozdního dětství mi hodně daly. Třeba i proto, že Jarek Nohavica byl tady s námi a zažíval podobné věci jako my, a navíc měl tu odvahu a drzost, která nám "šedým" chyběla. Přes jeho selhání na něj plivat nebudu. Stejně jako mí rodiče chybovali, chybují a často byli "úplně nemožný a strašný" a podepisovali v zaměstnání kde co, aby nepřišli o místo a my děti o zázemí a možnost studovat, nežádám ani po panu Nohavicovi, aby byl bez hříchu. Takového znají dějiny pouze jednoho, a toho jsme ukřižovali.