Žijeme v době, kdy všemožní lobbisté stále více ovlivňují rozhodování státní správy, legislativu a zprostředkovaně pak i naše všední životy. Zastánci zájmů stavařů, výrobců tabáku, zemědělců, ale třeba i lékařů jsou ve Sněmovně a senátu skoro více doma než poslanci a senátoři. Bez jakékoli zákonné úpravy, regulace, ba registrace se pohybují parlamentními kuloáry a mnozí z nich se navíc bezostyšně honosí legitimacemi poslaneckých či senátorských asistentů. Problém přitom není v lobbingu samotném, ale v jeho neprůhlednosti a obtížné oddělitelnosti od řemesla politického.

Specifickými lobbisty jsou zástupci sportovních organizací, svazů, jednot a klubů. Kdo z politiků by nebyl duší fotbalistou, hokejistou či tenistou. Není pak náhodou, jak snadno rok co rok při schvalování státního rozpočtu procházejí Sněmovnou příspěvky z všeobecné pokladní správy v podobě tzv. poslaneckých pomníčků na nejrůznější sportovní aktivity, amatérské i profesionální. Budují se sportovní centra, zimní stadiony, bazény i golfová hřiště. Zatímco infrastruktura řady měst a obcí utěšeně chátrá, o stavu dejme tomu komunikací ani nemluvě.

Sportovci si zkrátka cestu k politikům a penězům vždy nakonec najdou. A nemusí jít zrovna o Sazku. Stačí pohlédnout, jak si cestu Sněmovnou probíjí i naprosto atypický návrh zákona o doživotní rentě pro olympijské medailisty. Co na tom, že špičkoví sportovci už dávno nepatří k nuzákům a že jsou naopak vyhledávanou oběti komerčních sponzorů. Na rozdíl od špičkových herců, muzikantů, vědců, učitelů či lékařů. Přesto minulý týden tato norma, která zvýhodňuje tu část občanů, co si dobrovolně rozhodla krátit živit fyzicky náročným režimem, prošla v Poslanecké sněmovně prvním čtením, hlasy zákonodárců levých i pravých.

Lobbistické skupiny mají přirozený přístup do médií a poměrně snadno mohou manipulovat veřejným míněním. A jde-li o olympiádu, mohou se pochopitelně přetrhnout. Sportovci se na nás z televizních záběrů a novinových fotografií usmívají, aby si splnili jeden ze svých dětských snů. Méně nápadně pak na nás působí ti, co by rádi stavěli stadióny, silnice, kompletní infrastrukturu. O stavitelích, vybavovatelích a provozovatelích hotelů nemluvě. Pověst ve sportovní obci a zájmy ekonomiky, stavebnictví a cestovního ruchu v první řadě, rozhýbávají jinak obvykle opatrný národ. Zatím je ve veřejnosti poměr zastánců a odpůrců pražské olympiády vyrovnaný, konečné číslo je však v mlhách. Ti, kteří trpí nedůvěrou k podobným magalomanským projektům, nota bene v komorním městě, jsou ale roztroušeni a sotva mají peníze na osnování mediálních kampaní. Mohou se leda spoléhat na své volené zástupce. Jenže ti hájí zájmy vlastní. A tak klidně argumentují nejen růstem věhlasu Prahy, ale i dalších míst v republice. Nadto prý olympiáda bude potřebovat sportoviště i zázemí i v jiných městech, pročež nezbytné investice budou směřovat i mimo hlavní město. Jako by za jiných okolností naše města a vesnice upravovat a krášlit nešlo.

