Důvody Bushovy cesty

Týdenní cesta George Bushe po Latinské Americe, během níž navštívil Brazílii, Uruguay, Kolumbii, Guatemalu a Mexiko, nebyla co do načasování i výběru navštívených zemí nikterak náhodná a Bush se pro ni rozhodl z celé řady důvodů. Tím nejdůležitějším je bezesporu prekérní situace, v níž se ocitly zájmy Spojených států, resp. amerických korporací, v tomto pro USA stále klíčovém regionu. Hlavní problém spočívá v neustálém posilování fenoménu "nové latinskoamerické levice" -- vítězství levicových populistů v řadě latinskoamerických států, jejichž politika se přes mnohá kompromisní manévrování a salámový postup přece jen stále více a více obrací k USA zády, v čemž hraje důležitou roli iniciativa venezuelského presidenta Huga Chaveze, který si opírá o podporu masových organizací pracujících a chudiny.

Levicoví prezidenti a vlády se v posledních letech dostali volební cestou k moci v Bolívii (Moráles), Ekvádoru (Correa), Uruguaji (Vasquez), Argentině (Kirchner), Paraguaji (Duarte), Nikaragui (Noriega) a byli ji na dosah i v Mexiku, kde o ní byli připraveni široce zpochybňovanými, zmanipulovanými volbami. Hlavní baštou odporu k americkému imperialismu a neoliberální agendě pak zůstávají Kuba a Venezuela, s jejichž logistickou a materiální podporou se již rozjely početné projekty pomáhající chudým a pracujícím celého kontinentu -- ať již jde o poskytování levného topného oleje, masové kampaně proti negramotnosti, vysílání lékařů pomáhajících v dosud zaostalých oblastech či přepravu trpících a nemocných dětí na bezplatné náročné operace (neurochirurgie, operace očních zákalů) do kubánských nemocnic.

Dnes jsou ovšem ve hře nejen tyto projekty, představující na solidaritě a lidské důstojnosti založenou alternativu k živoření v neoliberálních koncepcích sledujících pouze zisk soukromých výrobců a finančníků. Venezuelská vláda iniciuje projekty ještě daleko rozsáhlejší, konfrontující samotné pilíře amerického i světového neoliberalismu jakými jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Celoamerická zóna volného obchodu (FTAA). Jde v prvé řadě o dávný Chavezův sen - zřízení Banky Jihu, postavené na venezuelských příjmech z ropy, která by mohla a měla zbavit jihoamerické země závislosti na MMF a nutnosti donekonečna splácet zahraniční dluhy a úroky z úroků. Ponechme teď stranou, zda takový projekt není v realitě korupce a kapitalismu pouze utopií, a uvažme pouze, že by i v určité omezené podobě zásadně narušil stávající asymetrii zevšeobecnělé závislosti amerického Jihu na několika mamutích korporacích a jim sloužící institucionalizované agendě.

Není tedy těžké pochopit, proti čemu Bush -- politický reprezentant zájmů americké vládnoucí podnikatelské třídy -- musí v Jižní Americe bojovat. Jeho zásadním strategickým cílem bylo zaprvé posílit vazby s posledními mohykány neoliberalismu (jako je třeba mexický prezident Calderon) a zlepšit jejich pozice na domácí scéně a zadruhé postavit se stále rostoucímu vlivu Hugo Chaveze a venezuelské revoluční situace na latinskoamerické dění a pokusit se v regionu dnes veskrze negativně vnímanou americkou zahraniční politiku zásadně adaptovat na nové podmínky.

Tato adaptace měla spočívat v představení "příjemné, přátelské tváře" USA a spíše než v čelním útoku "proti komunismu", jakým USA postupovaly během studené války, měla mít za cíl vzájemně oddělit a izolovat "špatnou, zlobivou levici" (Venezuela, Kuba, Bolívie) od "dobré", konstruktivní levice, tedy konkrétně od prezidentů Tabaré Vasqueze v Uruguaji a Luise Lula da Silvy v Brazílii. První z jmenovaných je členem lidové fronty "Frente Amplio" složené ze socialistů, reformních stalinistů, křesťanských demokratů a levicových nacionalistů, druhý pak členem strany "Partido dos Trabaldahores" (PT), která je sama složena z obdobných proudů a frakcí.

Právě proto Bush navštívil také tyto dvě země, nehledě na důležité obchodní jednání v Brazílii týkající se produkce ethanolu (viz dále). Pochopil, že není čas na "hromy a blesky" a namísto obvyklého vydírání a pohrůžek o odepření pomoci všem doleva kráčejícím zemím, vystoupil s verbální "podporou jihoamerické levice", zůstane-li ovšem "rozumná", "přátelská", "konstruktivní" -- prostě uboze reformistická a neškodná, tak jak třeba Lula v Brazílii opravdu je.

