23. 3. 2007
Sportovní pohádka o rychlobruslařce SáblíkovéMezi zprávami, které v těchto dnech proběhly sdělovacími prostředky, mne zaujala jedna, související se sportem. Úspěšná rychlobruslařka Martina Sáblíková se dočkala doma v Novém Městě na Moravě nádherného přivítání. Čekaly ji davy příznivců a veřejných činitelů. Nevím koho bylo více, ale politici nešetřili a Martina dostala mimo jiné finanční dar 50.000 Kč a poukaz na 3000 litrů pohonných hmot. Sportovkyně nám ve světě dělala jen slávu a při jejím mládí se z ní může jednoho dne stát legenda typu Emila Zátopka nebo Věry Čáslavské. |
Martina Sáblíková měla obrovské štěstí. K pracovitosti a talentu se ji Štěstěna přidala setkání s trenérem Petrem Novákem, který nepochází ze země rychlobruslařů Nizozemí. V začátcích mohli mít oba jen mlhavé představy o tom, co a jak mají správně dělat a i když každý sportovec sní o úspěších, v rychlobruslení u nás se světový úspěch rovná zázraku. Sport u nás nemá zázemí, nejsou kryté bruslařské haly, přestože se o nich hovoří 30 roků. Nemáme rychlobruslařskou tradici, konkurence je minimální a trenér i závodnice mohli jen tušit, jaké metody používají mistři světa, držitelé světových rekordů nebo vítězové olympiád. Spousta věcí o rychlobruslení se dá teoreticky nastudovat, ale v praxi může potom všechno zhatit špatné vybavení, autonehoda, v našich podmínkách teplý rok nebo chřipková epidemie. A přesto se zde objevila hvězda, o které ještě budeme slýchat. O trenérově podílu se mnoho nehovoří, ačkoli musel být minimálně padesátiprocentní. Někteří novináři o něm tvrdí, že je rychlobruslařský fanatik a něco na tom bude. Novák šel tvrdošíjně svou cestou, i když byl o svém úspěchu ještě před několika lety přesvědčený jen on sám. Vytvořil své vlastní trenérské pojetí, které už dnes překonává i tradiční Nizozemskou školu. V jeho prospěch hovoří to, že v patách úspěšné závodnice se pohybují další talentovaní rychlobruslaři, vedení stejným trenérem, takže soudím, že se nejedná výlučně o úspěch fenomenálního sportovního jedince. Je to vše jako sportovní pohádka a Martině Sáblíkové i Petru Novákovi to přeji. Jen jedna věc mi začala trošku vrtat hlavou. Když se vám podaří uspět, máte vše. Slávu, sponzory a taky peníze. Ale do té doby si musí značnou část nákladů nějak vydělat rodina nebo sportovní klub. A tyto peníze jsou většinou z ekonomického pohledu čistou ztrátou. Každoročně se u nás narodí jen několik desítek sportovců, kteří si na sebe vydělají a jsou živi sportem -- hokejistů, fotbalistů, nějaký ten tenista, atlet a tím pomalu výčet úspěšných sportovních odvětví končí. Rodiče s dětmi trénují, po víkendech objíždějí sportovní soutěže, občas dostanou diplom nebo medaili a pouze těm nejúspěšnějším se podaří sehnat sponzora, který jim zaplatí alespoň ten benzín. Ještě dobře jsou na tom u nás fotbalisté a hokejisté. Existují sportovní kluby, které mají své sportovní přípravky a nějaké finanční prostředky se najdou i na mládež. Ve velkých městech jsou sportovní třídy se zaměřením na nejrozšířenější sporty. Problémy začínají v odvětvích, které nejsou každý týden na televizních obrazovkách, nejsou atraktivní pro reklamní účely a takových je většina. Tam se financí nedostává. Nehovořím o stovkách milionů. Pomůže úhrada dopravy, příspěvek na tělocvičnu nebo hřiště, na vybavení sportovními pomůckami. Často se jedná o symbolické stokoruny. Jenže ty peníze se až k mládeži nedostanou. Uvíznou v nejbohatších klubech a můžeme se jen dohadovat, jestli je to správné. Sport je dnes nákladná záležitost. Na druhé straně se v parlamentu rozhazují stovky miliard tu na vybavení policie, tu na letadla, jinde zase na úhradu dluhů, které nám způsobili všeho schopní politici nebo podnikatelé. Při dnešním rozložení sil v parlamentu se obávám, že těch korunek na mládež spíše ubude než aby jich přibývalo. Ale paradoxně při úspěších sportovců nikdy nechybí politici. Vzpomínám na Klausovu návštěvu v šatně hokejových mistrů světa. Sáblíkovou přijal premiér Topolánek. Při uvítání v Novém Městě nechyběli štědří okresní a krajští politici. Doufám, že politici nezůstanou jen na fotografiích s úspěšnými a najdou si cestu i na malé akce. Že se občas setkají s vítězem okresního přeboru nebo se nějaké akce sami zúčastní. Možná, že je přitom napadne, že těm malým sportovcům a jejich rodičům jsme něco dlužní a snad se to pak promění v úspěchy i na vrcholové úrovni. V případě Sáblíkové je to investice do rychlobruslařské kryté haly, jež by mohla otevřít cestu do světa dalším bruslařům. Pouť k úspěchům vede i přes úspěšné sportovce. Snad by se mohli nad sebou zamyslet i naši hokejisté. Vyrostli v naší zemi, většina z nich na sebe upozornila vítězstvím nebo medailí z mistrovství světa. Dnes hrají hokej v USA, Kanadě i jinde a vydělávají miliony, ti nejúspěšnější desítky až stovky milionů korun ročně. Ve větších městech je zpravidla jedna hokejová krytá hala. Někde jsou dvě. Bývají využité od ranních do večerních hodin. Bruslení pro veřejnost je ale sporadické a zájem bývá obrovský. Slovenský hokejista Marian Gáborík před 2 roky otevřel v Trenčíně svou sportovní halu, která nese jeho jméno. Je to vlastně jen ledová plocha, restaurace, šatny a prodejna sportovních potřeb. Nejsem si jistý, jestli si na sebe hala vydělá, ale téměř každý den je nějaký čas vyčleněn bruslení veřejnosti. ZADARMO!!! Gáborík tak chce splatit svůj dluh, který cítí vůči společnosti. Chce pomáhat dětem ze sociálně slabších rodin. Kde jsou všechny naše sportovní hvězdy? |