Dohled soudu nad vyšetřováním by znamenal zrovnoprávnění obou stran řízení, neboť kroky obhajoby by neposuzoval pro věc profesně zaujatý státní zástupce. Dalo by se očekávat, že i Bulletin advokacie jako časopis České advokátní komory přispěje ke změnám, které by mohly vést k faktické rovnosti mezi obhájcem a státním zástupcem od počátku řízení. A skutečně -- hned v posledním Bulletinu advokacie 3/2007 vytáhla advokátní komora do boje o zrovnoprávnění postavení advokáta a státního zástupce tím nejdůležitějším. Věc je snadná. Advokát se při jednání, podobně jako státní zástupce a soudce, navlékne do taláru.

V roce 1994 jsem byl na studijním pobytu v advokátní kanceláři v Rakousku. Byl jsem dobře připraven, přesto mne jedna věc tehdy zaskočila natolik, že jsem se o ní později zmínil v různých článcích. Když jsem pak u českých soudů zastupoval osoby, žijící v zahraničí, neopomněl jsem je předem podrobně instruovat, jak se u českého soudu chovat.

Nikdo cizí, dokud se sám nepřesvědčí, nemůže uvěřit, že soudní řízení v civilní věci může být tak nedůstojné. Důstojnosti řízení sotva svědčí to, že se při ústních projevech mluví k soudu výhradně vestoje (pokud možno v ohrádce, je-li v síni instalována). V civilizovaných evropských zemích je totiž běžné, že účastníci, svědci a právní zástupci hovoří se soudem vsedě a pouze v trestním řízení (zpravidla platí pro obžalovaného) se komunikuje se soudem vestoje.

U nás jednací řád soudů nařizuje, aby i sebekratší projevy byly pronášeny vestoje, takže soudní řízení je doprovázeno ustavičným vstáváním a sedáním přítomných. Pravda, jsou rozumní soudci, kteří soudního řádu nedbají a stranám avizují, aby při svých projevech zůstaly sedět. Není to však běžný případ. Zvláště tam, kde na straně soudu chybí přesvědčivost v profesních věcech a soud se cítí dotčen na své autoritě, snaží se někteří soudci získat autoritu tím, že svědky, strany a jejich právní zástupce staví do "pozoru".

Pronese-li někdo pár slov vsedě, riskuje agresivní napomenutí, aby se řádně postavil. Jiní soudci zase přednesy vestoje jaksi opomíjejí vyžadovat vůbec, aniž by to výslovně řekli, takže někteří účastníci jednání se nad svými stoly klátí v poloze ani vestoje, ani vsedě.

Člověku, který je z Rakouska, Německa či jiné země zvyklý tomu, že v civilním řízení se při jednání soudu zásadně sedí, nelze rozumně vysvětlit, proč tomu tak u nás není. Připadá si zde jako obžalovaný delikvent.

Dosud žádná justiční reforma se touto podivností nezabývala. A nevadí to zřejmě ani advokátní komoře, která nabyla dojmu, že důstojnost advokáta a jeho postavení v procesu bude posíleno jeho povinným zahalením do taláru.

Jsou země, kde advokáti před soudy talár nosí. Je to jejich tradice, výsledek právní kontinuity. Nejsou postiženi tím, že by dokázali, jak jsme to stihli v revolučním nadšení u nás, vystřídat za 14 let tři občanské zákoníky a vše v právu postavit na hlavu. Jinde je pro advokáta talár věcí dobrovolnou. Například v Rakousku, kde si jej můj tehdejší průvodce, renomovaný vídeňský advokát, s nímž jsem chodil po rakouských soudech, na sebe nevzal ani jednou.

Česká advokátní komora nyní vyzývá advokátní obec k diskusi na svých internetových stránkách, zda zavést do praxe advokátní úřední oděv -- talár. Nelze se zbavit dojmu, že věc je rozhodnuta předem. Svého času jsem diskusi na internetových stránkách advokátní komory sledoval. Za dva roky se tam objevilo snad ani ne deset diskusních příspěvků...

V českých podmínkách považuji povinný talár advokáta za přežitek, k němuž se netřeba vracet, jako se třeba nevracíme k monarchii, byť na ní může být leccos zajímavé. U nás bude úspěch, vrátíme-li se jednou, v dohledné době, k normálním soudním pořádkům (kupříkladu jednací řád soudů na evropské úrovni, osvobozující účastníky, svědky a právní zástupce od ustavičného potupného povstávání a sedání). Víc důstojnosti do soudního řízení vnese prostá změna jednacího řádu soudů, než právní zástupci v talárech a třeba i v napudrovaných parukách.

Autor je advokát