Plýtvá se léky, dělají se zbytečná vyšetření, naši lidé příliš často navštěvují lékaře, příliš často si nechávají předepisovat léky, které nakonec vyhazují a příliš dlouho leží po nemocnicích.

K tomuto tématu bych měl několik interních poznámek. Pokusím se je napsat jak mi velí selský rozum srozumitelně i pro medicínské neprofesionály.

Především je potřeba říci, že není lehké hodnotit zdravotní péči a její čerpání. Pokusím se rozebrat jednotlivé hlavní výhrady a uvést hlavní problematiku jejich hodnocení.

• Léky. Necháme si jich předepisovat mnoho a následně je vyhazujeme. Preskribci léků lze hodnotit z hlediska finančního objemu například v roce nebo z hlediska denních účinných dávek předepsaných v roce. Finance jsou mimo vliv lékařů a pacientů. Denních účinných dávek (počet tabletek) stagnuje několik let a spíše klesá. Počet léků vrácených do lékáren, evtl. nepoužitých, je jistý fakt ve všech systémech a jistě lze tato čísla porovnat se srovnatelnými státy a argumentovat konkrétně. Část tohoto faktu je dána objektivně především změnami v medikaci či průběhu choroby, část subjektivně postojem pacienta. Dle mých zkušeností nejsou mezi srovnatelnými státy velké rozdíly v principu. Výroky typu, že řada pacientů má devět i více léků, a tak se vlastně zabíjí jsou skutečně na odborné úrovni, slušně nekomentovatelné.
• Vyšetření. Prý se necháváme vyšetřovat moc a často. Zde nelze argumentovat obecně a jediný smysl má konkrétní případ a konkrétní situace. Osobně mám pocit přesně opačný. Klíčová vyšetření zhotovená nejsou. Medializovaný případ nemocnice na Vysočině je asi nejjasnější. Co mělo být uděláno a konsultováno, nebylo.
• Časté návštěvy lékařů. Ano srovnávání počtu návštěv lékařů vypadá věrohodně. Ale uvědomme si strukturu organizace naší medicíny. My a následně pojišťovny, jsme si medicínu rozdělili na stopadesát škatulek a každý může dělat jenom něco. A tak i banální případ, který by mohl hravě vyřešit praktický lékař musí obejít tři i více odborníků aby mohl být vyšetřen a následně léčen. To je důsledek dnešní konstrukce nejrůznějších preskribčních a indikačních omezení. Pak logicky návštěvy přibývají, ale je to zcela virtuální realita.
• Nemocnost. Stonáme mnoho a více než jinde. No, nevím. Zde jenom subjektivní poznatek: neznám nikoho kdo se "hází marod". Nicméně lidí, kteří by na neschopence být měli a z nejrůznějších důvodů nejsou (ať ve Škodovce nebo v nemocnici) znám opravdu hodně.
• Pobyty v nemocnici. Opět neznám nikoho kdo by byl v nemocnici zbytečně. Tato srovnávání délek pobytu bez dalšího jsou nesmyslná. Nelze srovnávat bez uvedení úrovně a možností ponemocniční péče.

Cost / benefit analýza ve zdravotnictví je obtížná. Velmi se odvíjí od časového horizontu a ten je často smysluplný od deseti let výše. Umějí jí málokde.

Měl jsem možnost se v USA účastnit studie o nadužívání laboratorních vyšetření. Cílem bylo je omezit. Nicméně, ač bylo potvrzeno nemalé množství neindikovaných vyšetření, minimálně stejně velké bylo množství vyšetření, která provedena být měla a nebyla. Totéž se týká preskribce. Mnoho pacientů nedostane lék, který potřebují. Neschopenek i hospitalizací.

Stalo se módou říkat jak zneužíváme zdravotní péči, jak jsme špatní řidiči a jak je potřeba nás "ukáznit". Buďme velmi skeptičtí v přijímání těchto prohlášení. Vyvolávání pocitů viny je oblíbenou metodou manipulace. Ale jsem bytostně přesvědčen, že v našem zdravotnictví a třeba i na těch silnicích by ani vyměněná populace například z Německa či Rakouska nevykazovala odlišné chování a výsledky.