Volby se zde velmi prožívají, ale letos, zřejmě méně nežli před čtyřmi lety z důvodu, které budou možná uvedeny níže... Přesto je to doba vrcholných emocionálních trojbojů, diskusí v masmédiích i jinde, průvodu s vlajkami a jásáním spontánním i placeným. Na Avenida Paulista, což je ve městě São Paulo, velikosti třetím na světě, ve státě São Paulo, totéž co Wall Street v Americe severní, se bouřlivě valí laviny politických agitátorů, nadšenců, idealistů a bojovníků všech barev, tónů a stupňů tvrdosti i natvrdlosti. Těch, kterých i v časných ranních hodinách je nyní dokonce více, nežli obvyklých - do pohyblivé dekorace města už tradičně zarostlých - mormonských misionářů, kterých tu ve všech křesťansky vhodných hodinách křižují stovky. To u člověka, který prožil v Utahu drahnou vysilující dobu, vyvolává jistou dávivou nostalgii a radostnou třaslavost, že těchto slušných, hodných, a slasti (z podřízení se jednoduché, neomylné autoritě výlučnosti konformity) potřebných držitelů zkamenělých a kýčovitých prostojistot potkává pouze stovky. Problémy Brazílie jsou viditelné, účinné a prosté jako trnová koruna, proto se vystačí s obvyklými sliby, věcnými programy a když na to přijde, tradiční manipulací nebo tradiční čestností. A ti, kteří udržují lokální působnost a působivost megasystému stimulací moci uvnitř kultury - v nejširším smyslu slova -- zprostředkovaným vytvářením a kontrolou systému symbolů a symbolického systému, žádné další přídavky nepotřebují. Nevlastní Twins neo-liberalismus a neo-konservatismus se sice už ukazují na veřejnosti pospolu a přepevně zaklesnuti, ale ne všem je zjevné, že jejich neoddělitelnost není nahodilá a nepodstatná. Přestože v Latinské Americe je těžké nevidět, že Late Capitalismus je sviňa horší, než všichni kapitalisti a monetokrati dohromady. Četl Leo Strauss - sv. Pavel neokonzervativců - Gramsciho a neogramsciány? Poučil se u Orwella a Huxleyho?

Posloužím citátem od autora, na jehož jméno si nechci vzpomenout:

Konec citátu; ale o tom až někdy jindy.

Patří mezi vášně Brazilců - hned po fotbalu, sexu ,tanci a kávě - po sedmdesátce hned po fotbalu, zakládat a rozkládat politické strany. Kdo to nesleduje vnímá, jen těch asi 12 hlavních. Ale ne zcela tak vznikla nyní šturmující výrazná strana P SOL Partito do Socialismo o Libertade. Česky Strana socialismu a svobody, v tom je zároveň stručně obsazen program, dalo by se dodat, že není socialismu bez svobody, aniž je svoboda bez socialismu. Vlastně jsou to pojmy takřka zaměnitelné. Důsledná svoboda = socialismus a tak dále... SOL je portugalsky i jinak Slunce. Máme tu znak partaje i symbol a všechno, co z toho plyne. Strana vznikla v důsledku jistých těžkostí ve vládnoucí straně PT Partido dos Trabalhadores, jejímž kandidátem na prezidenta je opět nyní kormidlo svírající prezident. Luis Ignácio Lula da Silva, řečený Lula. Ten dokazuje, že v Brazílii se čistič bot třeba nestane milionářem, ale za to se může stát prezidentem. A bude-li poslouchat, tak třeba i tím milionářem. Lulova vláda i strana byly obviněny z korupce, což je v Brazílii bohužel docela běžné a téměř normální, ale Lula v tom namočen nebyl.

Takže tím milionářem skrzevá státní obročí a prodej lukrativních politických odpustků nebude. Strana PT je stranou ne zcela obvyklého typu.Spíše network, seskupení nebo hnutí. Deleuze ji nazývá stranou bez bossů, ve stejnojmenné knize, pro kterou se vzdělanec rád sehne. Ale asi už není, jak bývalo. Protože poté, co se stala stranou vládní, neposlušná a kritizující senátorka Helena Heloisa (a jiní), musela odejít. I založila SOL a kandiduje na prezidentku. Jak to všechno bylo doopravdy, to přenechám znalejším, nebo prozradím, až se dovím. Volby asi Lula vyhraje. Právě se však v TV zjevil výsledek průzkumu veřejného mínění, ze soc. dem. kandidát je před ním o 2 %. Přesto se to ani zdaleka nepodobá nenáročné blýskavé show v nejdemokratičtější zemi světa (napovím -nemám na mysli Švýcarsko ani San Marino).

