Základy etiky

Ti, kdo studovali ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století na tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (KEBF) v Praze, bývali citovanou větou osloveni (a zhusta zasaženi) přímo v anglickém znění. Spolu s komentářem amerického teologa Reinholda Niebuhra tvořila totiž v originále jeden z leitmotivů přednášek profesora Milana Opočenského v předmětu s názvem "teologické a filozofické základy etiky". Při vzpomínce na profesora Opočenského, který zemřel letos koncem ledna, si většina tehdejších studentů fakulty nepochybně vybaví alespoň slovo anglické slovo MEETING, a to -- na rozdíl od řady svých generačních druhů -- nikoli v souvislosti s otravným schůzováním, ale v souvislosti s osvěživým SETKÁNÍM / SETKÁVÁNÍM.

Anglická sentence o skutečném životě jakožto setkání byla zcela z jiného soudku než to, co tenkrát řadovým našincem cloumalo! Mezi mladíčky sotva ochmýřenými jsem rozhodně nebyl sám, komu původně učarovala úplně jiná anglická větička, totiž věta, kterou jednomu ze sovětských šachových velmistrů vmetl do tváře patnáctiletý Bobby Fisher: "AND NOW, I'LL CRUSH YOU. (A NYNÍ VÁS ROZDRTÍM.)" Vzhledem k věku (i dalším faktorům) jsme instinktivně tíhli především ke konfrontaci.

Výrok zmíněný úvodem se ovšem vymykal rovněž letitým mechanismům přežívání, jež se za dlouhé generace staly pro obyvatele české kotliny bezmála druhou přirozeností. K životu za normalizace patřila ve zvýšené míře opatrnost co do sociálních kontaktů. Vždyť z toho či onoho setkání se mohl vyklubat (řečeno jazykem dnešní mládeže) "pěknej vopruz". Možné negativní důsledky vyhraněného, za normalizace nonkonformního důrazu na otevřenost a na životní setkávání odmítal profesor Opočenský přeceňovat, nezamlčoval je však. Obojí činil s humorem pro něj typickým. Rozesmál nás třeba upozorněním: "Nejsem moc rád, když se veřejně mluví o té BUŇCE. A už vůbec ne o OPOBUŇCE!"

Opobuňka

Ano, povinným kompendiem v oficiálních přednáškách a seminářích se v druhé polovině sedmdesátých let na KEBF kontakt mezi studenty a profesory zdaleka nevyčerpával. S profesorem Opočenským jsme se navíc jednou měsíčně setkávali v jeho košířském bytě. Těžko říci, který z účastníků onoho bytového semináře s pojmenováním "opobuňka" přišel. (Snad Michal Hána? Nebo Honza Nohavica?) Kromě debat nad studijními tématy tvořilo příležitostně hlavní náplň setkání s tím či oním dobrodružně připutovavším "turistou" z ciziny. (Režim v normalizačním Československu se vyznačoval nedůsledností v udělování víz. Ti samí lidé, kterým byl odepřen vstup do země jakožto "farářům", "duchovním", "pastorům", mohli jindy pobýt coby "pedagogové", "profesoři", "učitelé" apod.)

Někdy se zase mimo plánovaný pořad jaksi vlastní vahou vnutila aktuální událost, kterou domácí média ignorovala (např. v březnu 1978, kdy zemřel Vítězslav Gardavský), nebo obzvlášť výrazná příhoda ze života. Jedna příhoda za všechny: Ostrakizací a různými ústrky uondaný Milan Machovec při setkání s profesorem Opočenským bral jako senzační vzpruhu fakt, že tento při jeho spatření nepřechází na druhou stranu ulice, na protilehlý chodník, ale naopak se k němu hlásí a baví se s ním. (Tam, kde většina jiných automaticky zavětřila "vopruz" a Machovcovi se menším nebo větším obloukem vyhnula, vydával se profesor Opočenský stále znovu vstříc setkání.)

Stranou naší pozornosti nezůstal pochopitelně ani tehdejší německojazyčný knižní hit, totiž obšírná životopisná práce Eberharda Busche Karl Barths Lebenslauf (Źivotopis Karla Bartha), poprvé vydaná v roce 1975 v Curychu (a potom stále znovu přetiskovaná, naposledy v roce 2005 tamtéž). Kdo z evangelických teologů chtěl být ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století "in", musel tento teologický bestseller znát! Mnohé pasáže z něj zaznívaly ještě po letech na tzv. pastorálních konferencích (měsíčních pracovních sejitích českobratrských duchovních) od seniorátu ústeckého až po seniorát moravskoslezský. Nikde jsem však už znovu neslyšel to, co vyzdvihl v opobuňce profesor Opočenský: Za Barthovou monumentální, vícesvazkovou Dogmatikou (která tvoří dodnes jedno ze stěžejních děl stejnojmenného oboru, nazývaného též systematická teologie) stála také (anonymní a nedoceněná) práce dvou žen -- nejenom Barthovy manželky, ale rovněž jeho asistentky (ta Barthovi kromě jiného obětovala vposledu i vlastní zdraví).