Součástí této strategie byl i Bushův nově objevený "zájem" o chudobu, odstranění sociální nespravedlnosti a utrpení místních lidí. Podle poslechu Bushových projevů ("Cítím vaši bolest") by se mohlo zdát, že nějaký dobrodinec se vydal v touze konat dobro na velké humanitární tažení.

Nechybělo ani slibování peněz, byť spíše symbolické - 75 milionů dolarů na studia jihoamerických žáků v USA a 385 milionů dolarů na podporu domácího vlastnictví (tj. vlastně malého domácího kapitalismu, jako kdyby už kapitalismus nebyl příčinou všech klíčových problémů Latinské Ameriky). Ještě před samotnou cestou pak Bush mluvil s úctou o Simonu Bolivarovi, kterého srovnával s Georgem Washingtonem. I to mu mělo připravit půdu pro vstřícné přijetí. A v neposlední řadě bylo součástí Bushovy strategie také naprosté mlčení při jakémkoliv zmínění jména Chavez. Ten jako by během cesty pro Bushe snad vůbec neexistoval.

Průběh a výsledky Bushovy mise

Chavez však existuje, žije a politicky pracuje a během Bushovy cesty o sobě dal důrazně vědět. Jako odpověď na americkou iniciativu uskutečnil sám obdobnou cestu Latinskou Amerikou, při které navštívil Argentinu, Bolívii, Nikaragui a Haiti. A sotva šlo o náhodu, že se celou dobu držel tak blízko Bushe, jak to jen šlo. Nejblíže mu pak byl při Bushově návštěvě Uruguaje, když pobýval v argentinské metropoli Buenos Aires. Zde se osobně zúčastnil masových protestů, které ostatně provázely celou Bushovu cestu. Tyto protesty se v Argentině odehrály jak na "anti-imperialistickém" setkání na fotbalovém stadionu v Buenos Aires tak podél hranic s Uruguají. Argentinský president Kirchner se jich sice osobně nezúčastnil, řada nižších úředníků jeho vlády však ano a všeobecně se má za to, že s nimi mlčky souhlasil, aby tak nejen dal najevo nelibost vůči americké politice, ale trochu "pošťouchl" i Brazílii, která je právě dlouhodobým rivalem Argentiny v celém regionu.

Pravdou nicméně je, že k protestům došlo i v Brazílii a Uruguaji samotném, přičemž mezi tisíci protestujícími byli početně zastoupeni i řadoví členové a místní zastupitelé za vládnoucí strany, jejichž špičky Bushe do zmíněných zemí pozvaly.

Celá Bushova mise však skončila neúspěchem nikoliv kvůli lidovým protestům, které jsou koloritem doprovázejícím zjevení se jeho osoby nejen v Latinské Americe ale i na dalších místech světa, ale kvůli nesplnění hlavních cílů cesty a naopak úspěchu jeho zapřísáhlého nepřítele. Pouhé řeči o soucitu s chudými, zvláště od člověka, který dal souhlas k napadení Iráku, seškrtal zdravotnické programy pro chudé a postižené občany v USA a jehož praktické zacházení s chudými bylo zřetelně vidět při hrůzné blamáži po hurikánu Kathrina, Bushovi žádné sympatie nezískaly. Jeho lobování pro Celoamerickou zónu volného obchodu se nesetkalo s patřičnou odezvou, neboť neobsahovalo a ani nemohlo obsahovat žádné konkrétní závazky odstranění diskriminujících bariér pro zboží Třetího světa na amerických trzích. Zejména v Mexiku a Guatemale pak Bush narazil na ožehavé téma imigrace a jejího současného zpřísnění ze strany USA. Olej do ohně přilil zejména "incident", k němuž došlo jen několik dní před Bushovou cestou, kdy bylo z americké kožedělné továrny v Massachusetts deportováno mimo USA na tři sta dělníků převážně ze Salvadoru. Dokonce i jinak k Washingtonu zcela loajální president Guatemaly, Oscar Berger, v otázce imigrační politiky USA Bushovi oponoval.