Lula myslím nezlepšil postavení nejchudších, ale zlepšil welfare, takže dostane pochopitelně jejich hlasy a hlasy bohatých (!). Postavení střední třídy a těch méně chudých se zhoršilo, zdražuje se a bude zdražovat - dokud nebudou v Brazílii americké a vyšší ceny a případně též čínské platy. Těm nejchudším bylo třeba pomoci. Nejde jen o ty hlasy. Možná, jak říkají ti slušní, nejde především o ty hlasy. Možná, že nejde obojí - pomoci chudým a nepoškodit střední třídu, ale to nevím. Na střední třídě jistě méně záleží, není tak početná aby na ní záleželo. Nebouří se, není politickým celkem, asi už (či jeste?) nemůže mít nějaké třídní či kolektivní vědomí, prý jako celek je vykořisťována a současně vykořisťuje. Říká se. Zde sice neupadla do typické middle class i don't care mentality nebo obecnějšího sociálního solipsismu, ale protilátky nemá a její kulturní ekonomie vylučuje obranu přesahující family house liberalismus. To se pochopitelně netýká jednotlivců... Kritika ze strany levice je silná, Lula přisluhuje, pomáhá udržovat divoké poměry a privilegia a sociální nespravedlnost do nebe křičící. Pomáhá udržovat status quo - diktaturu kapitálu - a prodlužuje agónii. Je toho hodně.

Na jeho obhajobu se dá také hodně říci. Především, co vlastně za 4 roky může udělat? Jaká je mezinárodní konstelace? No právě, vykřikne levice -- konstelace je nebývale příznivá, Leviathan je plně zaměstnán jinde a slábne, a celá Jižní Amerika se propojuje. A tím jsme u Trockého for begginers. Lula ovšem dokázal velkou věc. Brazílie, Čína, Rusko,Indie, Jižní Afrika. V různém pořadí umožní těm po Lulovi to, co chtějí po něm. Každá z těch zemí má něco, co se hodí tem ostatním - a to je trh bez konce. Jsou zde ještě jiné projekty: venezuelsko-brazilsko-argentinský, průjezdnost říčních spojů atd. V Brazílii se konala schůzka arabských zemí. Přes Cháveze další kamarádšofty. Třeba i konec unilateralismu.

Vraťme se k volbám. Volit v Brazílii může každý občan od 16 let. Od 18 musí (aby se znemožnil nátlak atd.). Lze se z toho vyzout, ale nedělá se to, neboť se volí rádo. Volby jsou přímé - tedy žádní volitelé. Nemůže se stát, že je zvolen někdo, koho si většina nepřeje, jak se to párkrát stalo na severu kontinentu. U prezidenta a guvernérů se vyžaduje 51 a více %. Neobdržel-li žádný kandidát tento počet, koná se druhé kolo mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty. Takže tady Křováci neprojdou! Na volbách záleží, ale nezáleží jen na volbách.

Levice se sice v Latinské Americe v současnosti ke kormidlu dostala volbami, ale volby nestačí. V rámci tradičního systému, včetně jakéhokoliv státu i zcela levicového, či v podobě počátečního socialismu, lze vyřešit pouze základní a nejbolavější problémy. V další fázi se stane problémem samotný tradiční systém. To jest mimo jiné i ten stát.

Kultura jako pilíř hegemonie či nakolik je reinfikovanou subalterní subtilní formou oprese a neutralizující formou ideologického aparátu musí nahradit permanentní revoluce kultury... Absolutně nutnou je dekolonizace nevědomí... atd.atd.atd. To jen pro ty, kteří tenkrát chyběli nebo byli posláni za dveře. Pro pokročilé uvedu opět citát: ...Proletarian or revolutionary psychotherapy is journey which begins with the rejection of our adequacy and ends in the acceptance of our smallnes; it is the overthrow of the rulers of the mind by the workers of the mind... Už nyní jsou nutné zcela nové formy a organizace společnosti. Latinská Amerika je i v tom předvojem, laboratoří a rozvědkou. Bojem - rhizomatic structures&systems, paralelní organizace, občanské organizace nového typu, zapatistické Chiapas, ctěme Marcose přátelé... Bude toto století opravdu stoletím Deleuzeho? Nebo transhumanismu? Nebo pro Megasystém zcela nutné masové lobotomizace? Bývalo za časů mého mládí v zemích Koruny české prý vzrušujícím způsobem rebélie psát na stěny záchodků, dokonce i veřejných: "Servít je vůl". Mělo to jisté kouzlo a sílu nechtěného. Kam dohlédneš, především na stěnách veřejných budov a chrámu monetokracie jsou nápisy významem podstatně odlišné = RESISTIR É NECESSARIO. A v tom to je.

Dnes ráno v podzimním deštíku jsem viděl kudrnatého klučíka, jak žlutou, zelenou ,rudou a černou barvou píše na zeď budovy jednoho z těch mnoha importovaných center morální lobotomie NÃO PASSARÀ! Což pochopitelně je totéž, co španělské NO PASSARAN. Ale v době vážnější. Neměl jsem co smeknout. Učinil jsem tak tedy jen v duchu. Ono totiž - TO NEJDE, ABY JEDNI POŘÁD PROLÉVALI KREV A DRUZÍ JEN CHCALI.

autor přednáší na univerzitě