Partnerství muže a ženy

Sotvaco tak potěšilo mladické ucho jako zmínka o tom, že vedle Paula Tillicha v oblasti sexuální etiky selhal i další ze dvou nejvýznamnějších protestantských teologů dvacátého století! Zde se nicméně dostáváme k otázce zásadnější, totiž k otázce samotného pojímání "farářského manželství".

"Farářské manželství nemá být jakýmsi vylepšením celibátu ani náhražkou celibátu, ale především pravým opakem celibátu, tj. manželstvím." Nyní cituji sám sebe, opakuji to, co jsem napsal v sérii článků o dvojkonfesijních manželstvích, která vyšla v letech 1990 až 1991 v evangelickém týdeníku Kostnické jiskry (jehož dnešní název sice zní "Evangelický týdeník -- Kostnické jiskry", avšak momentálně se nedaří vydávat jej každý týden; dále jen ET-KJ). Svérázná "nauka" o tom, že pro protestantského kazatele má být manželství dokonalejší formou celibátu (kromě běžné posluhy obohacenou např. o servis sexuální), nebyla v prostředí Českobratrské církve evangelické nikdy výslovně zformulována (natož systematizována), přesto jsem si ji svého času "nevycucal z prstu" jako odrazový můstek ke zvýšení argumentační efektnosti. Visela takříkajíc ve vzduchu, byla samozřejmě předpokládána. (Jedno usnesení synodu z roku 1985 ukazuje tímto směrem, je však třeba číst mezi řádky.) Distancování se od ní a polemika s ní plně patří do vzpomínky na profesora Opočenského. V citované pasáži jsem totiž ve východiscích -- již samostatně -- navazoval právě na to, co jsem od profesora Opočenského převzal. (Zatímco profesor Opočenský sám se v přednáškách ohrazoval zejména proti "vypjatému moralismu" a "prudérnosti" jako extrému v sexuální oblasti, který dle jeho názoru v církevním prostředí hrozil nejakutněji.)

Manželství profesora Opočenského bylo opravdovým partnerstvím prostým patriarchálních schémat. Tvořilo rámec pro setkávání. Jednalo se o jev na českobratrském Sionu spíše výjimečný. O manželství nejednoho sloupu církve zdaleka nešlo říci totéž! Koučování při četbě

"Jakmile se vám podaří přečíst první knihu v cizím jazyce, je to stejné, jako byste jich přečetli deset," opakovaně povzbuzoval profesor Opočenský studenty. V tom ohledu tvořil empatičtější protipól k profesorovi Amedeu Molnárovi (církevnímu historikovi), který na jedné z přednášek při úvodním přehledu literatury suše poznamenal: "Knížka sice existuje pouze ve švédštině, ale kdo chce, ten přečte všechno." Ke studiu na KEBF ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století nedílně patřila samostatná četba v cizích jazycích. Zdaleka ne všechna základní literatura z jednotlivých oborů byla k dispozici v češtině! (Letitý překladatelský deficit je odstraňován teprve postupně.

