23. 3. 2007
Poděkování KSČTeprve na stáří člověk ocení, co dobrého pro něj udělali rodiče a společnost. Zvláště, když má možnost srovnání se stavem mladší generace. Mladý magor přísnou výchovu neocení. |
Přiznám se, že jsem byl velmi nepřátelský vůči normalizačnímu režimu. Rok 1968 mne velmi zasáhl. Čekali jsme od sovětských soudruhů pochopení a pomoc při budování socializmu s lidskou tváří, ale oni nás zradili. Alespoň, tak jsme si to mnozí osmašedesátníci mysleli. Ale o tom se asi v dnešních dějepisech moc nepíše, protože vítěz píše dějiny a věci, za které se stydí, tam jistě neuvede.
V životě by mne nenapadlo, že bych, téměř 40 let po uplynutí normalizačních prověrek, musel dobrovolně a od srdce přiznat, že jsem se, soudruzi milí, pomýlil. Ti, kteří při oněch prověrkách po roce 1968 zpytovali své vědomí, tak zajisté nečinili upřímně, ale pod existenčním nátlakem a členové těch komisí byli jistě také všelijací, podezřele oddaní věci socialismu, kterou nějak rychle zradili, když to za 20 let šlo. Mým prarodičům zabavili komunisté statek, dvojí měnou je připravili o poctivě vydělané a ušetřené peníze na své důchodové zajištění. Otce vyhodili ze strany, matka hloupě vystoupila sama již v roce 1967. Mne nevzali na vysokou školu, na vojně jsem byl u pracovní roty a dokonce jsem byl trestán, neboť jsem ublížil agentovi STB, který mne napadl. Bydlel jsem s rodinou celý život v nevyhovujících a nehygienických bytových podmínkách; živořil v zaměstnání na periferii nejnižší platové skupiny; nedostal jsem nikdy výjezdní doložku ani do Jugoslávie........a prostě jsem jim, komunistům a KSČ, od rána do večera nemohl přijít na jméno. A když začala revoluce a ihned jsem zjistil, že se žádní komunisté nebudou ani vyhazovat z oken, natož honit po ulicích a zabíjet, tak jsem jen mávnul nad tím podvodem pro malé děti rukou. Ano takový jsem byl, soudruzi. Těžko mi vyčítat, že bych byl zastáncem nějaké komunistické totality nebo totalitní ideologie. A nyní musím přiznat, že jsem se hluboce mýlil. Komunistický režim mne naučil vážit si bydlení; možnosti cestovat, studovat a pracovat; naučil mne vstávat ráno v 5 hodin; dojíždět 100 minut do zaměstnání a nezmeškat směnu, ve které na mé osobě závisela další práce mnoha jiných lidí; naučil mne vážit si zdraví; vážit si toho, když s člověkem jednal někdo slušně a sprostě na něj neřval; vážit si toho, že byl jen jeden peněžní ústav, který navíc nebyl lichvářský; vážit si toho, že všude byly stejné ceny zboží a díky bohu, žádné slevy; a tak dále, bychom mohli pokračovat a pokračovat. Ne, vůbec nejsem proto, aby se starý režim vrátil. Kdybych mohl říci, že jsme my prostí občané čekali něco lepšího, tak bych to řekl, ale jak jsem uvedl, nic lepšího jsem nečekal a tak se ani nedivím. Jistě si mnozí řeknete, co jsem to zač, za pitomce, když dnes máme svobodu a můžeme si vybrat, jak budeme druhým ubližovat. Jen musí být člověk chytrý a dát se vždy na správnou stranu. Takže v tom ohledu se vlastně nic nezměnilo. Za tzv. socialismu, v té údajně beztřídní společnosti také velmi záleželo na tom, na kterou se dal člověk stranu. Výběr byl jednoduchý, protože strana byla pro každého jen jedna, pro a proti. Pro někoho to byla jistě otázka vstupu do strany, neboť byl "pro" -- pro své lepší existenční zajištění (na úkor jiných). Jiný měl také jen jednu stranu a byl "proti" -- proti svému lepšímu existenčnímu zajištění a tak živořil. V dnešní politické pluralitě může dát někomu dost práce, než zjistí, že ta správná strana je stále pořád také jen jedna. Ačkoliv byla bolševická (většinová), byla menševická (menšinová) a byli v ní často jen samí menševici (sobci). No, když to tak beru kolem a kolem, tak ten dnešní režim je vlastně také takový podobný. Také nás vychovává. A bude to moc a moc bolet, to si můžeme být naprosto jistí. Ne, že bych nám to nějak přál. To vůbec ne, ale jiný způsob proto, aby se nám trochu rozsvítilo v makovici pro nás obecně není. Nedávno jsem byl na domovní schůzi, kde mladí nájemníci vytýkali těm starším jejich postižení komunistickou totalitou, zatímco oni jsou prý již nezasažení, zdraví a nade všechno ctí soukromé vlastnictví. Pochopitelně jenom to svoje. Díval jsem se na ně a říkal jsem si, božínku, vy jste ale hloupí a přitom jste typickými ambiciózními kandidáty KSČ, kteří tvrdí, že jim by se nic takového nemohlo vůbec stát, aby se nějak kompromitovali a měli nějaké politické problémy a oplétačky se starým režimem. Oni, jak se vyjadřují, by se jej přeci vůbec nebáli, ti naši mladí kariéristé. Nějak nám ta mládež zblbla. A podobně jako u zápachu s úst, tak i u blbosti si není sám člověk svého postižení vůbec vědom. |