Když už jsme u investic, vzpomeňme na astronomické náklady olympijských her. Zásluhou sponzorů šlo slušně finančně pokrýt vrcholné sportovní svátky ve Spojených státech amerických. Již hůře na tom jsou ostatní pořadatelé. Kanaďané se nadšeně vrhají do druhé olympiády, aniž by byly splaceny dluhy po té první. Každá legrace něco stojí. O olympijských hrách to platí dvojnásob. V roce 2012 proběhnou ty letní v Londýně. Původně měly stát 2,3 miliardy liber. Pak se hovořilo o 3,3 miliardy. Nedávno ministryně kultury a sportu Tessa Jowellová přiznala, že rozpočet dosáhl 9,3 miliardy liber, což je kolem 400 miliard korun. Křivka nákladů roste a nikdo netuší, kde se zastaví. Podle ministryně „Londýnská olympiáda je projekt, který změní Británii k lepšímu, a to navždy.“ Budovatelské nadšení pak završila odhadem, že letní olympijské hry zajistí zemi „obrovský finanční zisk“. Jako bych slyšel české politiky. Jenže zatímco v Británii vznášejí nepříjemné a skeptické dotazy opoziční konzervativci, u nás je zatím slyšet jen pár jednotlivců z řad Sdružení nezávislých kandidátů – Evropských demokratů na pražské radnici. Lehce skeptická je naštěstí i ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dana Kuchtová.

Nesmíme se přitom opájet dojmem, že olympiáda může proběhnout v ryze soukromé režii. Většinu nákladů vždy nese stát a pořadatelské město. V našem případě by na ryze sportovní účely mělo padnout zhruba 135 miliard korun. Ovšem o další částce se hovoří v souvislosti s dopravní infrastrukturou – prý asi 487 miliard. Kam se na olympiádu hrabe se svými nároky sociálně demokratický advokát Altner! Pár týdnů špičkového sportování je s to zhltnout částku odpovídající polovině státního rozpočtu. Pamatujme však na to, že všechno kolem nás je dražší a dražší a léta 2016 či 2020, kdy by teoreticky mohlo k pražské olympiádě dojít - pekelně daleko.

Zajímavá by byla debata, nakolik je olympiáda součástí veřejného zájmu, pod jehož vlajkou lze u nás zválcovat ledacos. Skutečností však vždy zůstane, že bychom si ji museli štědře zaplatit ze svých daní. Přesto – anebo právě proto – se primátoru Bémovi pranic nezamlouvá nápad učinit olympijské hry předmětem referenda. A když už by k němu mělo přece jen dojít, tak v rámci celé republiky. No jistě. V pražském lidovém hlasování by Bémův záměr nakonec mohl i pohořet. O případném lokálním hlasování v městské části Letňany, které by se měly stát jakýmsi epicentrem, ani nemluvě. Podle primátora by nebylo fér přenést odpovědnost politiků na občany, kteří by navíc neměli dostatek potřebných informací. Kde probíhalo olympijské referendum v minulosti, tam veřejnost řekla NE. V pražském zastupitelstvu má ke svému štěstí Bém nadpoloviční převahu. A kdyby se přesto někde vloudila chybička, přitlačí se v mediální kampani.

Rozhodování politiků, jemuž by měly být stanoveny určité mantinely, bývá zpravidla neprůhledné. Dvojnásob to platí, nejsou-li naši zastupitelé vedeni volebním programem otestovaným volební kampaní. To se stejně tak týká otázky amerického radarového systému, jako olympijských her. Ostatně, co už jiného může být tématem pro lidové hlasování, když ne pořádání nákladného sportovního podniku za peníze daňových poplatníků. Jde pochopit, proč s občany nekonzultovat lidsko-právní témata, daně, hůře pak zajištění národní bezpečnosti či využívané zdroje energie. Ale olympiáda? Nakolik ona může být nesrozumitelným a ryze odborným oříškem. A oříškem jakých expertů? Ze zájmových skupin sportovců či stavařů? Jediný argument proti olympijského referendu spočívá opět v penězích. Drahý plebiscit o drahém špásu může být ďábelskou kombinací.

Čím více budeme bez zevrubné veřejné debaty a mimo širší kontext přesvědčováni jak o prospěšnosti celoživotní renty olympioniků tak o zásadním národním významu pořádání letních olympijských her, tím spíše v nás budou hlodat červíci pochybností. Pochybnosti, nakolik jsme se vzdálili odkazu Miroslava Tyrše či hraběte Cubertaina a nakolik nás postupně komercionalizované olympijské kruhy škrtí a omezují při chladném rozhodování dle zásad prostého selského rozumu.