Jediným Bushovým částečným úspěchem byla již výše zmíněná obchodní dohoda mezi USA a Brazílií ohledně produkce ethanolu. Brazílie a USA jsou největšími světovými výrobci ethanolu, který se v Brazílii úspěšně používá jako palivo v osobních automobilech (pohání osm z deseti brazilských automobilů). Bush a Lula podepsali dohodu o vzájemné podpoře výzkumu výroby ethanolu z pilin a rákosu, iniciativě stanovení průmyslových standardů ethanolu tak, aby se mohl stát mezinárodně obchodovanou komoditou, a podpoře americko-brazilské výroby ethanolu v oblasti Karibiku. USA si od podpory produkce ethanolu (dnes se vyrábí hlavně z kukuřice a v Brazílii pak z cukrové třtiny) slibují snížení závislosti na ropě, která do USA stále proudí zejména z Chavezovy Venezuely. Také velká část karibských a středoamerických států dováží ropu právě z Venezuely a výroba levného ethanolu by mohla venezuelské ekonomice dosti uškodit. I v této věci však Bush došel jen na půl cesty a dohoda vzbudila kritiku jak v Brazílii (neboť neodstranila diskriminační kvóty pro dovoz levného brazilského ethanolu na americký trh) tak v USA (kde někteří dohodu považují za škodlivou pro americké výrobce, nemluvě již o neuvěřitelně mocné ropné loby, která o žádném ethanolu nechce ani slyšet).

Naopak Chavez si připsal na své konto velký úspěch, když v Argentině spolu s Kirchnerem podepsali dohodu tvořící jakýsi základ k budoucí Bance Jihu. Venezuela i Argentina se zavázaly přenést na banku 10% svých národních finančních rezerv, čímž již vytvořili fond o sedmi miliardách amerických dolarů. Tato banka, jak jsem již napsal, může znamenat dovršení úplného krachu politiky MMF a Světové banky, které v uplynulých desetiletích přinesly do Jižní Ameriky pouze destrukci a chudobu. K projektu Banky Jihu se zatím již připojila Morálesova Bolívie a čeká se i na přistoupení Ekvádoru a Nikaragui. Venezuela rovněž nakoupila argentinské dluhopisy, aby dále podpořila růst tamní ekonomiky. Na rozdíl od Bushe si Chavez může připsat i "morální" body k dobru -- jeho cestu po kontinentu neznačkovaly protesty, ale naopak bouřlivý jásot a nadšení projevované desetitisíci pracujících a chudých občanů.

Latinská Amerika měla ve dvacátém století pohnutou historii. Až do 80.let se v mnoha zemích po dlouhá léta drželi u moci krvaví diktátoři, rodinné mafiózní klany a vojenské junty, na jejichž rukou ulpěla krev desetitisíců a statisíců povražděných lidí -- domorodých obyvatel, radikálních dělníků a bezzemků, univerzitních profesorů, studentů, levicových intelektuálů, kritických knězů a odborářů. Prakticky všechny tyto diktatury -- rodinou Somozů v Nikaragui počínaje a Leopoldem Galtierim v Argentině konče -- byly podporovány nebo se přímo dostaly k moci díky Spojeným státům. Od 80.let je na mnoha místech vystřídali neoliberální demokratičtí prezidenti. Tyto demokracie elit přišly s agendou sociálních škrtů, dětské práce, nevídané destrukce životního prostředí, privatizací základních veřejných služeb (včetně přístupu k pitné vodě) do rukou zahraničních monopolů, s omezováním programů boje proti negramotnosti, chudobě a infekčním nemocem ve prospěch splátek dluhů a úvěrů MMF -- tedy s agendou o nic méně vražednou, než byly předchozí mučírny tajné policie a černé helikoptéry shazující lidi do moře. Prakticky všechny tyto neoliberální demokracie byly zase -- světe div se -- podporovány nebo dosazeny (často nepříliš demokraticky) k moci díky Spojeným státům.

Ale vítr změn vane světem a v Latinské Americe dnes duje pořádně silně. Jednadvacáté století bude jiné než to právě uplynulé a pro mnohé v něm doufejme nebude v Jižní a Střední Americe místa -- nebude tu místo ani pro fašismus a uniformované katy s frčkami a lampasy ani pro kapitalistickou demokracii určenou pro horních deset tisíc oligarchů -- na jejich místo nastoupí revoluce a vláda pracujících pro pracující, která jediná může vyřešit palčivé problémy milionu neprivilegovaných a bezprávných lidí celého kontinentu. A těm, kteří tomu jako Bush stále nevěří a pískají si svoji starou písničku, již brzy dojde, že v Latinské Americe jednadvacátého století nebude již žádné místo ani pro Spojené státy a jejich destruktivní vliv.

To, co se dnes děje ve Venezuele, se zítra stane všude.