Povzbuzování studentů k cizojazyčné četbě ze strany profesora Opočenského bychom mohli označit moderním termínem "koučování". Běželo pokaždé o něco povýtce osobního, individuálního. Profesor Opočenský přitom jednotlivým studentům -- nezávisle na tom, zda u něj psali, či nepsali písemnou práci ke státní zkoušce -- knížky nejenom (dlouhodobě) půjčoval, ale i dával! (Totéž činil profesor Petr Pokorný, novozákoník.) Mně kupříkladu dlouhodobě zapůjčil knihu L'impossible prière (Nemožná modlitba) od francouzského teologa, právníka, religionisty a sociologa J. Ellula (poprvé vydanou roku 1971). Jacques Ellul, který podrobil pronikavé analýze pseudonáboženské prvky ve stalinismu a v maoismu, v sedmdesátých letech dvacátého století na KEBF "frčel". Profesor Luděk Brož (systematik) navazoval na jeho Histoire des institutions (Dějiny institucí), profesor Jan Heller (religionista a starozákoník) na jeho kategorie systémů pseudoreligiózních a kryptoreligiózních, profesor Milan Opočenský na Ellulovy důrazy v oblasti sociální etiky. Jeden z českobratrských farářů, který měl na pastorální konferenci o Ellulovi referát, vzápětí ovšem ztratil tzv. státní souhlas k duchovenské činnosti. Za této situace posloužila jako "lakmusový papírek" stručná recenze s názvem Nemožná modlitba z pera autora těchto řádků (tehdy řadového studentíka na KEBF), která vyšla někdy v roce 1976 v Kostnických jiskrách na čtvrté (tradičně nejčtenější) straně, a to bez sebemenších negativních dopadů pro kohokoli ze zúčastněných. (Znovu se tak potvrdilo, že politika v oblasti tzv. státního dozoru nad církvemi byla v té době do značné míry nahodilá, ponechaná na vůli / libovůli / zvůli toho či onoho místního tzv. "tajemníka pro věci církevní". Poplašený závěr z jednoho odebraného státního souhlasu, že "Ellul je v Československu na indexu", se ukázal být zkratovým, ukvapeně generalizujícím.)

"Mít na problém anténu ..."

"...LEIDER AUCH THEOLOGIE ...," citoval profesor Opočenský z výčtu toho, co všechno hrdina Goethova Fausta studoval, a dodal: "Doufám, že nikdo z vás jednou zpětně nevysloví v souvislosti se studiem teologie ono LEIDER -- POHŘÍCHU!" Takhle aktuálně a adresně nám přibližoval klasická díla krásné literatury v předmětu s názvem "světová literatura v teologické perspektivě". S odstupem tří desetiletí mohu konstatovat, že, byť se můj život ubíral různými cestičkami a studoval jsem též další věci, ono "leider" ("žel", "pohříchu") jsem v souvislosti se studiem teologie na KEBF nikdy nevyslovil.

Předmět "světová literatura v teologické perspektivě" jsem po letech marně hledal ve studijním indexu. Byl zcela dobrovolný, zájmový, nebyly z něj žádné zápočty ani zkoušky. Z tohoto důvodu bylo auditorium početně slabší (jeden čas jsme tam s Honzou Veselým chodili dva). Jak se však ukázalo na přelomu tisíciletí v nejedné ohnivé polemice na stránkách ET-KJ, rozbor uměleckého díla z teologické perspektivy může být sdělný, aktuální, "zápalný", a to nejenom u beletrie, ale i u filmu!

"Vždyť my máme úžasně omezený obzor!," zněl jiný typický výrok profesora Opočenského. (Plurálem "my", do něhož solidárně zahrnoval sám sebe, mínil křesťany a křesťanky po tuzemských církvích.) Naposledy jsem jej od něj vyslechl v roce 2001, když mi doporučoval coby hodnou zhlédnutí a následného referátu v ET-KJ jakousi výstavu drastických fotografií ze světa, o které se on sám dozvěděl od socioložky Jiřiny Šiklové. Na výstavu jsem se nakonec nedostal. Podobně se mě snažil v roce 1979 (tedy deset let před sametem!) přesvědčit, abych přečetl Ellulovu práci Autopsie de la révolution (Pitvání revoluce), rovněž neúspěšně. (Cítil jsem se tehdy zavalen jinými úkoly; později jsem svého odmítnutí litoval.) Jiné studenty se mu nicméně podařilo přesvědčit, aby se zabývali rozbory revoluce v podání Nikolaje Berďajeva. Jak vidno, k pedagogickému působení profesorů na KEBF patřil též neutuchající zápas se studentskou liknavostí. (Profesor Miloš Bič, starozákoník, si kdysi ironicky povzdechl: "Musíme halt pracovat s tím lidským materiálem, který máme!") Profesor Opočenský v tomto zápase s vytrvalostí, odhodlaností i taktem pokračoval v některých případech ještě celá desetiletí.

Jak na fakultě, tak mimo fakultu nás profesor Opočenský učil, jak s oblibou říkával, "mít anténu" na akutní problémy současného světa, na problémy chronické i na problémy teprve nazrávající. (Dnes bychom spíše řekli "mít radar", do aktuálních polemik zde však nechceme zabředat.) I to bylo -- a nepochybně je stále -- čímsi nonkonformním. (Běžné bylo spíše pštrosí strkání hlavy do písku.) Snad se mu to u některých z těch, s nimiž se setkával v rámci svého pedagogického a kazatelského působení nebo v každodenním životě, alespoň částečně podařilo.